Sedavý způsob života je návykový třeba jako alkohol nebo kouření. Změnit životní styl pomocí pohybu by měli v budoucnu pomáhat lidem v poradnách ti, kteří vystudují katedru studií lidského pohybu. Tak si představuje budoucnost oboru Daniel Jandačka, nový děkan Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Z této pozice chce také dohlédnout na to, aby v centru města vyrostlo nové zázemí pro sport, katedru a Centrum diagnostiky lidského pohybu.

Myslím si, že ano. Děkanské pozice by měli zastávat přece jen starší a zkušenější. Dalo by se asi říci, že neduhem českého vysokého školství je určitá setrvačnost po roce 1989. Lidé, kterým je dnes kolem 60 let, zažili úplně jiné vysoké školství, než je to současné. Tempo se strašně zrychluje, vysoké školství prochází dramatickými změnami, a tím pádem máme velkou generační mezeru mezi současnými čtyřicátníky a šedesátníky. Z toho důvodu máme na naší univerzitě mladých děkanů více. V budoucnu by nám slušelo, kdyby to tak nebylo. 

Byť je školství z podstaty konzervativní, hodně se otevřelo světu. Důležité jsou mezinárodní kontakty, věda a výzkum. Agenda děkana je dnes poměrně široká, dřív byli gros studenti a výuka, to už ovšem nestačí. Neznamená to ale samozřejmě, že nikdo starší potřebné kompetence nemá. 

Já bych ve svém věku měl spíše dělat nějaké profesorské řízení, řešit výzkumné granty, vtahovat do nich mladé lidi, připravovat dobré přednášky, ale teď budu mít na starosti jako děkan především organizační činnost, na což se také těším. Je to fajn příležitost, na druhou stranu bych byl ještě pár let spokojený s tím, co jsem říkal. 

Já myslím, že není pěknější pozice na univerzitě než třeba docent nebo profesor. Akademické prostředí je svobodné povolání, kde si v podstatě můžete plnit své sny, a v momentě, kdy se dostanete do funkce, jste vázaný termíny a celou řadou dalších věcí.

Všichni funkcionáři se do jisté míry vzdávají své svobody a měli by sloužit lidem, kterým připravují půdu k tomu, aby mohli pracovat na věcech, které mají smysl a které je baví. 

Kampus ostravské univerzity na Černé louce vnímám jako obrovskou příležitost, ale moje rozhodnutí souvisí i s pocitem, že by pedagogické fakulty jako takové měly doznat určitých změn v rámci České republiky.

Teď se rozhořela zajímavá diskuse, zda se má české vysoké školství více zaměřit na profesní studijní programy. Já si myslím, že učitelství jako takové není úplně studijním programem, který by měl být vyloženě jen profesní, a akademický charakter by se neměl vytratit. A to z toho důvodu, že bychom měli hrát určitou iniciační roli i směrem k ministerstvu a neopakovat jen to, co se řeší v praxi. Vidím na pedagogických fakultách, že do jisté míry ustrnuly v tom českém rybníku. Vzdělávání by mělo vést učitele ke kritickému myšlení, a to nejde bez vědy a výzkumu a bez mezinárodních kontaktů. Mně by se líbilo, kdyby studenti měli zahraniční zkušenost, kdyby mohli vyjet svobodně do světa, aniž by to pak vedlo k prodlužování studia.

Je třeba k tomu přistupovat s nějakou sociální rozvahou. Náhradou za mezinárodní zkušenost by měl skutečně být semestr v některém předmětu v anglickém jazyce. Sleduju, že u nás vzdělávání rozumí skoro každý, protože něco studoval, a bez hlubších vědomostí prezentuje veřejně své názory. Ale to platí obecně. K covidu se také vyjadřuje každý bez ohledu na to, co svými veřejnými výroky může způsobit. Názory je určitě dobré svobodně projevovat, ale doporučení, jak se mají lidé chovat, je druhá věc. Pokud jsme ministry nebo jsme v nějaké veřejné funkci, měli bychom vycházet z informací, které jsou výzkumně evidovány. Věda a výzkum tady nejsou jen od toho, aby zkoumaly dejme tomu jaderný reaktor, ale aby i v sociálních otázkách pomáhaly najít tu správnou cestu. Teď jsme v přímém přenosu viděli, že pokud se politici o vědu neumějí opřít, tak to buď nefunguje, nebo to funguje ne úplně dobře. 

Teď pracujeme na velkém výzkumném projektu „Healthy Aging in Industrial Environment“ (HAIE). Jedna z drobností, které jsme viděli nebo ověřili, byla ta, že lidé pohybově aktivní mají menší množství symptomů deprese ve chvíli, kdy jsou v karanténě. To je jen takový střípek, ale celá řada odborníků okolo covidu vytvořila evidenci, která kdyby se dala dohromady, mohla by vzniknout důležitá doporučení. Ta by se měla lidem říci jako doprovodné informace k restrikcím. Politici by měli lidem doporučit také to, co mají dělat, aby neměli deprese, aby je neovládl strach, měli by vědět, jak pečovat o fyzické i psychické zdraví.

No, nejsem úplně fyziolog, ale je známo, že se nám po vytrvalostním běhu nebo nějaké jiné aktivitě pohybového charakteru zmnoží endorfiny, pocity štěstí. Podle některých studií a dle doporučení WHO může být pravidelná pohybová aktivita týdně účinnější než léky na depresi. To doporučení WHO je 150 minut střední nebo 75 minut vysoké intenzity pro dospělé ve věku 18 až 65 let. Pro seniory a děti se toto doporučení mírně liší.

Kdyby to bylo takhle jednoduché, bylo by to super. Jenže změna životního stylu je strašně těžká. Ve Velké Británii teď v British Journal for Medicine vycházejí články s otazníkem: Je čas v tuto chvíli promovat zdravý životní styl? Ano, teď je ten správný čas, protože z dat vidíme, že obavy vyvolaly potřebu zajímat se o zdravý životní styl a lidé začali měnit svoje chování.

Minimálně třeba ve Velké Británii Boris Johnson řekl: Pojďme udělat strategii zdravého životního stylu, protože po prodělaném těžkém průběhu covidu zjistil, že je to docela důležité. Na Novém Zélandu prezidentka také velmi pěkně shrnula pro občany doprovodná doporučení. Pozitivní přístup založený na výzkumné evidenci z různých oblastí od duševního zdraví až po fyzické zdraví, které jsou propojené, je důležitý. Pro mě třeba bylo velmi nešikovné to, že se povolila docházka do základních škol, ale zrušila se tělesná výchova, přitom pro děti neexistoval metodický pokyn, jakým způsobem by ji mohly alespoň trochu nahradit. Už teď máme problém s obezitou a děti vlastně už skoro rok zavíráme doma.

Když jsem přišel na katedru, byla tu nějaká laboratoř lidské motoriky, dole ve sklepě jsem našel zaprášené přístroje, které nikdo nepoužíval. Mně to přišlo škoda, se studenty tělesné výchovy jsem začal dělat první měření. Nejdříve jsme dělali testy pro místní kluby, Baník Ostrava a různé mládežnické sportovní kluby z regionu. Postupně jsme začali dostávat granty, pořizovat přístroje a dnes řešíme velká celosvětová témata, která souvisí s pohybem a zdravím populace a se znečištěným ovzduším.

V životě by mě nenapadlo, že tu dnes budeme mít na grantu zaměstnaných 63 lidí. Když jsem začínal, bylo tu deset lidí, a když se na tělesné výchově řeklo slovo věda nebo odborná činnost, kolegové se smáli. Asi největší zlom přišel, když jsme zavedli tzv. journal cluby – dobrovolné pátky, kdy jsme studovali výzkumné články z celého světa. Řešili jsme celosvětová témata z nejlepších časopisů na světě, postupně se vybudovalo takové kolektivní chtění nebo vědomí. A tohle je asi ta nejdůležitější aktivita na jakékoli univerzitě. Vidím na mnoha pracovištích, že se všichni scházejí jen k organizačním tématům, ale neřeší odborné věci, nebo izolovaně, interdisciplinárně.

Jednoznačně. Tam jsem viděl úplně jiný svět. Byl jsem jako doktorand na Massachusettské univerzitě, jmenovalo se to Department of Kinesiology. Byl tam úžasný profesor Hamill, jeden ze světově nejuznávanějších lidí, kteří se zabývají během a jeho dopadem na zdraví. Všichni ho oslovují Joe, nikdo mu neřekne pane profesore nebo docente. Pracují tam lidé, kteří mají od WHO obrovské granty, a přitom se oslovují křestním jménem.

S doktorandy si tykáme. Myslím, že je to dobrý zvyk. Autorita by neměla vyplývat z nějakého titulu. Tohle jsme zdědili z mocnářství. Na to si v Americe nehrají. Oni mají celý systém postavený jinak. Tam univerzity vypisují na pozici docenta a profesora výběrová řízení na určité časové období. Pak skončí a s tím i profesura. U nás uděláte habilitaci nebo profesuru a nadosmrti jste profesorem nebo docentem, což nemotivuje k takovému výkonu jako v USA.

My v jeho rámci provozujeme tak trochu i hotel. Každý den tady máme čtyři lidi, kteří s námi stráví dva dny, kdy je měříme. Sledujeme je rok.

Mají Fitbit náramek a ten je propojený s aplikací v jejich mobilním telefonu. Zjišťujeme takové ty základní údaje o tom, jak se ten člověk pohybuje, kolik energie vydává, kolik udělá kroků, zároveň zjišťujeme, jakou má tepovou frekvenci a v jak znečištěném prostředí se pohybuje. Cílem projektu je zjistit, jestli a jaký dopad má znečištěné prostředí na lidi aktivní/neaktivní a na jejich zdraví. Je to pětiletý projekt, měl by končit v roce 2022. Je v něm zapojeno 1500 lidí z Ostravy a z jižních Čech, kde je v rámci republiky nejčistší ovzduší. Ostrava byla zase třeba v ukazatelích benzo(a)pyrenu nejznečištěnější oblastí Evropy. Výzkum má několik rovin. Data nám ukážou, jestli má to, že pobýváme 20 let ve znečištěném ovzduší, dopad třeba na velikost šedé kůry mozkové nebo jestli je ovlivněna chrupavka kolenního kloubu, genetici z Prahy z Akademie věd zkoumají, jestli je nějakým způsobem ovlivněna genetika, veterinární lékařství zase, jestli je ovlivněna kvalita spermií a další ukazatele.

Teď máme přes tisíc lidí změřených, chybí nám ještě 500. Vypadá to, že ještě rok budeme měřit, protože lidé nechtějí cestovat. Covid nám samozřejmě v některých věcech zkresluje to, co jsme si na začátku mysleli, že budeme zkoumat, na druhou stranu prospektivní studie jsou typicky deskriptivní. My nemáme ambici zasahovat do toho dění, jen popisujeme, co se děje, a po pěti letech budeme mít nějaké závěry, které nám možná něco řeknou i o chování během covidu a dopadech na zdraví. 

Před pěti lety se naše katedra tělesné výchovy transformovala na katedru studií lidského pohybu. Více se věnujeme pohybu a zdraví specificky ve strukturálně postiženém regionu. Jsme jediná univerzita v České republice, která nemá svoje zázemí ani tělocvičny, takže máme konkurenční nevýhodu proti Praze, Brnu a Olomouci. Černá louka, kde kampus vyroste, je brownfield v centru města, který se má transformovat. Rektor už jednal s panem primátorem o fakultě umění a nám docvaklo, že kromě chybějících prostor máme třeba i loděnici, přitom nejsme u řeky. Pak začala ta strastiplná cesta přesvědčování politiků a shánění peněz. V návaznosti na tento projekt jsme také vytvořili několik nových studijních programů, které by regionu mohly v budoucnu pomoci.

Studijní programy jsou zaměřené na čtyři oblasti. První, nejviditelnější je behaviorální zdraví, sport a technologie; vytvořili jsme ho s Vysokou školou báňskou. Spojení těch dvou světů může přinést produkty, které mohou být zajímavé jako startupy. Obrovský výzkum je třeba u běžecké obuvi, tam je to asi nejlíp pochopitelné – firmy jako Nike nebo Reebook musí mít technika, který je schopen botu vyrobit, ale i lidi, kteří rozumějí pohybu a vědí, že pro každého běžce by ta bota mohla být trošičku jinak udělaná, což je obrovský trh. Druhý studijní program je trenérství a sportovní výkonnost, ten tu v regionu chyběl. Třetí je zaměřen na sport, rekreaci a zdraví. Čtvrtým je učitelství tělesné výchovy v kombinaci s dalšími obory. 

Kinantropolog je strašné slovo, ale je to v podstatě věda o lidském pohybu. Ano, chceme. Ještě v 90. letech se lidé smáli, k čemu bychom potřebovali psychology, a dnes je to zcela běžná profese. Když jezdíme na mezinárodní konference, vidíme, že v některých státech se už snaží kinantropology integrovat do zdravotní péče. V podstatě to funguje tak, že pacient přijde k lékaři, který identifikuje nějaký počínající metabolický syndrom. V tu chvíli má několik možností – může pacientovi napsat léky na tlak, nebo mu může doporučit, aby přestal kouřit a začal se hýbat. Ale my víme, že člověk to sám nezvládne, když nemá podporu. Moje matka pracovala tady ve fabrice ve Vítkovicích v úřednické pozici a od 17 let kouřila do svých asi 60 let. Přestože jsem se snažil, nebyla šance ji motivovat, aby přestala. A když jsem jí zaplatil tady u nás na katedře voucher na tři setkání k podpoře zdravého životního stylu, sama mi říkala, jestli bych nemohl zařídit ještě další tři setkání. Dneska je to už rok, co změnila své návyky výrazně k lepšímu, což jí i v jejích letech úplně změnilo kvalitu života.

Když člověk takovou podporu dostane včas, může to být o hodně levnější než zdravotní péče. Právě univerzity musí být tím hybatelem, který změnu začne tlačit. Musíme mít vyškolené lidi, kteří umějí pracovat s moderními technologiemi. Budou umět během týdne vyhodnotit výsledky, udělat psychologický rozbor, zjistit osobní motivace člověka a navrhnout psychologii pohybu. To je nový pojem. Tohle u nás už dělá naše kolegyně Steriani Elavsky, která pracuje se seniory. Je velice šikovná, přišla z Pensylvánské státní univerzity, je špičková odbornice právě přes psychologii pohybu.

Pomáhá jim změnit životní styl. Propojila u nich funkci náramků s informacemi, které od nich dostává, a snaží se je motivovat ke zdravému životnímu stylu. Ona díky tomu vidí, že se klient třeba tři dny nehýbe, ten pak dostane elektronické upozornění, a když se nic nezmění, zatelefonuje mu. Podpora je stejně důležitá jako nastavení toho správného pohybu. Adherence v současné době není příliš vysoká – u devíti z deseti lidí se pohyb nestane trvalou součástí jejich života. Podobně jako alkohol nebo kouření je sedavý způsob života silná závislost, návyk.

To nám umožnil právě projekt HAIE. Na jeho základě jsme mohli zaměstnat čtyři lidi. Kromě Steri tu máme jednoho Australana, Julii z Nevady a Garetha z Cardiffu. Částečně zaměstnaného máme Joea Hamilla z USA. Vytvořil se takový disciplinární tým, který změnil charakter našeho pracoviště. Až ve chvíli, kdy kolem sebe máte chytřejší pracovníky, než jste vy sám, to začíná být pořádně zajímavé.

Mně se vždycky líbilo, jak třeba Brno změnila Masarykova univerzita. V určité fázi se zaměřili na mezinárodní vztahy, úplně změnili charakter města. Najednou jste tam začali potkávat zahraniční studenty, investory, inženýry. A něco podobného si myslím, že se začíná dít i v Ostravě. Je načase, abychom zapomněli na hornickou minulost. 

Projekt jsme podali do tzv. excelentních výzkumů v rámci ČR, kde byla velmi silná konkurence. Skončili jsme na čtvrtém místě, což je velký úspěch. Spojili jsme se s Lékařskou fakultou Ostravské univerzity, s Akademií věd ČR a Ústavem veterinárního lékařství v Brně. Jako partnery máme Massachusettskou univerzitu, na přípravě participovali kolegové z Finska, z Vídně… Jeho součástí byla docela velká dotace, díky níž jsme si mohli pořídit třeba magnetickou rezonanci. Musíme se dívat i dovnitř těla. 

Ono se to vyčísluje strašně špatně, ale jsou to roky. Ale je to hlavně o kvalitě života. Největší zabiják je vysoký krevní tlak a ten pravidelná a dobře prováděná pohybová aktivita prokazatelně snižuje. Pravidelný běh snižuje riziko předčasného úmrtí až o 45 procent a snižuje rovněž pravděpodobnost kardiovaskulárního onemocnění, rakoviny a také metabolických a mentálních onemocnění.

Daniel Jandačka (44)

- Vystudoval učitelství tělesné výchovy a fyziky na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity.

- Začínal jako učitel tělesné výchovy a fyziky na Základní škole Výhledy v Ostravě-Hošťálkovicích, poté pracoval pro Keystone Sports v americkém Coloradu a do roku 2003 učil tělesnou výchovu a fyziku na Střední průmyslové škole stavební v Ostravě-Zábřehu.

- Poté nastoupil na Institut fyziky Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava jako odborný asistent se zaměřením na výuku fyziky.

- Od roku 2005 pracuje jako odborný asistent na Katedře studií lidského pohybu na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, od roku 2014 je docentem se zaměřením na biomechaniku lidského pohybu a metodologii kinantropologického výzkumu.

- V letech 2015 až 2016 působil na Ostravské univerzitě jako prorektor pro řízení mezinárodních vztahů.

- Od roku 2016 je vedoucím Katedry studií lidského pohybu na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.