Velké nadnárodní společnosti poprvé v dějinách podléhají globální minimální dani. Po léta připravovaná přeshraniční daňová reforma se dala se začátkem nového roku do pohybu. Země, jež ji zavedly, očekávají, že jim to vynese až 220 miliard dolarů ročně navíc.

Téměř tři roky poté, co 140 zemí světa uzavřelo dohodu o odstranění zjevných mezer v mezinárodním daňovém systému, se jí začnou některé velké ekonomiky řídit. Znamená to, že uplatňují nejméně patnáctiprocentní sazbu daně ze zisku právnických osob.

Mazaná reforma

Řada nových vzájemně provázaných pravidel stanovuje, že pokud bude zisk nadnárodní společnosti v jedné zemi zdaněn sazbou nižší než řečených patnáct procent, budou moci ostatní země od této firmy vybírat dodatečnou daň. Podle odhadů OECD, která reformy iniciovala, se díky tomuto opatření zvýší roční daňové příjmy až o devět procent, tedy o 220 miliard dolarů.

Jason Ward, hlavní analytik nátlakové skupiny Centre for International Corporate Tax Accountability and Research, ocenil „velmi chytrý návrh“ reformy. „Využívání daňových rájů bude pro firmy méně výhodné a zároveň země budou mít slabší motivaci k tomu, aby se daňovými ráji staly,“ citoval jej list Financial Times.

V první vlně zavedly globální minimální daň Evropská unie, Británie, Norsko, Austrálie, Jižní Korea, Japonsko a Kanada. Pravidla se budou vztahovat na nadnárodní společnosti s ročním obratem vyšším než 750 milionů eur.

Do reformy se zapojí několik zemí, které byly nadnárodními společnostmi dlouho považovány za ráje. A to včetně Irska, Lucemburska, Nizozemska, Švýcarska a Barbadosu, kde dosud platila sazba daně z příjmu právnických osob ve výši 5,5 procenta.

Rozklad civilizace za padesát let

Nedávná zpráva EU Tax Observatory Report o globálních daňových únicích obsahuje překvapivou statistiku přesouvání zisků amerických nadnárodních společností v letech 1975 až 2022. Zatímco koncem 70. let 20. století americké společnosti neúčtovaly v daňových rájích téměř žádné příjmy, dnes v těchto regionech daní více než polovinu svých zisků.

S tím měla pomoci globální minimální daň ve výši patnáct procent pro nadnárodní společnosti, na které se v roce 2021 dohodlo 140 zemí. Právě USA, Čína a některé další bohaté státy ji však dosud nezavedly. Naopak, mnohde se rozrostl počet způsobů, jimiž se lze placení daní pomocí zahraničního domicilu vyhnout.

Mezery v zákoně si oblíbili i jednotliví boháči. Podle citované zprávy platí světoví miliardáři v průměru maximálně 0,5 procenta svého celoročního příjmu. Mohou sice skrývat méně majetku v zahraničí (díky zvýšené výměně mezinárodních bankovních informací), ale stále využívají domácích nemovitostních podílů a fiktivních společností, aby se vyhnuli dani z příjmu fyzických osob.

Není divu, že se v mnoha bohatých zemích stále častěji diskutuje o plošném zdanění majetku. Bohaté firmy a jednotlivci umějí využívat složitých právnických struktur k obcházení vnitrostátních regulačních orgánů. To volá po pravidlech podstatně jednodušších a přímočařejších než ta, která jsou dosud platná.

Bohové mezi lidmi

Vyžaduje to však také zvýšenou globální koordinaci. Bohatí jsou dnes na jednotlivé země vázáni méně, než tomu bylo v minulosti. Proto je pro jednu každou zemi obtížné vyřešit problém daňových úniků samostatně.

Ekonomický historik z Bocconi University Guido Alfani ve své nové knize As Gods Among Men (Jako bohové mezi lidmi) popisuje, jak v minulosti bohatí jednotlivci zvyšovali svůj příspěvek na obecné dobro v dobách válek, hladomorů, morových epidemií a finančních katastrof.

Dnes je tento pocit sdílené odpovědnosti pryč. Navzdory finanční krizi, pandemii a válce na Ukrajině se výrazně nezvyšuje ani míra zdanění, ani příspěvky globálních boháčů jejich jednotlivým státům.

To se děje v době, kdy souběžně působící krize – od změny klimatu přes válečné konflikty až po nutnost masové rekvalifikace pracovní síly – vyžadují naopak vyšší daňové příjmy. „Pokud všichni nezaplatíme svůj spravedlivý díl, může se stát, že naše společnost bude ztrácet na civilizovanosti,“ píše komentátorka Financial Times Rana Forooharová.