Jednou z radostí práce pro dospělé médium, jako je týdeník Hrot, je fakt, že smí znít mnoha hlasy. V praxi to znamená, že když má tento časopis k dispozici autory vážené, erudované a seriózní, může se najít místo i pro exota s názory povýtce výstředními, viz výše podepsaný. Takový autor si potom může dovolit to, co každý kašpar: povídat věci, jež by z jiných úst zněly nepřijatelně.

K takovým nepřijatelnostem patří odporování vědeckým konsenzům. Mezi ekonomicky vzdělanými lidmi se jeden takový konsenzus zaběhl; praví, že člověk je plus minus racionální bytost. Že koná ve svůj prospěch, což se nepřímo odráží v prospěšnosti jeho jednání ve smyslu společenském. To je onen řezník Adama Smithe, jenž není poctivý z altruismu, nýbrž proto, že ví, že kdyby lidem dával zadní hovězí namísto svíčkové, zanedlouho by se sám stal obědem svých naštvaných zákazníků.

Jaký Kahneman?

To je samozřejmě všechno pravda, zejména při pohledu zdálky a v podmínkách, kdy udržení rovnováhy mezi příjmem a výdajem bylo nutností k přežití. Čím více se však od takových podmínek vzdalujeme (většina lidí na Západě není motivována prostou vůlí přežít, nýbrž mít na nové auto), tím více výjimek z tohoto všeobecného pravidla o jednání homo economicus vídáme. Proto vznikli Daniel Kahneman, behaviorální ekonomie a vůbec přesvědčení, že psychologie informuje onu „hrůzostrašnou vědu“ nejméně stejně významně jako matematika. Je to způsob, jímž lze přiznat, že lidé, dostanouli k tomu sebemenší prostor, na své racionalitě ubírají, co se do nich vejde.

Jinými slovy, často se chovají pomateně. Žádný kuřák si nemyslí, že si svým zlozvykem zdravotně pomáhá. Ti, kdo sázejí v loterii, jsou intelektuálně schopni pobrat, že je spíš z tramvaje odnese jestřáb, než že by něco vyhráli. Tisícovky lidí chodí na Spartu v naději na dobrý fotbal a jiné tisícovky dvojic si slibují, že budou spolu, dokud je smrt nerozdělí, ačkoli obě skupiny jsou si většinou vědomy dobrých důvodů ke skepsi. Ekonomové vědecky vzato vědí, že psychologie je důležitá, ale v praxi dál počítají křivky a procenta, jako by žádný Kahneman neexistoval.

Všichni si to mohou dovolit; případné špatné rozhodnutí se na nich podepíše buď neznatelně, nebo až za dlouho (nebo tak si to ti lidé představují). Prostoru pro neefektivní, bezúčelné nebo rovnou škodlivé jednání – dřív jsme tomu říkali svoboda jednotlivce a připadalo nám to důležité – přibylo především na Západě v posledních dekádách mnoho. Až najednou zjišťujeme, že onen předpoklad Adama Smithe o řezníkově získaném, praktickém altruismu funguje hůře, než jak jsme si na něj zvykli.

Od Andreje k Markovi

Soubor svobodných individuálních rozhodnutí, jenž má podle předpokladů liberální demokracie vést k vylepšování poměrů, vede často k pitomostem. Češi svobodně volí Babiše, ačkoli o něm vědí svoje. Lidé bez rozdílu čehokoli po celém světě ochotně svěřují své peněženky i soukromí Marku Zuckerbergovi a jeho klientům. O riziku jsou v drtivé většině informováni, ale do jejich jednání se to nijak nepromítá.

Právě to je základ postřehu, jejž sice intuitivně známe, ale dosud nebyl dostatečně vědecky podložen, aby se na něm dalo cokoli stavět. V srpnu s ním přišel tým složený z vědců působících na INSEAD Business School a na University of Southern California (britská psycholožka, izraelská kapacita přes business administration a dva Američané, ekopsycholog a marketingový ajťák).

Myšlenku, že lidé se často chovají jako pitomci, formuloval tento různorodý tým optimističtěji: že totiž „intervence, které ovlivňují lidské smýšlení, nemusejí ovlivňovat lidské chování“. Optimističtěji proto, že na rozdíl od prvně jmenované intuitivní formulace lze tuto lidskou vlastnost využívat a pracovat s ní.

V práci nazvané Zvyky, jež mohou zachránit naše životní prostředí (anglický originál Habits to Save Our Habitat je podstatně elegantnější) zmiňují řadu pokusů na to téma. Nejznámější z nich pochází již z počátku osmdesátých let, kdy kohosi poťouchlého na jedné kanadské univerzitě napadlo zpozdit zavírání dveří studentského výtahu. Pokaždé, když se měly dveře zavřít, museli cestující čekat šestnáct zbytečných vteřin.

Kritická čtvrtminuta

Nebylo divu, že to mnoho lidí přestalo bavit; začali prostě chodit po schodech. Šestnáct vteřin přitom nikoho nikdy při jízdě výtahem nevytrhlo; ale frustrace spojená s evidentně zbytečným čekáním vykonala své. Až potud je to předvídatelné. Oni kanadští výzkumníci však zaplesali později, když nechali výtah zase opravit do původní funkčnosti: většina těch, kteří dali před šestnácti vteřinami frustrace přednost mírné námaze při chůzi do schodů, už u svého nového návyku zůstala. To „zlepšilo jejich fyzickou kondici a pomohlo univerzitě šetřit energii“, vyvodili tehdy ze svého pokusu.

Potíž je samozřejmě v tom, že ačkoli studenti věděli, že je lepší mít dobrou fyzičku než špatnou a že elektřinou je správné šetřit, nikdy by si sami neřekli „pojďte, budeme chodit nahoru pěšky“. Když však ke změně byli postrčeni, přijali ji.

Klíčové slovo je postrčeni – nikoli donuceni. Rozhodnutí, zda jít pěšky, nebo čtvrt minuty čekat na líné dveře, bylo plně na nich. Oněch šestnáct vteřin je nedonutilo chodit po schodech. Jak však argumentuje citovaná studie, jejich rozhodnutí potvrzovalo to, co jim říkaly jejich názory. Názor na fyzickou kondici a šetření proudem by sám o sobě na změnu chování nestačil. Oněch šestnáct vteřin však bylo právě tím postrčením k jednání společensky prospěšnějšímu než jejich jednání původní.

Autoři studie se velmi logicky domnívají, že hromadu podobných změn, jež jsme se do svých životů naučili volky nevolky přijmout, nám přinesl covid a strach z něho. Superindividualističtí Newyorčané najednou začali nosit roušky, o dodržování půldruhametrové vzdálenosti mezi sebou ani nemluvě. Většina Američanů i Evropanů se zachovala stejně (zatímco lidé v jihovýchodní Asii to dávno vědí a považují za samozřejmost). Není divu, že Vladimir Putin tak náruživě podporuje antivaxerské kvazihnutí; covid dal Západu možnost přiživit jistou dávku sounáležitosti, což je to poslední, co se kágébákům v Kremlu hodí do krámu.

Dědictví pandemie

Studie tvrdí, že pandemie by mohla pomoci i v prosazování jiných modelů chování než těch, které jsou přímo spojeny s prevencí šíření nákazy nepěkným virem. Jestli si teď klepete na čelo, ještě s tím chvíli počkejte: studie se opírá o předchozí výzkum, jenž tvrdí, že lidé ochotněji začnou například třídit odpad po přestěhování do nového bytu či domu. Tak či onak se musejí naučit chodit k popelnicím jinam, než byli zvyklí; a protože jejich názor jim obvykle říká, že třídit a recyklovat je správné, zařídí se podle toho. Samo vědomí správnosti by však ke změně nestačilo, podobně jako k ní nestačilo přesvědčení o fyzické kondici výše zmíněným kanadským studentům.

Otázka tedy je, kolik z toho, co jsme se za covidu naučili, je možné využít i pro jiné účely. Ambicióznější myšlenka je, jak by měl stát postrkávat ke společensky prospěšným rozhodnutím lidi v situacích, na něž se pandemická disciplína nijak nevztahuje.

Na tomto místě už klasickým liberálům vzteky nabíhají žíly na čele. Právem. Stát nemá co diktovat lidem to, co a jak mají nebo nemají dělat, od toho jsou to dospělí lidé, aby to věděli sami nejlépe, viz Smithův řezník. Každý další krok směrem k etatismu je dalším krokem do pekla.

Naneštěstí volba, kterou před sebou dnešní demokracie mají, není formulována jako méně státu versus více státu. Více individuálních možností paradoxně znamená „více státu“ za jakýchkoli okolností. Vidíme to na vyspělých demokraciích, zemích BRICS i v rozvojovém světě. (Fakt málo státu mají jen třeba v Somálsku nebo v Afghánistánu a tam je to za poměrně vysokou cenu neustálé hrozby rozčtvrcením.)

Naše volba je mezi relativně civilizovanou podobou pečovatelského státu na straně jedné a čínskou cestou na straně druhé. Studie mluví o tom, že přesně to, co nefunguje, je osvěta či jakýkoli jiný argument shora – pokud kýžená změna lidského jednání má přijít alespoň částečně svobodně. Takové věci mohou změnit můj nebo váš názor na věci, ale naše návyky to nezmění, nebo zdaleka ne tak často a důkladně, jak by bylo třeba (studie aplikuje své poznatky na ekologickou politiku, jak je dnes zvykem, ale má-li pravdu, týká se veškerých sfér fungování státu, namátkou zajištění bezpečnosti).

Tření a pobídky

Někdy přitom stačí skutečně malé postrčení, jako je pětikoruna účtovaná za igelitovou nákupní tašku. Lidem se do takového výdaje navíc nechce, ačkoli jejich blaho nijak významně neohrožuje. Na změnu chování to stačilo (studie cituje takový příklad z Británie).

Uvedený příklad je jedním z těch, které ekonomové vidí rádi, protože se to dobře počítá. Pobídky v pozitivním i negativním smyslu (dotace elektromobilů, respektive zdražování tabáku) skutečně fungují. Až potud je homo economicus skutečně racionální.

Autoři však upozorňují na dva další možné způsoby, jimiž může stát (nebo velká firma) lidi usměrňovat nebo postrkávat směrem, jejž považuje za správný. Prvním z nich je vytváření třecích ploch (originál používá pouze výrazu friction, jenž má na rozdíl od svého českého ekvivalentu „tření“ zřetelný negativní nádech). Mají tím na mysli vytváření mírných komplikací těch činností, jež chce omezit. Studie cituje příklad kalifornských firem, které začaly rušit parkovací místa zdarma. Lidé-zaměstnanci si mohli vybrat, jestli budou parkovat daleko od pracoviště, zaplatí si parkovací místo, které dosud měli zadarmo, nebo budou jezdit hromadnou dopravou. Hromadně – jak také jinak – se rozhodli pro poslední možnost.

Druhou možností je zrcadlový opak vytváření třecích ploch. Studie cituje případ americké firmy, která mívala kontejnery na odpadky umístěné v místnosti, kde byli lidé obvykle sami, jako třeba v typické korporátní kuchyňce. Když tytéž kontejnery umístila nově do místností sdílených po většinu času většinou zaměstnanců, úspěšnost třídění odpadu několikanásobně stoupla. Tlak kolegů, jakkoli nevyřčený, zde zapůsobil – nikdo nechtěl mít ostudu, že hází zbytek bramborového salátu do kontejneru se sklem, ačkoli akt samotný by mu zase takové potíže nedělal.

Jiný příklad poskytují švédské restaurace, které začaly uvádět veganská menu na viditelnějších místech než normální jídlo pro lidi. Hosté, ačkoli měli možnost uplatnit svoji svobodnou vůli objednávkou bifteku, najednou začali objednávat tofu s nenarozenými fazolkami dvojnásobně často. Elementary, dear Watson.

Tvrdá a měkčí

Že takové věci skutečně fungují, vidíme nejlépe tam, kde je vidět nechceme. Reklama a marketing se nepostřehnutelnou manipulací lidské mysli zabývají po desetiletí; Facebook a Google to dovedly k dosud nejvyššímu stupni dokonalosti. Ne náhodou jsou právě tyto firmy největšími korporátními žraloky dneška.

Možná je načase, aby se s iracionalitou lidského chování podobně naučil počítat i stát ve svých běžných úkonech. Některé dopady takového nového typu komunikace stát–občan nelze dohlédnout, ale jiné jsou nabíledni. Pokud získá navrch politika ekonomických pobídek, znamená to, že svoboda – jen zachování současného stavu individuální svobody – prostě vyjde člověka podstatně dráž než dosud, parkováním počínaje a biftekem konče.

Jsou to neveselé myšlenky, ale alternativa je patrně ještě horší. Jsou země, kde si stát usmyslí, že chce, abyste se chovali tak či onak, a prostě si to vynutí. Kimové tak vládnou v Severní Koreji už osmdesát let; Číňané se k témuž způsobu vlády po desítkách let pozvolného uvolňování rychle vracejí. Pokud tedy 250 let demokratického experimentu končí volbou mezi tvrdou diktaturou převýchovných táborů a o něco měkčí diktaturou pobízení a třecích ploch, žádný velký úspěch to není. Ale jinou volbu nemáme.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.