Pohled na naše pravěké předky se v poslední době mimořádně rychle mění. Většinou za to může stará DNA, kterou se daří extrahovat ze stále starších nálezů. Dvě právě vydané studie, které mají ambice přepsat nejstarší lidské dějiny, jsou ale založeny na „starých dobrých“ kostech.

První z nich, kterou zveřejnil tým okolo čínského paleontologa Čchianga Ťi v časopise The Innovation, popisuje minimálně 146 tisíc let starou lebku nalezenou v severovýchodní Číně a – snad poněkud neskromně – tvrdí, že jde o zcela nový, dosud neznámý druh člověka. Ten by se měl do budoucna nazývat Homo longi, tedy „dračí člověk“. Druhou studii, respektive dvojici studií, publikovali v prestižním vědeckém časopise Science izraelští archeologové. Ani jejich závěry nejsou ledajaké, protože zpochybňují dosud široce uznávanou teorii, že neandertálci mají čistě evropský původ.

Zrození dračího muže

Nález pozůstatků dračího člověka je zajímavý příběh sám o sobě. Stalo se tak údajně roku 1933, kdy Japonci budovali v dnešní severovýchodní Číně – tehdy v loutkovém státě Mandžukuo – železnici a jeden z čínských dělníků během stavby mostu ve městě Charbin nalezl prakticky kompletní lidskou lebku. Kupodivu ji nenechal ležet, ale (dost možná pod vlivem nadšení, které pár let předtím vzbudil v Číně nález slavného „pekingského člověka“) schoval ji před Japonci do nepoužívané studně. Chlubit se v komunistické Číně tím, že někdo pomáhal stavět Japoncům železnici, ale nebylo dvakrát rozumné, a tak dotyčný kopáč o ukryté lebce dlouhá desetiletí mlčel a svým vnukům o ní řekl až na smrtelné posteli. Ti ji následně ze studně vykopali a již zmíněný paleontolog Čchiang Ťi je roku 2018 přesvědčil, aby ji věnovali univerzitě v Che-peji.

Lebka, která kdysi patřila zhruba padesátiletému muži, je opravdu zvláštní, když v sobě spojuje dávné i moderní znaky: má silně vyvinuté nadočnicové valy, velké – do čtverce tvarované – očnice, je mimořádně masivní, velmi dlouhá a nízká, její pravěký nositel ovšem musel mít hodně široký obličej a zároveň opravdu velký mozek – celých 1420 centimetrů krychlových, tedy víc než jakýkoliv jiný lidský druh kromě moderního člověka a neandertálce. Celkově se lebka podle autorů studie podobá více modernímu člověku než neandertálci, ale odlišnosti jsou i tak natolik významné, že by měla patřit ke zcela novému lidskému druhu – Homo longi.

Dodejme, že jméno je odvozeno od anglické transkripce neoficiálního jména její „rodné“ provincie Long Jiang, což znamená Dračí řeka. A vzhledem k tomu, že autoři nejsou troškaři, po srovnání lebky s dalšími nedávnými čínskými nálezy navrhují, aby dva z nich (Dali a Hualong) byly přiřazeny k sobě a uznány za další nový druh člověka – Homo daliensis.

Polapení nepolapitelného denisovana?

„Stvořit“ nový druh člověka na základě jedné jediné lebky, když navíc o okolnostech jejího nálezu známe jen výše zmíněnou legendu, je ovšem hodně odvážné. A západní paleontologové, které oslovily prestižní vědecké časopisy Nature a Science, jsou také k podobné interpretaci dost rezervovaní. O to víc, že čínští vědci zatím vycházejí jen z porovnání kosterních pozůstatků a nepokusili se z lebky – aby ji nepoškodili – extrahovat DNA či bílkoviny, což by mohlo s jejím zařazením pomoci. „Je předčasné pojmenovávat nový druh, zejména fosilii, bez kontextu a s rozpory v souboru dat,“ míní třeba španělská paleoantropoložka María Martinón-Torresová.

Pozoruhodné je, že autoři studie považují za nejbližšího „prapříbuzného“ dračího člověka „majitele“ 160 tisíc let staré dolní čelisti, kterou se před časem podařilo najít v jedné tibetské jeskyni. Pozoruhodné je to hlavně proto, že zmíněná dolní čelist patřila skoro určitě (na základě extrahovaných bílkovin) denisovanovi – příslušníkovi zatím takřka nepolapitelné pravěké asijské skupiny lidí, kterou vědci fyzicky znají jen z několika úlomků kostí a zubů nalezených v Denisově jeskyni na Altaji.

Na druhé straně se z těchto vzorků podařilo získat starou DNA, a tak víme, že denisované byli skutečně samostatným druhem, měli blíž k neandertálci než k modernímu člověku a jejich geny dodnes v lidech přežívají – nejvíc jich v sobě mají Aboridžinci či Papuánci, a to konkrétně čtyři až šest procent. Hned několik oslovených paleontologů proto míní, že dračí muž byl ve skutečnosti denisovan. Úplně napřímo to říká paleoantropolog Jean-Jacques Hublin z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii: „Je to nádherná lebka; myslím, že je to nejlepší lebka denisovana, jakou kdy budeme mít.“

Praneandertálec z Levanty

Nálezy z izraelské lokality Nesher Ramla (asi 20 kilometrů od Tel Avivu) jsou zpracovány daleko lépe. V tamním vápencovém lomu se podařilo objevit nejen 120 tisíc až 140 tisíc let staré zlomky lidských temenních kostí a čelist, ale také tisíce kamenných nástrojů a důkazy, že tamní obyvatelé trvale užívali oheň. Nástroje vypadají stejně jako ty, jež v té době na zhruba stejném místě používali moderní lidé, kteří sem přicházeli z Afriky, ovšem tím veškerá podoba končí. „To, co jsme očekávali, byl Homo sapiens, jenže ten to na první pohled nebyl,“ řekla časopisu Nature spoluautorka studie Hila Mayová z Telavivské univerzity. Čelist a zuby ve skutečnosti připomínaly neandertálce, jenže tvar lebky byl ještě archaičtější. Jinak řečeno šlo nejspíš o velmi archaickou formu neandertálce.

Také izraelská studie dochází k závěru, že jde o dosud nepopsanou populaci lidí, ovšem interpretace je – kvůli chybějící analýze DNA – stejně nejasná jako v případě čínského dračího člověka. Vzhledem k tomu, že se v Levantě našly už dříve výrazně starší lidské pozůstatky, které mají s kostmi z Nesher Ramly společné znaky, hlavní autor článku Israel Hershkovitz míní, že tato populace žila na území Izraele a okolních států statisíce let. A tito lidé – připomínající primitivní neandertálce – mohli podle Hershkovitze v průběhu věků migrovat na sever do Evropy a zanést tam africké či asijské geny. „Neandertálci už nejsou výlučně evropskou záležitostí,“ tvrdí doslova.

Profimedia.cz

Teorie je to nepochybně zajímavá, ale samozřejmě nikoli jediná možná. Například podle harvardského paleoantropologa Philipa Rightmirea se to ve skutečnosti mohlo seběhnout právě obráceně: „Nevidím žádný důvod, proč by tito raní neandertálci, pokud to tedy jsou raní neandertálci, nemohli ve skutečnosti přijít z Evropy.“

Znovu a lépe

Oba nálezy sice obestírají vážné nejasnosti a pochyby, jenže tak to u novinek prostě bývá. Zároveň je už nyní naprosto jasné, že jde o objevy zcela mimořádného významu, které v příštích letech se slušnou mírou pravděpodobnosti změní náš pohled na evoluci lidského rodu. A ta je – pokud se tedy budeme bavit o minulosti staré zhruba 50 tisíc až 300 tisíc let – čím dál tím zamotanější.

Ještě před 20 lety se přitom zdálo, že je vše jasné – v Africe někdy v té době vznikl moderní člověk Homo sapiens, v Evropě neandertálec a trochu to celé komplikovaly jen po Eurasii kočující tlupy staršího typu člověka Homo erectus. Jenže roku 2003 byl na indonéském ostrově Flores objeven tamní slavný „hobit“ (Homo floresiensis), v roce 2010 se podařilo identifikovat již zmíněné denisovany, v roce 2015 byl popsán Homo naledi z Jižní Afriky a předloni filipínský Homo luzonensis. A kromě toho všeho samozřejmě existuje řada dalších nálezů, které vědci neumějí spolehlivě zařadit.

Je jasné, že paleontology čeká v nejbližších letech velká revize, při které vezme za své řada dosud nezpochybňovaných jistot. Antropolog a evoluční biolog Jeffrey Schwartz z University of Pittsburgh například otevřeně tvrdí, že současná klasifikace pravěkých lidí nedává moc smysl, protože k druhu Homo sapiens jsou řazeny i nálezy, které k našim přímým předkům rozhodně nepatřily: „Myslím, že po Asii pobíhalo víc druhů člověka, než si dnes lidé troufnou vůbec představit.“

Řešení podle něj musí být radikální – současný zjednodušující pohled na vztahy mezi jednotlivými lidskými druhy a populacemi je třeba opustit a dát se do toho „znovu od nuly“.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.