Jak do Česka přivábit cizince a nezpůsobit si průšvih
Je pěkné chtít dovážet lidi po tisících ze vzdálených zemí světa, aby zaplnili prázdná místa na českém pracovním trhu. Musíte se o ně ovšem také slušně postarat
ilustrační foto | Profimedia.cz
Je to téměř perfektní déjà vu. „Akutní nedostatek pracovních sil nutí české továrny hledat pracovní sílu až ve vzdáleném Vietnamu. Česku chybí na 140 tisíc pracovních sil, už nyní zde pracuje přes 200 tisíc cizinců a akutní nedostatek neřeší ani první příjezdy Rumunů a Bulharů. Vietnamce by tak s otevřenou náručí přijali skoro všude,“ psalo se v září 2007 v českém tisku.
O šestnáct let později jsou titulky podobné, jen se zvýšilo číslo, místo 140 tisíc se hovoří o 300 tisících a přibyly také země, odkud by měli chybějící pracovníci přicházet. Kromě již tehdy zmiňovaných pracovníků ze zemí mimo EU, především Ukrajinců, Moldavanů, Vietnamců a Mongolů, se dnes objevují i postsovětské středoasijské republiky nebo třeba Filipíny, Indonésie či Indie.
Jan Rafaj, prezident Svazu průmyslu a dopravy ČR, který sdružuje převážně větší zaměstnavatele, požaduje liberalizaci vydávání pracovních povolení podle vzoru jiných zemí, kde je získání „permitu“ podstatně jednodušší, příkladem budiž Polsko (viz box). Shoduje se v tom s průzkumem prezentovaným na konferenci „Česko na křižovatce“, kde 22 procent respondentů uvedlo nedostatek zahraničních pracovníků a složité podmínky pro jejich příliv jako strategicky významný problém. Druhý nejvýznamnější, flexibilita a mobilita, měl poloviční závažnost (11 procent), stejně jako rekvalifikace a vzdělání. Proto jsme se ostře pociťovaný problém rozhodli podrobit hlubší analýze.
Těžkopádné modré karty
Zaměstnavatelé by rádi viděli rozšíření seznamu „bezpečných zemí“ a zjednodušení podmínek pro odpovědné zaměstnavatele, kteří již mají připravené zaměstnance v jejich domovských zemích (viz box Indonésané pro Škodovku). Je fakt, že současný český systém je nesmírně těžkopádný. Dokonce i vydávání pracovních povolení pro vysoce kvalifikované a dobře placené profese („modrých karet“), například vývojáře softwaru, kde měsíční inzerované mzdy začínají na šedesáti tisících korunách, trvá tak dlouho, že zájemci skončí v cizině – ke škodě zdejšího byznysu a onoho tolikrát vzývaného růstu přidané hodnoty. Změnit se to musí, už kvůli tomu, že migraci kvalifikovaných pracovníků trh práce v stárnoucím Česku potřebuje.
V dobách, kdy na trhu byl dostatek pracovníků hledaných profesí, by se dal pochopit ne zcela vstřícný postoj odborů, které logicky měly zájem na zvyšování mezd svých členů, nikoli na dovozu levnější konkurence. Když je ovšem nejen tuzemský, ale i celý unijní trh kvalifikovaných pracovníků zcela vysmýčený, přináší odmítání masivnějšího přílivu pracovních sil ze třetích zemí nižší HDP, promarněné obchodní příležitosti a výpadek tržeb. A ten už mnohdy nelze nahradit, stejně jako neprodáte včerejší neobsazený hotelový pokoj.
Bez dovozu pracovní síly z rozvojových zemí si navíc v budoucnu jen těžko poradí třeba zdravotnictví, systém sociální péče, ale i služby v cestovním ruchu, obchodě a pokročilých hi-tech oborech.
Dva druhy ekonomické migrace
Nejdřív je potřeba vědět, jací jsme. Český trh práce je poznamenán tím, jak je u nás nastaven daňový systém včetně plateb sociálního a zdravotního pojištění, jež by si mnohem spíše zasloužily označení sociální daně. Zatímco výnos ze všech daní včetně sociálních v poměru k HDP je v evropském srovnání mírně podprůměrný, podíl plateb do sociálních systémů k HDP je spolu se Slovinskem nejvyšší v Evropě.
Zároveň je u nás poměrně výrazně zabudována ochrana pracovních míst kmenových zaměstnanců, například v podobě odstupného či náhrady mzdy při překážkách na straně zaměstnavatele z titulu výpadku poptávky. Jinak řečeno: v českém systému je zakódován silný stimul pro zaměstnavatele se těmto nákladům vyhnout.
Již v devadesátých letech se objevila inovace v podobě „švarcsystému“, tedy smluv uzavíraných s OSVČ, které umožňují ty vícenáklady značně omezit a podstatně zvýšit flexibilitu při najímání a propouštění, byť nejde o nic jiného než o obcházení předpisů. OSVČ čelí podstatě nižší efektivní sazbě „sociálních daní“, typicky platí pouze minimální zálohy, případně daňový paušál, a tak proti „švarcsystému“ v dobrých časech nijak neprotestují.
Pro mnohé firmy, které se z reputačních i legislativních důvodů „švarcsystému“ vyhýbají, je alternativou najímání pracovníků přes agentury. Přínosem není ani tak láce, jako spíš vyšší flexibilita umožňující pružněji reagovat na výkyvy v ekonomickém cyklu – agenturní pracovníci bývají první, kteří v případě poklesu objednávek přicházejí o práci. Právě tehdy se ovšem ukazuje odvrácená strana téže mince, zejména když jsou agenturní pracovníci ze vzdálených třetích zemí.
Bezprizorní Vietnamci
Už jsme to několikrát zažili. Poptávka po Vietnamcích zaměstnávaných přes agentury, jichž během dvou let před rokem 2008 přijelo více než dvacet tisíc, je v tomto směru ilustrativní – sotva vietnamští dělníci nastoupili do českých továren, dostavil se prudký náraz světové finanční krize, která srazila domácí i exportní zakázky, a tisíce vietnamských dělníků, naverbovaných v chudých venkovských regionech tamními agenturami, byly bezprizorní, neschopné se o sebe postarat vzhledem k neznalosti jazyka, kultury a práva hostitelské země.
Už na počátku roku 2009 se to řešilo v českých médiích a upozorňovalo se, že tehdejší nabídka české vlády vyplatit jednorázově pět set eur těm, kteří se rozhodnou Česko zase opustit, nemusí fungovat. Zatímco třeba Mongolové ji často přijali, pro Vietnamce to bylo obtížné, ne-li nemožné. Rozhodnutí o výjezdu znamenalo velkou investici předem, na kterou se skládala celá rozvětvená rodina, a vrátit se po ztrátě zaměstnání bez ztráty tváře domů není možné. Vietnamci se zpravidla spolehli na velkou komunitu žijící v ČR, v níž se pokusili rozptýlit – se všemi důsledky.
V týdeníku Hrot jsme vždy byli zastánci nižšího zdanění práce a flexikurity, tedy nižší ochrany pracovního místa, snadnějšího propouštění a současně větší ochrany příjmů pracovníka s následnou rekvalifikací, tedy „dánského modelu“. Stejně tak zastáváme názor, že legální migrace pracovní síly je přínosem jak pro vysílající, tak pro přijímající zemi. Němci, kteří mají stejný problém jako Česko s nedostatkem pracovní síly, pouze jsou bohatší, si začínají připravovat personál již v hostitelských zemích, například jazykovými kurzy (na těch pro Vietnamce za starého režimu něco bylo).
Kafalu tu nechceme
Nový, pružnější a méně byrokratický systém potřebuje Česko naléhavě, ale neměl by se zvrhnout do nějaké české verze „kafaly“, tedy připoutání zahraničních dělníků, pomocného personálu a služek k jejich zaměstnavatelům jako někde v Perském zálivu.
Vysokoškolsky vzdělaní profesionálové, kteří beze zbytku všichni umějí anglicky (na rozdíl od leckterého Čecha na přepážkách cizinecké policie), mají v Schengenu pole otevřené. Takové pracovníky bude problém do Česka vůbec přilákat, natož je udržet nabídkou dobré „quality of life“, tedy zejména dobrými mezinárodními školami pro děti a obecně službami přizpůsobenými „expatí“ komunitě. Měst, která na to mají, není v Česku mnoho, přitom je to parametr, který rozhoduje o tom, zda se posuneme o třídu nahoru v oné kýžené přidané hodnotě.
Mějme však na paměti, že většina poptávaných pracovníků nespadá do této kategorie. Průmysl a služby chtějí pracovníky na pozice, které Češi buď nechtějí zastávat, anebo prostě v dostatečném počtu nejsou, protože není „dorost“.
Odpovědní zaměstnavatelé i úřady musejí odpovědět na otázku: Co se stane, když migranti pozvaní na časově limitovaný kontrakt přijdou o práci a novou kvůli prudkému poklesu zájmu firem neseženou? Přijmout rychle desítky tisíc lidí z jiných kultur plodí napětí i v dobrém počasí, ale jak řešit svízelnou situaci, když je zaměstnavatelé propustí předčasně?
Na rozdíl od minulosti by bylo dobré na to pamatovat předem, nejspíš nějakou formou „breakage fee“ (tedy náhrady vyplácené zaměstnavatelem při předčasném ukončení kontraktu) nebo pojištěním, obojí na náklady zaměstnavatele. Pak to bude civilizované, ale již nikoli levné. Musíme si vybrat.
