David Bowie dobře věděl, co jeho branži čeká. „Z hudby se stane něco jako tekoucí voda nebo elektřina,“ řekl anglický muzikant novinářům už v roce 2002. Minulý týden se kruh uzavřel: správci jeho pozůstalosti prodali globální práva na všechny jeho písně za (nejméně) čtvrt miliardy dolarů firmě Warner Chappell Music. Ta teď bude po celém světě rozhodovat o tom, kde, kdy a co se z Bowieho písní bude smět na veřejnosti hrát.

Pro Bowieho dědice to finančně vzato není špatná zpráva, uvážíme-li, že všestranný hudebník vydělal celoživotní prací právě zhruba tolik. Dostanou pěkně na účet solidní sumu, aniž by se museli zabývat jakoukoli starostí o právničinu spojenou s komerčním užíváním Davidovy muziky. To připadne lidem od Warner Chappell – a ti předpokládají, že se jim to bohatě vyplatí, přičemž řečenou právničinu mají v popisu práce.

Do výtahu

To platí i o dalších velikánech, kteří zvolili podobnou cestu. Bruce Springsteen takto prodal veškerý svůj písňový katalog za půl miliardy dolarů; Paul Simon byl jen o sto milionů levnější; dokonce i Bob Dylan, jehož právníci prosluli neobvykle tvrdou rukou, učinil totéž za částku údajně nižší, než kolik dostal Bowie (jakkoli to zní nesmyslně).

U Yoko Ono, vdovy po Johnu Lennonovi, takový tah naopak nepřekvapuje, i když její zesnulý manžel vlastnil z práv na Beatles nemnoho (šlo pouze o písně, které složil ještě za Beatles sám, ačkoli je pod nimi podepsaný i Lennonův kolega Paul McCartney, jako například Give Peace a Chance); plus samozřejmě katalog hudby vlastní, pobeatlovské. (McCartney sám napřed práva na téměř veškeré Beatles koupil, pak je prodal Michaelu Jacksonovi za 47,5 milionu dolarů, aby se po jeho smrti o ně znovu ucházel.)

Osud Bowieho hudby je výjimečný pouze tím, že kupcem není Sony, nýbrž Warner Chappell; pro spotřebitele či posluchače to nemá žádný praktický význam. Tedy – ne okamžitě. Napřed budou ještě k dostání nosiče – obvykle zastaralá CD či DVD, ve vzácných případech i retromódní vinyl. Pak postupně (či po náhlých zvratech, jak předvedla Sony Entertainment s písněmi Boba Dylana, jež jeden den byly na YouTube k mání ve velkém a na druhý den byly všechny pečlivě staženy a za několik týdnů se situace znovu otočila) dojde na utahování šroubů, až budou ty klenoty dostupné jen v hypermarketech jako kulisa k nákupním aktivitám a na Spotify.

Vláda několika málo streamingových firem bude mít za následek leccos: každý člověk s telefonem a předplatným si bude moci poslouchat, co ho napadne, pokud ho to napadne. Pokud je osobní zkušenost autora těchto řádek co platná, většina lidí propojených ušní šňůrou se Spotify se už ani nestará o výběr svého playlistu; nechává to na starost algoritmu. Právě Spotify přidává podle BBC každý den do svého katalogu na šedesát tisíc nových písní; kdo by řekl, že jich tolik na světě vůbec je?

Za Montmartrem i Hollywoodem

Jedním z důsledků tohoto nově vznikajícího stavu – streamování jako dominantního obchodního modelu v populární hudbě – je, že noví příchozí budou mít roli ještě těžší než dosud. Vžije se podobný model jako ve filmu či na trhu s výtvarným uměním: práh vstupu na scénu se zvedne tak, že efektivně chrání stávající hráče. Ztížený vstup mezi elitu bude zase mít za následek její další tvůrčí stagnaci. Urychlí to tak již nastoupený trend, jenž hudební scénu rozdělí na homogenizovanou, řemeslně dokonalou elitní produkci bez jiskry a živořící zbytek.

To se může někomu nelíbit a někdo jiný to může považovat za pokrok. Nelze to ale přičíst pouze vlivu technologií. Populární hudba nebyla nikdy umělecky složitý žánr; pokud právě ona dokázala do sebe vtahovat ty nejschopnější umělce světa po celé půlstoletí, je to skoro více, než by se dalo čekat.

Jinak řečeno, je pochopitelné, že Elvisova pohyblivá pánev způsobila svého druhu revoluci. Stejně tak je pochopitelné, že půvab onoho pohybu (stejně jako tříakordového zvuku jej doprovázejícího) poměrně rychle vyprchá; nastoupí formy složitější, náročnější a méně přirozené; noví virtuosové vyrostou takřka přes noc a budou umět všechno, co uměli jejich předchůdci. Jediný problém je, že nemají co říct, stejně jako se to před nimi stalo operním divadelníkům, malířům či filmařům.

Z toho plyne, že ani ti z nás, jimž se představa korporátního výtahu jako logického místa pro zaslechnutí pár taktů z (I Can’t Get No) Satisfaction zrovna nezamlouvá, si nemohou tak docela stěžovat na internet a všeobecnou digitalizaci života.

Druhá věc je, že způsob, jímž populární hudba vyklízí pozice, nese jasný rukopis digitalizovaného světa. Nizounké marže, masový obrat, málo vítězů, komoditizace celé branže – to je způsob, jímž technologická revoluce 21. století nakládá s kdekterým oborem lidské činnosti, počínaje potravinářstvím a konče – inu, třeba novinařinou.

Něco z ničeho

Distribuční práva na hudební dílo však jsou přece jen trochu jiný byznys než rohlík. Když vaše fungující pekárna bojuje o život, obvykle je tomu tak proto, že máte velmi mnoho rohlíků a jste závislí na jejich odbytu. Stane-li se tedy, že přes noc ztratíte jakousi záhadnou pohromou všechny zákazníky-odběratele, máte pořád mnoho rohlíků, jimiž se můžete chvíli živit. Nebo je můžete dovézt Armádě spásy, případně rozdrobit do rybníka kachnám. A naopak – vybojujete-li si místo na slunci, budou vaše rohlíky všudypřítomné a obdivované (nebo ne); vaše rodina bude mít řečené pečivo perfektně křupavé každé ráno a budete zkrátka váženým občanem.

Když ale vlastníte práva na Rolling Stones a Bowieho, nemáte oproti ostatním lidem na světě vůbec nic navrch. Můžete si parádně poslechnout Brown Sugar, ale nejspíš o nic lépe, než to svede skoro každý na světě. Jediné, na čem vyděláváte, je umělé omezení přístupu k Brown Sugar a pak jeho pomalé uvolňování, ať už dohodou s Kauflandem, nebo za 0,99 dolaru na té či oné streamingové službě individuálním posluchačům. A protože drtivá většina těch lidí, kteří si Davida Bowieho nebo Rolling Stones oblíbili, už přístup k jejich hudbě dávno má, je nasnadě, že prodej masových balíčků (jako do Kauflandu) bude mít v objemu vašeho prodeje práv stále více navrch.

Jinými slovy, pořád vyděláváte – ale v podstatě na něčem, co neexistuje.

To už je hodně typický příznak digitálních poměrů. Vydělávat na čemsi neexistujícím bylo největším hitem loňského finančního světa. Teď není nutně řeč o nafouknutí akciových a nemovitostních trhů do nesmyslných bublin; i předražený dům je pořád dům.

Bitcoin a spol.

Řeč je o něčem jiném. Informacemi nepoznamenaní investoři hýbali přes aplikaci Robinhood cenami akcií tak nesmyslně, že z bezvýznamné firmy GameSpot udělali největší senzaci měsíce, než ji zase opustili. A když pak firma Hertz chtěla vydat emisi dluhopisů ve chvíli, kdy vyhlásila bankrot, je to doslova něco za nic. To už je možné přímo připsat technologiím: nebýt Robinhoodu, který udělal z investování vizuálně přitažlivou zábavu, taková pitomost by nikoho nenapadla.

A jsme přímo u největšího takového jevu, jímž jsou kryptoměny. Jejich neoficiální king, bitcoin, si připsal 65procentní zisk – tedy pokud o něm jako agentura Bloomberg mluvíte jako o investičním aktivu; pokud jej považujete za měnu, muselo by se říci, že vůči dolaru posílil o 65 procent. Proč, ví Bůh; jak známo, podstata kryptoměn je v tom, že jejich cena nevypovídá nic o hodnotě čehosi hmatatelného, jako bývalo zlato v dobách zlatého standardu nebo alespoň víra v sílu příslušné ekonomiky v dobách fiat money. Vypovídá pouze a výhradně o stavu duše investorů, nerušeném žádnými fundamentálními informacemi (s možnou výjimkou reakcí na výroky Elona Muska, což je jiná kapitola).

Vojtěch Velický

Ale to je pořád malé pivo; protože mezi skutečně hardcorovými kryptofanoušky byla loni daleko úspěšnější „měna“ ethereum, druhý nejsilnější takový produkt, která posílila o 408 procent. A menší hráč na trhu neexistujících faktů, Binance Coin čili BNB, zpevnil dokonce o 1300 procent. Tady to jistý smysl dává, ačkoli mírně perverzní: SmartChain, platforma, na níž se s BNB obchoduje, se věnuje výhradně projektům podporujícím decentralizované finance – tedy něčemu, co dělá totéž co SmartChain nebo BNB. (Jako by se tiskly peníze pouze pro interní účely finančnictví, řeknete si v duchu a zaplašíte myšlenku, že právě tak tomu už dlouho je.)

Peníze v pekle

Jisté argumenty pro růst obliby kryptoměn samozřejmě existují. Mnoho miliardářů z řad finančníků si do nich ukládá hotové peníze jako protiváhu inflaci. To dává smysl i leckomu z lidí, kteří si bitcoin nijak nezamilovali. Takový Thomas Peterffy si před čtyřmi lety koupil celostránkový inzerát v deníku The Wall Street Journal, kde varoval před nebezpečím, jež pro finanční trhy kryptoměny představují – a ejhle, dnes má týž Peterffy tři procenta svého pětadvacetimiliardového jmění uložena právě v bitcoinu pro případ, že by „peníze táhly do pekla“. „Může jít k nule, nebo na milion dolarů,“ citoval Bloomberg jeho odpověď na otázku novinářů, kde bude cena bitcoinu za pět let.

Podobně postupuje třeba Ray Dalio, šéf proslulého správce majetku Bridgewater Associates; více než polovina rodinných finančních firem, jež dělají svůj byznys prostřednictvím investiční banky Goldman Sachs, také pro jistotu „diverzifikuje portfolio“ o trochu bitcoinu.

To samozřejmě fandové (a investoři do bitcoinu) vítají, protože to jejich projektu dodává na vážnosti. A v tom je celý ten vtip: osud všech investic na světě, od holandských tulipánů přes francouzské pozemky v Louisianě až po World.com, závisí na důvěře investorů. Ve dřevěném, analogovém, zkrátka existujícím světě se však mohlo stát, že i sebevětší důvěra padne; to když vyšlo najevo, že tulipány jsou jen tulipány a World.com fixluje. Tento nový, fakty nerušený svět se však opírá pouze a výhradně o důvěru v sebe sama, jakkoli to zní pomateně.

Metaverzum na scéně

To je svého druhu úžasně ambiciózní myšlenka. Už dva tisíce let existuje podobná: že stačí uvěřit v jistý ideál, jakkoli se příčící zdravému rozumu – či právě proto, že se mu příčí –, a ona důvěra sama o sobě může vylepšit lidstvo a s ním i svět, jejž obývá, aleluja.

Debata o prospěšnosti této myšlenky je živá a její výsledek neumíme odhadnout. Jisté však je, že obsahuje ideál, jemuž se můžeme chtít blížit. Zjistíme-li, že z kostela jsou levné knihy a nezbývá nikdo, kdo by řekl „zdařbůh“, pořád víme, že se nemá krást a zabíjet a v neděli se nedělá.

Když si naopak všichni investoři sbalí své bitcoiny a promění je za dolary, nezbude vám v ruce krucifix, nýbrž blockchain. A na něm se nedá ani oběsit. Jediné, k čemu zůstane dobrý, je programování playlistů hudby, která nic neznamená. Můžeme takovému světu, na jehož prahu stojíme, říkat třeba metaverzum. Sílící kryptoměny a slábnoucí Bowie jsou dalšími krůčky k němu.