Na začátku mávne šachovnicový praporek, něco přes hodinu se krouží po silnici a na konci se vysouká z černého vozu černý řidič, vyleze na podstavec a zamává. Zhruba za dva týdny se to celé zopakuje. Tak vypadá posledních sedm let to, čemu se stále říká F1, ačkoli z někdejšího půvabu automobilového závodění mnoho nezbylo.

Oním řidičem – v kontextu F1 samozřejmě pilotem – je Angličan Lewis Hamilton. V půli listopadu vyhrál závod v Turecku a s ním celý seriál mistrovství světa. Stejně jako loni, předloni, o rok dříve – a tak dále. Od roku 2014 se stalo pouze jednou, že mu mistrovský titul utekl (snad by bylo případnější napsat „odjel“), a ani to ne daleko: šampionem se stal jeho kolega Nico Rosberg. 

Oba muži jsou kolegy proto, že jezdí ve vozu značky – neboli „za stáj“, jak praví příslušná hantýrka – Mercedes. Ze spojení nejlepších jezdců s nejlepší stájí vychází bezkonkurenční produkt. Z hlediska stáje je sedm mistrovských titulů v řadě bezprecedentních. Co se Hamiltona týče, vyrovnal jeho počet celkových vítězství rekord Němce Michaela Schumachera, o němž se mělo za to, že je – a nadlouho zůstane – nedostižný.

Malone a miliardy

Co však je triumfem pro Mercedes a Hamiltona, je pro celý byznys superrychlých automobilů zprávou podstatně horší: nikoho to nebaví sledovat. Když už před startem tušíte, že vyhraje Hamilton s Mercedesem, možná vám tolik nevadí, když přijdete k televizi o čtvrthodinku později.

Tím pádem přichází spousta peněz vniveč. Jdou z pomyslné kapsy vlastníka celého podniku, jímž je Liberty Media velkého amerického mediálního hráče Karla Malonea. Ten koupil F1 v roce 2016 za 10,7 miliardy dolarů (to číslo vyjadřuje celkovou hodnotu komplikované transakce, která přiřkla organizátorovi závodů hodnotu 4,4 miliardy).

Malone se záhy zbavil Bernieho Ecclestonea, letos devadesátiletého britského „pana F1“, jenž vlastnil nejcennější část cirkusu, televizní práva. Jejich prostřednictvím byl od začátku 80. let takřka neomezeným vládcem závodů. Malone to považoval za nestandardní způsob práce a Ecclestonea již v lednu 2017 odstavil do bezvýznamné poradní role. 

Na místo generálního ředitele nechal Malone dosadit Chase Careyho, jehož kvalifikace spočívala v práci pro 21st Century Fox Ruperta Murdocha (Carey odcházel z pozice výkonného viceprezidenta). Plán byl jasný: Odborník na prodej reklamy nahradí chlapíka, který se vyzná v karburátorech, aby lépe podojil mediální krávu.

Naneštěstí pro Maloneho i Careyho kráva nesouhlasila. Tržby F1 se od roku 2017 nijak závratně nezvedly a zisk se potácel okolo nuly – v roce 2018 pod ní, o rok později mírně nad ní (viz grafy). Carey sám několikrát přiznal, že musel poopravit své původní představy o růstu tržeb z prodeje z reklamy, jež po dobu jeho působení zůstaly zhruba na 15 procentech celkových tržeb.

A pak přišel koronavirus, jenž za prvních devět měsíců letošního roku dohnal provozní ztrátu na 363 milionů dolarů. V prvních dvou letošních kvartálech čítaly tržby pouhých sedm procent tržeb z roku 2019. Ačkoli Velké ceny (jak si závody F1 říkají, aby vypadaly zajímavěji) se nadále jezdí, byť začaly se čtyřměsíčním zpožděním, činí tak bez diváků. To zase odrazuje sponzory. Přičtěte k tomu zmiňovaný fakt, že na začátku každého závodu můžete očekávat vítězství Lewise Hamiltona, a máte neveselý obrázek hotový. 

Boss z Ferrari

I proto musela letos Liberty Media nasypat do F1 1,4 miliardy dolarů, aby ji udržela v chodu alespoň na půl plynu. To platí doslova: polovina zaměstnanců F1 je na nucené dovolené s polovinou mzdy a 50procentní snížení platu přijali i manažeři.

Ke konci letošního roku Careyho angažmá končí. Na jeho místo nastoupí Stefano Domenicali, dosud šéf značky Lamborghini (jež je součástí Audi, které zase vlastní Volkswagen) a někdejší boss stáje Ferrari. Skutečnost, že vlastník F1 dal tentokrát přednost muži, jehož doménou je znalost automobilového, nikoli mediálního prostředí, dává tušit, že Malone a jeho lidé svou strategii stran F1 přehodnotili. To může být pro Domenicaliho ve srovnání s jeho předchůdcem jistá výhoda. „Je to skvělá volba, protože Domenicali ten byznys zná z první ruky z doby, kdy vedl Ferrari,“ řekl pro BBC Zak Brown, jeho někdejší konkurent z menšího týmu McLaren Racing. „Zná se na okruhu s každým, bude velice důvěryhodný.“

Nový šéf má jednoduše pochopitelný, ale nesnadno proveditelný úkol: vrátit byznys do černých čísel. Jednou z překážek je odpor zevnitř, ze strany nejmocnějších stájí F1. Odcházející šéf Carey dosáhl dílčího úspěchu v srpnu, kdy se mu podařilo dohnat všech deset týmů F1 k uzavření takzvané Dohody svornosti (dlouholetá blízkost volantu v lidech nejspíš probouzí neodolatelnou touhu dávat běžným věcem dramaticky znějící názvy).

Ona dohoda má dva klíčové body: prvním z nich je nový klíč rozdělování peněz získaných prodejem televizních práv. Nové uspořádání dává slabším stájím více peněz na úkor týmů silnějších. Druhý bod stanoví 145 milionů dolarů jako výdajový strop závazný pro všechny týmy.

Není divu, že větší a silnější stáje se k dohodě stavějí vlažněji než jejich chudší kolegové. „Největším úkolem pro F1 je vytvořit podívanou, která by byla variabilnější a méně předvídatelná, než je tomu dnes,“ citoval list Financial Times Toto Wolffa, šéfa Mercedesu. „A my uděláme všechno, abychom tomu čelili.“

Jako Stenmark

Formule 1 není zdaleka první sportovní odvětví, které na podobný problém naráží. Na přelomu 70. a 80. let si takhle světová federace sjezdového lyžování FIS lámala hlavu se švédským slalomářem Ingemarem Stenmarkem, který z nějakých důvodů jezdil z kopce rychleji než ostatní lidé. Výboři proto vymysleli nové bodování Světového poháru, které zvýhodňovalo univerzální závodníky na úkor specialistů jediné disciplíny. Stenmark, jenž se vyhýbal sjezdu, najednou vyhrávat přestal, ačkoli ve slalomu konkurenty hledal nadále marně.

Na konci 80. let zase světová federace ledního hokeje IIHF vymýšlela, jak zastavit nesnesitelnou převahu sovětských hokejistů. To dalo vzniknout vyřazovacímu systému světových šampionátů, kde hraje velkou roli náhoda. Rusové pak čekali na titul 16 let.

Sportovní stránka věci však zdaleka není jediná, kterou bude Domenicali muset řešit. Již jeho předchůdce Carey identifikoval prvořadý úkol, jímž je dostat na půdu Spojených států ještě jednu Velkou cenu. (Dnes se jezdí jediná, v Texasu.) Jedním z důvodů, proč se to nepodařilo, je absence špičkových severoamerických jezdců. Američané mají pouhé dva mistry světa, z let 1961 a 1978, Kanaďané jediného (1997). A pokud se mezi piloty F1 nedostane Američan s reálnou nadějí na vítězství, bude zájem amerických diváků – a s nimi zadavatelů životadárné reklamy – natolik skromný, že druhou Velkou cenu neuživí.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.