Ekonomika je sice rozbitá a znovuzavedením roušek jí vláda zase při nadechování v řadě oborů drobet šlápne na krk, ale velké sněmovní volby jsou už za rok a pár dní. Voliče je tedy třeba nakoupit a zkorumpovat, děj se, co děj.

Tanec kolem superhrubé mzdy není ničím jiným než takovým nákupem. Komu a čemu současná konstrukce daně z příjmu fyzických osob vadí a překáží, je nejasné. Hladce funguje a nasype ročně skoro sto padesát miliard a lidé jí celkem dobře rozumí. Ve skutečnosti je superhrubá mzda mzdou hrubou, zahrnující celkové mzdové náklady zaměstnavatele na zaměstnance. To, čemu říkáme hrubá mzda, je ve skutečnosti mzdou polohrubou, protože se do ní nepočítá rozhodující část zdravotního a sociálního pojištění zaměstnance, přestože jde o jeho reálný příjem ve formě budoucího čerpání sociálních a zdravotních služeb.

Napadená šedá kůra

Jediným důvodem, proč rušit tuto po léta funkční konstrukci, je nejspíše skutečnost, že ji vymyslel Miroslav Kalousek. Ale budiž. Nejprve po vzniku této vlády přišla ministryně Alena Schillerová s myšlenkou, že přestane danit pojistné a rovnou sazbu daně zvedne na devatenáct procent, což je o něco méně než současných efektivních dvacet a něco. Erár by to stálo zhruba 27 miliard, což se tehdy zdálo moc, a tak jsme na to zase pozapomněli. Jenže přišel čas chystat rozpočet na volební rok a sešlo se to s koronavirem, který zřejmě kromě plic napadá i buňky šedé kůry mozkové, takže vznikl nápad srazit sazbu na hezkých kulatých patnáct procent, což by zatnulo sekeru už 90 miliard.

Aktuální verze zní, že budou sazby minimálně dvě, možná tři; jaké, to se neví. Takže nikdo nedokáže říct, kolik to má stát. Že to budou desítky miliard korun, je zcela jisté, stejně jako to, že je to špatně a neexistuje racionální ekonomický důvod něco takového provádět zrovna v tuto dost kritickou dobu. Změna evidentně přinese zvýšení daňové progrese, která v posledních letech narostla už tím, že dvanáct let nebyla valorizována základní odečitatelná částka na poplatníka, takže s růstem příjmů došlo k růstu efektivní míry zdanění.

Trestání vysoce kvalifikovaných zaměstnanců brutální daňovou progresí při současném zatížení sociálními a zdravotními odvody, které jsou nevyšší v Evropě, fakt moc investic do inovativních oborů s vysokou přidanou hodnotou nenaláká. Povede jen k intenzivnějším daňovým optimalizacím a únikům ze systému zdanění zaměstnanců.

Sto miliard sem, sto miliard tam

V první řadě jde ale samozřejmě o fiskál. A byť desítky milionů v tom dešti stamiliard na covidovou krizi vypadají jako drobné, tak drobnými nejsou, protože to není výdaj (či přesněji výpadek příjmů) jednorázový, ale trvalý. Když slyšíme, že se ušetří na výdajích ministerstev, můžeme se srdečně zasmát při vzpomínce, kterak Babiš při vstupu na ministerstvo financí vyhlašoval, že na provozu státu lze ušetřit sto miliard. Místo toho výdaje na státní platy od té doby o více než sto miliard narostly a rezervy zanechané minulou vládou se prostě prožraly.

Když k tomu všemu přičteme navyšování důchodů nad rámec povinné valorizace, které přidají další desítky miliard, a další růst státních platů, ocitáme se na docela příkré dluhové skluzavce, kterou nám covid-19 pěkně naleští.

A že si sáhneme pro nějaké další zdroje, třeba pro bankovní daň, kterou zase oživil socialista Hamáček? To je v době, kdy tuzemské banky vstupují do nejhoršího období za posledních dvacet let, projevem mentální nedostatečnosti rozměrů větších než mírných.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Pavel Páral