Vášně brzy utichnou, ale dnes má ještě spousta lidí za to, že nedávno skončené mistrovství Evropy ve fotbale bylo tím nejhorším vůbec. Vlastně není divu. Celé bylo jakoby šité na míru Angličanům, ti se navíc do finále dostali díky vymyšlené penaltě, jejich fanoušci se chovali jako zvěř – bučeli při cizích hymnách, rvali se, oslňovali soupeřova brankáře laserem… Výsledkem bylo, že kdejaký anglofil fandil raději italským „simulantům“ než anglickým „darebákům“ a jejich prohru ve finále si náramně užil.

Zkusme se ale na věci podívat v klidu. Nespravedlnost je druhé jméno sportu, sportovních skandálů už svět zažil spoustu a Anglii se rozhodně nevyhýbaly. Přibližme si některé z nich a možná nakonec zjistíme, že to, co se dělo v Londýně, vlastně nestojí za řeč, a navíc je – vzhledem k britské historii – docela pochopitelné, proč ze sebe dělají kvůli sportu šašky zrovna Angličané, a ne někdo jiný.

Anglická hra do těla

Angličané měli prsty hned v prvním opravdu velkém mezinárodním sportovním skandálu. Stalo se tak na přelomu let 1932 a 1933, kdy anglický kriketový tým odjel do Austrálie na tradiční turné nazývané „The Ashes“. Minulou sérii vyhráli díky fenomenálnímu pálkaři Donaldu Bradmanovi Australané a Angličané věděli, že ho musejí eliminovat. Jejich kapitán – absolvent Oxfordu – Douglas Jardine proto přišel s novou, ne úplně férovou, taktikou. V kriketu se dodnes nazývá „bodyline“, což se dá nejlépe přeložit jako „házet do těla“ a přesně totéž to také znamená: mužstvo, které nadhazuje, počítá s tím, že pálkař – aby ochránil svou tělesnou schránku – míček zbrkle odpálí a oni ho pak snadno chytí.

V prvních dvou utkáních ji Angličané jen testovali a skóre bylo 1:1. Zato ve třetím mači začali hrát do těla zcela důsledně a výsledek se brzy dostavil: Jeden z vůbec nejrychlejších nadhazovačů všech dob Harold Larwood trefil australského kapitána Billa Woodfulla přímo na srdce a zděšení diváci poté sledovali, jak mu vypadla z rukou pálka a potácí se po hřišti. Angličané se sice omlouvali, ovšem známý „australobijec“, kapitán Jardine, svého nejlepšího nadhazovače nahlas pochválil za „dobrý hod“ a později s notnou dávkou cyničnosti dodal, že ti, kteří si koupili vstupenky, „si za své peníze přišli na své – a někteří další taky“.

Zraněný Woodfull se naproti tomu nechal v kabině slyšet, že jde o nesportovní jednání, a dodal: „Jsou tu dva týmy, ale jen jeden se snažil hrát kriket, kdežto druhý ne.“ Takové věci se tenkrát ven nepouštěly, ovšem Woodfullova slova záhadně unikla do novin a poštvala proti Angličanům půl Austrálie. Když se pár dní nato třetí zápas před padesátitisícovým publikem dohrával, Angličané dál hráli do těla a jednomu z Australanů Bertu Oldfieldovi se Larwoodem vržený míček odrazil tak nešťastně do spánku, že mu napraskla lebka (kriket fakt není sport pro babičky). Oldfield sice tvrdil, že to byla jeho chyba, jenže rozzuřené publikum v tu chvíli málem vtrhlo na hřiště a Angličané prý vážně přemýšleli, že se ozbrojí tyčemi z branek.

K dalšímu dění na hřišti stačí poznamenat, že Angličané třetí zápas jasně vyhráli a uspěli i ve zbývajících dvou. V tu chvíli už ale dávno nešlo o výsledek. Australská kriketová federace poslala ještě během turné svému anglickému protějšku telegram s varováním, že unfair jednání hostujícího týmu může „narušit přátelský vztah obou zemí“, ovšem Londýn odmítl, že by „došlo k nesportovní hře“. Veřejné mínění obou zemí se mezitím vyhrotilo, a tak Angličané spílali Australanům do deportovaných kriminálníků, Australané nadávali na povýšené aristokratické „Pommie bastards“ (tedy nafoukance, kteří nechtějí pít demokratické australské pivo a dávají přednost šampaňskému značky „Pommery“), zrušilo se několik domluvených obchodů, objevily se případy bojkotování zboží a v Sydney kdosi zhanobil sochu prince Alberta, když mu urazil ucho a sochu vyzdobil nápisem „Bodyline“.

Veneti vs. Prasini

Sportovní skandály se ale samozřejmě netýkaly jen Angličanů, ostatně první z nich zaznamenal ve své Iliadě už Homér. Došlo k němu během sportovních her, které před trojskými hradbami uspořádal největší řecký hrdina Achilles. Podvodníkem nebyl nikdo jiný než nejchytřejší z Řeků Odysseus, který se během běžeckého závodu modlil k Pallas Athéně, aby mu dala vítězství. Bohyně následně podtrhla dosud vedoucímu závodníku Aiantovi Menšímu nohy tak šikovně, že se zřítil ústy do kravince. Hlavní cenu tak obdržel „nezdolný hrdina slavný“ Odysseus, a když se Aiás – „pořád plivaje trus“ – dovolával proti zásahu shůry sportovní arbitráže, všichni se mu vysmáli.

Nespravedlnost to sice byla přímo ukázková (uznejte sami, co je nějaký laser proti kravinci), ale společenské následky neměla veškeré žádné. Mnohem hůř bylo v byzantské říši. Tamní fanouškové závodů čtyřspřeží se dělili na Modré (Veneti) a Zelené (Prasini) a dnešní fotbaloví chuligáni proti nim byli chlapci (a dívky) z nedělní školy. Dobře to demonstruje událost z roku 501, kdy Zelení zmasakrovali tři tisícovky Modrých přímo na konstantinopolském hipodromu. Ještě mnohem hůř bylo roku 532. Úřady nechaly tenkrát popravit sedm dostihových výtržníků, ovšem dvěma se podařilo ukrýt v kostele. V tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného – Modří a Zelení se spojili, vyšli do ulic, žádali jejich omilostnění, a zahájili tak povstání známé pod jménem Nika! (Zvítězíš!). Detaily se trápit nebudeme, stačí konstatovat, že tenkrát shořela třetina Konstantinopole včetně chrámu Boží moudrosti. Pořádek nastolili až germánští žoldnéři, kteří prý během jediného dne pozabíjeli na 30 tisíc Zelených i Modrých a slavně osvobodili město plné dýmajících budov a hromad mrtvol.

Válka o míč

Starověk je starověk, ale hezky za to uměli vzít i příznivci sportu v moderní době. Zdaleka nejhorší byla v tomto ohledu tzv. fotbalová válka mezi Hondurasem a Salvadorem z roku 1969. Nešlo v ní samozřejmě jen o kopání do míče, ale o dlouhodobý konfl ikt mezi oběma státy, který zažehla nelegální migrace z přelidněného Salvadoru do pohraničních oblastí Hondurasu. Záminkou k vypuknutí konfl iktu bylo fotbalové trojutkání, ve kterém šlo o to, kdo postoupí na mistrovství světa. Už během prvních dvou utkání docházelo ke krvavým řežím, a když 26. června 1969 vstřelil „Pipo“ Rodríguez v prodloužení třetího utkání rozhodující gól, začali porážkou zdeptaní Hondurasané vyhánět a terorizovat salvadorské imigranty. V polovině července překročila salvadorská armáda honduraskou hranici a čtyři dny poté stála před hlavním městem Tegucigalpou. Organizace amerických států pak ale obě strany přiměla k uzavření příměří, a tak jediným výsledkem fotbalové války bylo zhruba tři tisíce mrtvých a několik set tisíc vyhnaných salvadorských migrantů.

Nechme už ale smrtících tragédií, byť třeba neuznaný gól v zápase Peru–Argentina způsobil roku 1964 v Limě smrt 328 lidí. Sportovních skandálů, při kterých netekla krev, se stalo mnohem víc, takže si připomeňme jen ty nejcharakterističtější. Etalonem nesportovně se chovajících diváků nejspíš navždy bude buranské publikum moskevské olympiády z roku 1980. Obzvlášť patrné to bylo během závodu ve skoku o tyči, kdy diváci úmyslně řvali, bučeli a pískali při každém pokusu cizího závodníka. Olympijským vítězem se přesto stal Polák Władysław Kozakiewicz a divákům pak na oplátku – a nejspíš i po právu – ukázal v lokti ohnutou pravou ruku, tedy ekvivalent vztyčeného prostředníčku. Domácí politici sice tlačili na jeho diskvalifikaci kvůli „urážce sovětského lidu“, ovšem Poláci jim přesně v duchu nejlepších polsko-ruských vztahů odpověděli, že šlo o „mimovolný svalový stah zapříčiněný extrémní námahou“. Mezi nejklasičtější sportovní podvody pak samozřejmě patří dopingová aféra sedminásobného vítěze Tour de France Lance Armstronga či „boží ruka“ Diega Maradony, kvůli (či díky) níž angličtí fotbalisté roku 1986 zase jednou na mistrovství světa nic nevyhráli.

A jsme znova u Angličanů. Zkusme se tedy podívat do jejich historie a pochopit, proč ten fotbal tak prožívají a každých pár let se kvůli němu chovají jako blázni.

Opožděné anglické fangličky

Moderní sport a vášeň pro fair play jsou vynálezem, který se do světa rozšířil z elitních anglických soukromých škol. Nejdřív po ostrovech a hned poté po celém britském impériu. Ostatně dobový bonmot pravil, že Francouzi jako první věc v kolonii postaví restauraci, Němci silnici a Britové dostihovou dráhu (brzy po ní vždy následovalo kriketové hřiště; například v Sydney už roku 1826). Britský historik Denis Judd v této souvislosti píše o „prosazování anglickosti“ sportem a dodává, že tradiční ostrovní tělesné kratochvíle jako kriket, ragby či fotbal se staly skvělým vývozním artiklem, který přitahoval koloniální i domorodé elity.

Nebyla to samozřejmě přímá cesta a často se sportovní poangličťování jaksi úplně nekonalo. Stačí si třeba uvědomit, že ragbyové a fotbalové zápasy waleské reprezentace jsou dnes asi nejviditelnějším projevem waleské národní identity. Vcelku ale můžeme dát za pravdu Johnu Stracheymu, jednomu z ministrů v poválečné Attleeho vládě, který na toto téma poznamenal, že schopnost „rozeznat špatný hod od falšovaného míče a faktickou poznámku od doplňující otázky skutečně znamená mít něco společného“.

Když po druhé světové válce dospělo britské impérium ke svému konci, našla si Anglie (a s ní celá Británie) náhradu ve sportu. Sportovními úspěchy se v té době začala zabývat víc než kdykoli předtím, přičemž právě z těchto kořenů vyrostlo moderní fandění, které lze dle Judda považovat „za opožděné a neobvyklé fangličkářství“. Jenže ani ve sportu – který Britové stvořili – už dávno nebyli žádnými suverény. Když roku 1953 anglická fotbalová reprezentace prohrála doma ve Wembley s Maďary 6:3, byl tento hanebný neúspěch jen dalším „v řadě důkazů, že hostitelská země ztratila mezinárodní postavení i úctu“, a všechny další slavné fotbalové prohry jasně ukazovaly, „jak rozsáhlá deprese se může dostavit po nezdaru“.

Vlastně se není co divit. Představte si, že ztratíte něco, na co jste bývali pyšní. Z toho, co vám zbylo, si vypěstujete vcelku obstojnou náhradu, ale pak ji ztratíte taky. To zabolí.

Hostina místo penalt

Angličané zkrátka berou sport moc vážně. A to je chyba, protože sport je už z podstaty velmi jednoduchou záležitostí, která se se složitostí skutečného života nemůže měřit. Abychom si to demonstrovali, vraťme se ke kriketu a vzpomeňme, jak britský nadhazovač Larwood prorazil Australanu Oldfieldovi lebku. Jeden by čekal, že to z nich udělalo celoživotní nepřátele, jenže to by nesměla existovat fotografie, na které se tito dva ctihodní pánové o mnoho let později přátelsky a bez zábran vybavují.

Snad ještě zajímavější je v tomto ohledu případ dvou těžkotonážních boxerů – Němce Maxe Schmelinga a Američana Joea Louise, kteří spolu boxovali v letech 1936 a 1938 (nejdřív zvítězil Schmeling, poté Louis). Německá propaganda zápasy líčila jako souboj árijského nadčlověka s černošským podčlověkem, Schmeling ale žádný „nácek“ ve skutečnosti nebyl. S Louisem byl kamarád, párkrát mu finančně vypomohl, a když jeho protivník roku 1981 zemřel, přispěl mu na pohřeb. Někdy v té době se navíc ukázalo, že Schmeling během Křišťálové noci (1938) schovával u sebe v hotelovém pokoji dva židovské chlapce; jeden z nich ještě po letech vzpomínal, jak s nimi šampion mastil karty.

A ještě kriket. Sport je na světě většinou jen k zlosti (vítěz bývá jen jeden, poražených mnoho), ale existují řídké případy, kdy bývá zdrojem všeobecného, trvalého a ničím nepřerušovaného uspokojení. Přesně to se stalo na Trobriandových ostrovech. Kriket tam roku 1903 zanesl misionář William Gilmore, ovšem domorodci si pravidla upravili po svém. Kriket se v jejich pojetí stal vcelku mírumilovnou náhradou kmenových válek, hrát ho může libovolný počet hráčů, kteří hody a odpaly prokládají tradičními zpěvy a tanci – a hlavně vždy zvítězí domácí mužstvo, které pak vystrojí soupeřům opulentní hostinu.

Autor tohoto článku nechce vynálezcům sportu radit, ale možná je zrovna toto cesta, jak nějaké to fotbalové mistrovství konečně vyhrát. A fish & chips pro všechny by je určitě nezruinovalo.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.