Friedrich August von Hayek: Mzda je měřítko prospěšnosti
Legendární ekonom Rakouské školy patřil mezi vášnivé obhájce klasického liberalismu a odpůrce socialismu. Zeptali jsme se Friedricha Augusta von Hayeka, zda je podle něj správné, aby stát v dobách krize pomáhal některým firmám a přispíval jim na mzdy zaměstnanců
redaktor
Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.
Našemu smyslu pro spravedlnost se pochopitelně protiví, že by někdo měl bez vlastního zavinění a navzdory tvrdé práci a vynikající kvalifikaci utrpět prudký pokles příjmu a kruté zklamání všech svých nadějí.
Ano. Volání těch, kteří takto trpí, po státním zásahu a zajištění jejich legitimních očekávání se jistě setká s všeobecnými sympatiemi a podporou. V důsledku souhlasu většiny lidí s těmito požadavky podnikly vlády některých zemí opatření, jejichž cílem bylo nejen chránit takto ohrožené lidi před vážnými nesnázemi a újmou, ale zabezpečit pro ně i do budoucna jejich původní příjem a poskytnout jim ochranu před rozmary trhu.
V každém systému, kde rozdělení lidí do jednotlivých řemesel a profesí vychází z jejich vlastního rozhodnutí, je nutné, aby mzdy v těchto profesích odpovídaly jejich užitku pro ostatní členy společnosti, byť by to nemělo žádnou souvislost se subjektivními zásluhami pracovníků.
Kdyby ti, jejichž užitečnost klesla vlivem okolností, které nemohli předem znát ani ovlivnit, měli být chráněni před „nezaslouženou“ škodou, přestala by odměna za práci mít brzy cokoli společného s užitkem jako takovým. Rozdíly v platech by tak již pro lidi nebyly přiměřenou motivací, aby měnili práci způsobem výhodným pro společnost.
Jistě. Lidé musejí mít k dispozici snadno srozumitelné měřítko pro společenský význam jednotlivých profesí. Ani s tou nejlepší vůlí na světě by nebylo možné vybrat si rozumně z různých alternativ, kdyby nabízené výhody neměly žádný vztah k jejich užitečnosti pro společnost. Abychom poznali, zda má v důsledku nějaké změny člověk opustit profesi a prostředí, ve kterém se mu zalíbilo, a nastoupit jinde, je nutné, aby se změna v relativní hodnotě těchto profesí pro společnost odrážela ve výši nabízených platů.
S každým udělením jistoty jedné skupině se zákonitě zvyšuje nejistota ostatních.
Ano. Zaručíte-li někomu pevně stanovený díl koláče, který je proměnný, musí část ponechaná ostatním úměrně tomu podléhat větším výkyvům než celek. A podstatný prvek zabezpečení, které nabízí systém konkurence, totiž velký výběr příležitostí, se tak stále více zmenšuje.
Čím více se snažíme zaručit sociální jistotu zasahováním do tržního systému, tím více se zvyšuje nejistota a – co je ještě horší – tím se zvětšuje i rozdíl mezi jistotou těch, kteří ji dostali jako privilegium (v tomto případě zaměstnanců), a nejistotou neprivilegovaných. A jak se zajištěné postavení stává privilegiem, vzrůstá riziko pro ty, kteří jsou z této zajištěnosti vyloučeni (tedy třeba živnostníci), a zároveň i cena, již platíme za bezpečí privilegovaných. Jak stoupá počet privilegovaných a zvětšuje se rozdíl mezi jejich jistotou a nejistotou ostatních, vzniká postupně zcela nový soubor hodnot společnosti.
Je mimo diskusi, že přiměřené zabezpečení před vážným rizikem a před věcmi, které maří lidské úsilí a vedou k hořkému zklamání, musí být jedním z cílů každé vlády. Ale aby tyto pokusy mohly být úspěšné a aby nezničily svobodu jednotlivce, je potřeba poskytovat jistotu mimo rámec trhu.