Vančura byl nezpochybnitelný hrdina, který před zatčením říkal, že se s gestapem nebude bavit, a také se s ním nebavil. Fučík naopak v závěru Reportáže psané na oprátce přiznal, že vypovídal, přesto si komunisté vybrali za hrdinu jeho, říká Petr Koura, kterému právě vyšla kniha Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady. Pro vedení KSČ bylo zřejmě rozhodujícím hlediskem, že Fučík byl spolehlivý straník, který „nikdy nezakolísal“. Roli ale mohl sehrát i fakt, že Fučík byl mladší a pohledný, kdežto holohlavý a vážný Vančura se do role hrdiny nehodil.

V květnových dnech roku 1945 byl tím ústředním hrdinou Vančura, respektive se jím měl stát již za války. Odbojová organizace Národně revoluční výbor inteligence (NRVI) měla být, jak plánovala KSČ, jakousi stínovou vládou, která by vystoupila z ilegality v době oslabení protektorátního režimu, a v čele neměl stát straník, ale všeobecně respektovaná osobnost – Vančura. Pokud by nebyl Vančura popraven, je možné, že by České národní radě předsedal v roce 1945 místo profesora Alberta Pražáka právě on. Velice brzy ho také komunisté začali využívat v politickém boji.

Například před volbami v roce 1946 vyšel v Rudém právu z kontextu vytržený Vančurův citát uvedený slovy „nejdražší hlas pro KSČ, hlas hrdinův“. Citát navíc nebylo možné kvůli nečitelně vytištěnému datu dohledat. Šlo tedy o něco, čemu dnes říkáme fake news. Velice záhy ale začal být krůček po krůčku nahrazován Fučíkem.

Nemáme dokumenty, které by to popisovaly, ale díky analýze propagandistických textů to postupné nahrazování vidíme. Ještě v srpnu 1945 Rudé právo druhé výročí Fučíkovy popravy prakticky nepřipomínalo – jen krátkou básničkou někde na straně pět. O rok později byl už ale Fučík na titulní straně a definitivní zlom nastal po únoru 1948. Připadá mi to neuvěřitelné. Vančura byl nezpochybnitelný hrdina, který před zatčením říkal, že se s gestapem nebude bavit, a také se s ním nebavil. Fučík naopak v závěru Reportáže psané na oprátce přiznal, že vypovídal, přesto si komunisté vybrali za hrdinu jeho.

Německý historik Stefan Zwicker přišel s myšlenkou, že roli mohly hrát vizuální důvody, Fučík se mohl zdát krásnější než holohlavý Vančura. Podle mě ale bylo důležitější, že Fučík byl spolehlivým straníkem, zatímco Vančura byl z KSČ vyloučen. Zatímco Vančura byl přemýšlivý intelektuál, Fučík nikdy nezakolísal. Psal reportáže, oslavné texty o Sovětském svazu, kdežto Vančurovy texty takto primárně ideologické nejsou a do padesátých let se nehodily.

U nás ale byli skutečně mladí mučedníci. Třeba Marie Kudeříková, které bylo 22 let, nebo o dva roky starší Karel Mazour – organizátor komunistického odboje na jižní Moravě, který raději skočil pod vlak, než aby někoho prozradil. Režim mohl vybrat mladého, vzorového, nezpochybnitelného hrdinu, ale volba padla na ideologicky spolehlivého Fučíka.

Někdy v létě 1945 dostalo vedení KSČ rukopis Reportáže – motáky psané na toaletním papíru – a začalo se řešit, jestli ji mají vůbec zveřejnit a propagandisticky využít. A výsledkem bylo, že Reportáž zcenzurovali a ještě v tom roce vydali v neúplné podobě. Jsem přesvědčen, že jedním z lidí, kteří Reportáž četli v úplnosti, byl spisovatel Ivan Olbracht. Až po dopsání knihy jsem zjistil, že Olbracht měl být přítomen i jednomu výslechu někdejšího státního tajemníka K. H. Franka a měl se ho ptát právě na Vančuru. Patrně dostal stranický úkol shánět o svých někdejších kolezích informace.

Olbracht byl v roce 1929 spolu s Vančurou vyloučen, Fučík proti nim napsal pamflet Zásadní stanovisko, Olbracht pak znovu vstoupil do strany a po válce stál na počátku Fučíkova kultu. Je ne­uvěřitelné, jak se jejich životy proplétaly.

Hodně se žehlil třeba jeho vztah k ženám.

To byl a dost se to tajilo. Za jeho partnerku je označována Gusta Fučíková. Žili spolu několik let, ale manželství pro ně bylo buržoazní přežitek a vzali se až v září 1938, kdy Fučík za mobilizace narukoval. Fučík měl ale kromě toho spoustu jiných vztahů, třeba s Elenou Hálkovou, první ženou herce Zdeňka Štěpánka.

Ze závěru byla vystřižena třeba věta, že hrál „vysokou hru“ s gestapem, a pak přiznání, že mluvil, k čemuž dodával: „Jak, najdete v mém protokolu.“ Historik Jan Tesař dokonce přišel s hypotézou, že Reportáž byla psaná jako zpověď Ústřednímu výboru strany, proč vypovídal. Zjevně se bál, že se najde jeho vyšetřovací protokol, který má mimochodem několik desítek stran. Propaganda vždy líčila, jak byl Julek Fučík mučen, ale stále jen říkal, že je komunista a komunismus vyhraje, ale ten protokol svědčí o něčem jiném. Ve skutečnosti hrál drsně o život a chtěl přežít. Snažil se umenšit svoji roli v komunistickém aparátu, a vymyslel si proto postavu komunistického funkcionáře „Berana“, o němž si gestapo myslelo, že by to mohl být (člen moskevského vedení KSČ, pozn. red.) Jan Šverma.

foto Tomáš Novák, týdeník Hrot

Ze zatčených byla pro nedostatek důkazů propuštěna třeba herečka Božena Půlpánová a zachránil ji mimo jiné Fučík. Při výsleších říkal komisaři Böhmovi, že se o ní odbojáři sice bavili, ale že to byla jen taková buržoazní panička. Na druhou stranu ale existují lidé, v jejichž případě jsme si skoro jistí, že byli zatčeni kvůli Fučíkovi. Jednou z nich byla Anna Jirásková, snacha spisovatele Aloise Jiráska, v jejímž bytě se scházel s Elenou Hálkovou.

Ano. Půjčovala mu byt na jeho intimní schůzky. Hálkovou si gestapo samozřejmě také předvolalo, ale Fučík ji z toho vysekal, že to byly jen soukromé schůzky. Jiráskovou ale gestapu předhodil jako – skoro mám pocit – snadné sousto s tím, že se v jejím bytě scházeli odbojáři, a ona pak skončila, stejně jako Vančura, na střelnici v Kobylisích. V Reportáži Fučík píše, že chtěl odvést pozornost od Olbrachta, Halase a S. K. Neumanna, a kdyby přežil, nepochybně by se hájil, že je zachránil za cenu života Anny Jiráskové. Když vás ale mučí, určitě něco řeknete a já si nedovolím soudit, jestli víc lidí zachránil, nebo udal. Vančura si každopádně morální kredit neušpinil.

Vychází to z prvních patetických textů, které o něm po válce psal třeba Ivan ­Olbracht. Dnes už ale víme, že to tak nebylo. Na základě dochovaného protokolu se zdá, že Vančura byl vyslýchán jen jednou a potom už ne. Dva týdny po jeho zatčení navíc došlo k útoku na Heydricha a gestapo mělo najednou úplně jiné starosti než se zabývat nějakou skupinou intelektuálů a spisovatelů. Pět dní poté byl ale Vančura popraven.

Domnívám se, že důvodem byla jeho proslulost a pověst největšího žijícího českého spisovatele. Hned v den atentátu, tedy 27. května 1942, poslal Himmler do Prahy telegram a chtěl, aby bylo zatčeno deset tisíc Čechů a sto nejvýznamnějších popraveno. Příkaz byl nakonec zjemněn a místo sto Čechů jich bylo popraveno jen jedenáct. K výběru Vančury mohlo přispět, že – na rozdíl od Fučíka – nevypovídal a měl pro nacisty větší cenu mrtvý než živý. 

Máme určité indicie, že psal texty pro letáky, a kromě toho se v rámci spisovatelské sekce NRVI setkával s dalšími členy odbojové skupiny – s Františkem Halasem, Václavem Černým a Bedřichem Václavkem. Byla to programová činnost, kdy se plánovalo, jak českou kulturu převést po válce do jiných poměrů. Z hlediska nacistického represivního aparátu to nebylo nic akutně nebezpečného, ale Vančura měl stanout v čele celého NRVI.

Máme za to, že na základě výpovědi Jaroslava Klecana, španělského interbrigadisty a záporného „hrdiny“ Fučíkovy reportáže, který byl zatčen spolu s Fučíkem. V jednom z protokolů zmínil, že se na činnosti skupiny podílel jakýsi Vančura, s tím, že křestní jméno nezná.

Jsem přesvědčen, že to jen hrál. Jako jeho původní povolání se uvádí zemědělský dělník, ale on vůbec nebyl hloupý. Jeho výpovědi jsou plné různých chyb a já si myslím, že je dělal záměrně, aby ty lidi ochránil. Zmínil i Václava Černého, ale gestapo ho nedokázalo kvůli tomu, že „Černý“ je obvyklé jméno, odhalit.

Hned v roce 1921 vstoupil z idealismu do KSČ. V jeho případě hrálo velkou roli sociální cítění. Zřejmě i medicínu studoval, aby mohl pomáhat lidem. V roce 1929 ale podepsal na protest proti ovládnutí strany Gottwaldovým vedením Manifest sedmi a byl ze strany vyloučen.

Nezval ve svých pamětech píše, že manifest Vančura podepsal v kavárně Slavia a hned poté měl prohlásit, že „udělal hloupost“. Přesně tato scéna se pak mimochodem objevila roku 1986 v seriálu Gottwald, kde Vančuru hrál Miroslav Moravec. Jenže tak to asi nebylo. Našel jsem zmínku v Rudém právu, že se už předtím neúčastnil stranických schůzí, a také jeho texty naznačují, že nešlo o unáhlený zkrat. S nástupem nacismu ale začaly jeho aktivity se stranou souznít, ačkoli – na rozdíl od Olbrachta nebo Marie Majerové – se do ní nevrátil.

V padesátých letech Vančurovy knihy sice vycházely, rozhodně to však nebyl protežovaný autor. K desátému výročí jeho smrti, tedy v červnu 1952, byla ale odhalena pamětní deska na budově FAMU v Klimentské ulici, roku 1959 busta na Zbraslavi a šedesátá léta znamenala velký Vančurův comeback. Vycházely o něm studie a podle jeho knih se točily filmy – Marketa Lazarová, Rozmarné léto, Luk královny Dorotky.

Myslím, že je to zásluha spisovatele Milana Kundery, který byl Vančurovým velkým obdivovatelem a přednášel na FAMU literaturu. Právě on asi svým studentům – pozdějším tvůrcům nové filmové vlny – Vančuru zprostředkoval. 

Rád bych, protože Vančura a Fučík jsou jako spojité nádoby, jak v prvním, tak v jejich druhém – posmrtném – životě. Zajímá mě jeho život, činnost v odboji, ale také konstrukce jeho kultu. Nedávno jsem se třeba dozvěděl, že se v sedmdesátých letech hrála o Fučíkovi opera, ale byl to prý takový průšvih, že měla snad jen pět repríz…

V Národním divadle a jeden očitý svědek mi líčil, že tam měl komisař Böhm árii: „Já ti ty vousy vytrhám.“ Chtěl bych zrekonstruovat Fučíkův myšlenkový svět, aniž bych ho nějak napadal, a pochopit, jak jednal a jak uvažoval. Možná by bylo knihu dobré dovést až za rok 1989, protože konec Fučíkova kultu nastal v prosinci toho roku u Lennonovy zdi na Kampě. Četlo se tam svědectví Marie Zápotocké (manželka Antonína Zápotockého, pozn. red.), která v něm Fučíka trochu nespravedlivě napadá, že byl málem agentem gestapa, což víme, že nebyl.

Vnímám, že nešlo jen o náhodu, když právě u tohoto symbolu mládí, předčasně zemřelého Johna Lennona, byl z piedestalu svržen Julius Fučík.

Jestli to dokážu. Znamená to roky práce a možná tisíc stran textu.

Petr Koura (44)

• Narodil se v Klatovech.

• Vystudoval historii na Filozofické fakultě UK.

• Je vedoucím Katedry dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK.

Výběr z jeho knižní tvorby:

• Swingaři a potápky v protektorátní noci: Česká swingová mládež a její hořkej svět

• Druhý život Protektorátu Čechy a Morava

• Sto let českých Vánoc: Nejkrásnější svátky v roce na pozadí „velkých“ dějin (spolu s manželkou Pavlínou)

• Podplukovník Josef Balabán: Život a smrt velitele legendární odbojové skupiny „Tři králové“

Vladislav Vančura & Julius Fučík

23. června 1891 - Vančura se narodil v Háji ve Slezsku; dětství prožil v Davli.

23. února 1903 - Fučík se narodil na Smíchově; od deseti let žil v Plzni.

1921 - Vančura promoval na pražské medicíně, oženil se s lékařkou Ludmilou Tuhou (na Zbraslavi si spolu otevřeli lékařskou praxi) a vstoupil do KSČ.

1921 - Fučík vstoupil do KSČ.

1928 - Fučík se stal šéfredaktorem Tvorby; o rok později začal pracovat v Rudém právu.

1929 - Vančura na protest proti „bolševizaci“ strany Gottwaldem podepsal Manifest sedmi a byl vyloučen z KSČ.

1929 - Fučík za to Vančuru a spol. kritizoval v prohlášení nazvaném Zásadní stanovisko.

1930 - Fučík pobýval v Sovětském svazu; a později napsal knihu V zemi, kde zítra již znamená včera.

1931 - Vančura vydal Markétu Lazarovou.

24. dubna 1942 - Gestapo zatklo Fučíka a jeho spolupracovníka Jaroslava Klecana.

12. května 1942 - Vančura byl zatčen na Zbraslavi; při mučení ho pravděpodobně prozradil Klecan.

27. května 1942 - Útok na Heydricha.

1. června 1942 - Vančura byl popraven na Kobyliské střelnici.

8. září 1943 - Fučík byl oběšen v berlínské věznici Plötzensee.