Irsko zapáchá. Ne že by celý ostrov smrděl. Mísení vůní a pachů je však v Irsku nejintenzivnější ze všech zemí, které jsem měl kdy příležitost navštívit. Jako by každý nosu libý pach musel mít svůj nepříjemný protiklad. A to v zásadě platí i pro celé Irsko, kde vše existuje ve dvou protikladných verzích a kde radostná realita má kdesi pod viditelným povrchem svůj temný opak.

Irsko je cítit po slané vodě oceánu i tlející rybině, po senu i hnoji, po thajském kari i marihuaně, po černém pivu i moči opilců z uzounké dublinské uličky. A také je cítit po letité moudrosti a starých knihách, což je nejvíce patrné v knihovně dublinské univerzity Trinity College, plné stovky let starých svazků včetně 1200 let staré Knihy z Kellsu.

Audioprůvodce návštěvníkům tvrdí, že vůně prastarého papíru nejvíce připomíná vanilku a hořkou čokoládu. Ve skutečnosti se však nejvíc podobá tabáku. To se ale nejspíš nesmí připomínat, nikotinová plodina je v zemi v nemilosti už osmnáct let – od doby, kdy Irsko jako první v Evropě zavedlo zákaz kouření v restauracích. Z čalounění proslulých pubů je přitom tabák i po tak dlouhé době stále cítit, jako je tomu třeba v hostinci Finnegan’s na bohatém dublinském předměstí Dalkey, kam prý podle místních občas zajde na pivo i Bono.

Stejně jako pach tabáku z čalounění přitom v jinak liberální a moderní společnosti i po letech stále vyvěrá na povrch netolerantní minulost. Dnes je celý Dublin zahalen do duhových barev, v čele země stál ještě nedávno homosexuální premiér Leo Varadkar a podporu LGBT+ komunitě vyjadřuje okázale kdekdo včetně třeba Irské železnice, jejíž vagony a nástupiště zdobí plakáty hlásající solidaritu. Sem tam sice nějaký podnik podporuje i Ukrajinu, modro-žlutých vlajek je však nesrovnatelně méně než těch duhových. Jako by se Irsko snažilo za každou cenu zakrýt fakt, že homosexualita byla v zemi ještě v roce 1993 trestná. Nebo že stále vyplouvají na povrch ne zas tak dávné případy zneužívání a týrání dětí příslušníky donedávna všemocné církve.

Nebinární katedrála

I církve se proto snaží v Irsku projevovat s jinde nebývalou tolerancí. Třeba když anglikánští správci dublinské katedrály svatého Patrika nabízejí turistům v dotazníku na spokojenost s návštěvou vedle obligátního mužského a ženského i možnost zaškrtnout nebinární pohlaví. Konzervativně jsem se přiznal k mužství, jinak jsem však coby mimořádně spokojený návštěvník dal správcům svatostánku to nejlepší hodnocení. Nejen proto, že církev připravila turistům letáky s informacemi o katedrále v češtině, také celá prohlídková trasa je velmi nápaditě koncipovaná a nabitá opravdu zajímavými historickými pikantnostmi.

Kdo by třeba tušil, že autor Gulliverových cest a místní děkan Jonathan Swift, který je zde pohřben vedle milované Stel­ly, navrhoval řešit nedostatek potravin pro výživu obyvatelstva konzumací dětí? Ironicky, samozřejmě, jak se na správného satirika Swifta sluší, což však jeho současníci ne vždy chápali, a excentrický kazatel tak nebyl zrovna oblíben. Zajímavostí v katedrále jsou také mírové „dveře s dírou“, skrze kterou si koncem 15. století podali příslušníci dvou znepřátelených rodů Kildarů a Ormondů na důkaz usmíření ruce a k překvapení obou si je neusekli. To je však pacifistická výjimka, svatý Patrik je totiž hlavně obřím militaristickým vzpomínkovým místem plným praporů dávných regimentů a pomníků Irům padlým v Číně, Jižní Africe, Barmě a dalších vzdálených koloniálních válkách britského impéria.

foto Jan Brož, týdeník Hrot

A tím se vracíme k dvojakosti ostrova, který je nejpozději od invaze Normanů ve 12. století rozpolcený ze samé podstaty. Od té doby existují vedle sebe dvě Irska, royalistické a vlastenecké, protestantské a katolické, bohaté a hladovějící, moderní a zahleděné do pohanských druidských rituálů. Jejich dnešním zhmotněním jsou dvě země v podobě Irské republiky a Severního Irska, které je stále součástí monarchie. Letitý a občas hodně vyhrocený spor se vrátil kvůli brexitu a dosud nevyřešené otázce hranic mezi Evropskou unií a Británií.

Málo známá hranice

„Severní Irsko tady nikoho moc nezajímá,“ říká úspěšný obchodník Rodrigo, napůl Němec a napůl Mexičan, který v Dublinu už několik let žije a coby cizinec má potřebný nadhled. Jeho osobně trápí mnohem více vysoké daně z příjmů, kvůli kterým zvažuje přesun do nějakého státu s nižším daňovým zatížením, třeba do Česka. Severoirská otázka ovšem podle něj není mezi Iry žijícími v republice téma a opravdu jsem nenarazil ani na nikoho jiného, kdo by věc řešil.

To je rozdíl oproti jiné a ve světě prakticky neznámé hranici, která se táhne skrze ostrov výrazně více na jih od Ulsteru a rozděluje Irsko na dvě nesmiřitelné části. Zatímco na sever od čáry je jednoznačně za nejlepší pivo považován Guinness, na jihu převládá Murphy’s. Jen v hraničních městech, jako je Galway, občas nabízejí puby obě značky, což je však považováno za podobnou raritu, jako kdyby v Česku někdo fandil zároveň Spartě i Slavii.

foto Jan Brož, týdeník Hrot

Namístě je tak nutná pivní vsuvka, protože Irsko je vedle Belgie, Německa a samozřejmě Česka zemí s nejrozvinutější pivní kulturou. V Česku přitom nemá irský stout úplně nejlepší pověst. Přesto jde o výborné pivo. Stejně jako u ležáku spočívá trik v technice čepování. Na rozdíl od českého piva se zde nehraje na rychlost a nepoučené české pivaře může vytočit, že irský barman dává rozčepované pivo na pár minut stranou odstát. Teprve po chvíli sklenici doplní a předá hostovi. Degustátor ze středu Evropy má přirozenou chuť se sametově napěněného nápoje okamžitě napít, čímž by byl však společností identifikován jako nekulturní buran. Na stout je nutné si počkat a vytrvat, dokud bublinky nevystoupají zcela k povrchu a pivo není stejně černé jako svědomí katolických kněží. Až poté je možné přiložit sklenici k ústům a pronést přípitek Sláinte!, tedy pokud jste zrovna v oblasti, kde se ještě mluví gaelsky.

Jako alternativa k stoutu se nabízí třeba výborný red ale, který je k dostání ve většině irských hospod, naopak odstátému místnímu ležáku bez pěny se raději zdálky vyhněte, i když může nezřídka jít o produkt českých pivovarů. Nejstylověji si „krvavě rudý“ ale vychutnáte v galwayské hospodě Kings Head. Název o podniku vypovídá více, než by se mohlo zdát. Hostinským byl v této stovky let staré nálevně kdysi i jakýsi Peter Stubbers, který dle historických pramenů zastával i funkci „sekerníka“ na popravě krále Karla I. Ještě před Stubbersem žil v domě i Thomas Lynch, příslušník mocného rodu Lynchů, kteří prý do Galwaye přišli z rakouského Lince. Ke klanu patřil i vůbec nejslavnější galwayský rodák, soudce James Lynch fitz Stephen. Ten prý z okna vzdáleného jen pár metrů od Kings Head pověsil vlastního syna, kterého předtím na smrt osobně i odsoudil. Na rozdíl od králokata Stubberse není však role synokata Lynche historicky nijak doložená.

Soused terorista, soused okupant

Avšak zpět z krvavé minulosti do krvavé současnosti. „Hello, are you fine?“ zdraví mě mimořádně spoře oděná žena, nekorektně by se dalo říct stařena, která se odvážně opaluje na předzahrádce svého domu. Přitom jsem čekal, že dostanu spíš vynadáno. Nespatřiv ji, drze jsem si fotil její mimořádně kýčovitou, ale o to více fascinující zahradu plnou umělých květin, labutí a jakési slavobrány z plastové trávy. Zde, ve čtvrti Shankill v západním Belfastu, jsou však mimořádně zdvořilí všichni a dáma se zálibou v plastovém kvítí není zdaleka první, kdo cizího návštěvníka nadšeně zdraví a dává se s ním do řeči.

O to víc zarážející je, že z četných muralů na průčelí domů míří na kolemjdoucí samopalem maskovaní ozbrojenci, v lepším případě z koně útočí král Vilém III. Právě ten v roce 1690 porazil v bitvě u Boyne svého katolického strýce Jakuba II., čímž na další staletí zachoval kontrolu nad Ulsterem protestantům. Vedle nedávno zesnulé královny Alžběty II. se tak právě bisexuální Vilém těší v royalistickém Shankillu mimořádné popularitě.

foto Jan Brož, týdeník Hrot

Je otázkou, zda se vstřícnost místních vůči cizincům vztahuje i na jejich nedaleké sousedy z čtvrti Falls. Ona milovnice opalování a plastových květin by mohla být považována za podezřelou. Pro výzdobu dvorku zde totiž platí jediný akceptovatelný mustr: britské vlajky, více britských vlajek nebo ještě více britských vlajek, ideálně doplněných portrétem královny. Centrum Shankillu pak zdobí památník složený z portrétů obětí teroristů IRA, včetně mnoha dětí.

O to větší je šok, když jen pár stovek metrů odtud za vysokou „mírovou“ zdí a masivní branou jsou ti samí „teroristé“ označováni za hrdiny a bojovníky proti okupantům a jako oběti jsou zde prezentovány jiné děti. Tak je tomu třeba u památníku v Bombay Street, kterou shankillští sousedé z opačné strany dnešní zdi v roce 1969 do základů vypálili. Nadhled si zachovává jen majitel domu na samém počátku maličké uličky, který svůj dům nevyzdobil ani britskou, ani irskou, nýbrž tureckou vlajkou.

I ve Falls se k cizincům všichni chovají laskavě. Přemíra nacionalistických symbolů a bojechtivých muralů v obou čtvrtích – stejně jako monstrózní zdi, kamery a ostnaté dráty nejen kolem úřadů a policejních stanic, ale i kolem škol – přesto vyvolává poněkud stísněný pocit. V noci prý bývá občas stále slyšet střelba a smrt novinářky Lyry McKeeové při nepokojích před třemi lety v druhém největším severoirském městě Derry ukázala, že i dnes si může dřímající konflikt vyžádat oběti na životech.

Mírotvorné ragby

Většinu sporů ale dnes Irové, tedy přinejmenším ti, kteří žijí v Irské republice, naštěstí přenášejí spíš do sportu. Nejde ani tak o to, kterému týmu kdo fandí, ale kterému druhu sportu fandí. Zatímco protestanti se věnují „imperialistickému“ fotbalu či kriketu, katolíci nedají dopustit na hurling a gaelský fotbal, jakousi kombinaci klasického fotbalu a rag­by, jehož pravidla jsem nebyl schopen ani při nejlepší snaze pochopit.

foto Jan Brož, týdeník Hrot

Nejen pravidla mohou být pro nepoučené cizince dost matoucí. Jak mi vysvětluje profesionální voják a sportovní fanoušek Peter, někteří skalní příznivci gaelského fotbalu považují ten svůj fotbal za jediný pravý fotbal a kopanou trochu pohrdavě označují po americku za soccer. Matoucí je i to, že zatímco ve fotbalu hrají Irsko i Severní Irsko samy za sebe, na olympijských hrách nastupují obyvatelé Ulsteru v barvách Británie. Nadějnou sportovní specialitou je však ragby. V rag­by totiž hrají v mezinárodních utkáních obě části rozděleného ostrova společně.

Pro návštěvníka z ciziny, který v nejzelenější evropské zemi strávil jen pár týdnů, není snadné Irsko pochopit. Má vyjádřit sympatie staré gaelské moudrosti irských vlastenců, nebo spíš imperiální velikosti royalistů, když oba tábory žijí v zemi stovky let a oba ji stovky let utvářely, kultivovaly a oběma dnes Irsko vděčí za to, že jde o jednu z nejbohatších a nejzajímavějších zemí Evropy, ne-li světa? Nevím. V jedné sporné otázce se však zcela jasně na jednu ze dvou znesvářených stran postavit musím, i když riskuju, že v nemalé části Irska už nebudu vítán: Murphy’s je lepší pivo než Guinness!