Jestli něčím právě končící kabinet Andreje Babiše opravdu vynikal, pak to byla jeho naprostá neschopnost tvořit a prosazovat zákony.
ilustrace Vojtěch Velický
Svého času býval Andrej Babiš se svojí marketingovou oslavou pracovitosti svrchovaně otravný. Jedním ze stranických sloganů se stalo „Nekecáme, makáme!“, a když prezident jmenoval Babiše v prosinci 2017 premiérem, chtělo se člověku ze všech těch řečí o „makání“ zvracet.
Babiš tenkrát mimo jiné sliboval, že „jakmile bude kabinet jmenován, začne naplno makat“; upřesňoval, že on sám poletí na summit Evropské rady („makám v Bruselu“), ovšem už předtím uvede do úřadu prvních sedm ministrů, „aby mohli makat, když já budu pryč“, a dodával, že hned po návratu zasedne poprvé vláda - a pochopitelně nebude dělat nic jiného než „makat“. Image pracovitého a úspěšného člověka mu přinesla úspěch, a tak se jí Babiš držel dál. Parlament opakovaně prohlašoval za žvanírnu, ve které se nemaká, ve svém nejnovějším opusu „Sdílejte, než to zakážou!“ použil sloveso „makat“ celkem sedmadvacetkrát a vrcholu dokonalosti dosáhl loni v létě, když se s multiministrem Karlem Havlíčkem trumfovali, kdo míň spí.
Měřit délku ministerského spánku neumíme, ovšem porovnat tuto budovatelskou rétoriku s realitou lze i jinak - například počtem zákonů, které se Babišově vládě podařilo vytvořit a „protlačit“ parlamentem. A v tomto kritériu Babiš coby premiér naprosto selhal. Nejlepší z jeho předchůdců byli v tomto ohledu o polovinu výkonnější než on a hůř než Babiš si vedl jen Václav Klaus. Hledět se na to dá ze dvou různých úhlů. Pro někoho, kdo se zaklíná slovem „makat“ v každé třetí větě, je takové vysvědčení samozřejmě ostuda, ovšem stát vedený populistickou vládou si (když už tu vládu musí mít) k podobné legislativní impotenci může jedině gratulovat.
Pane, vy jste lenoch!
Všechno podstatné plyne z tabulky. V době panování Babišovy vlády (respektive dvou vlád - poprvé jej prezident jmenoval premiérem v prosinci 2017, podruhé v červnu 2018) prošlo Sněmovnou celkem 310 zákonů, tedy v průměru 81,5 zákona ročně. Sobotka jich za rok zvládl prosadit přes devadesát, Nečas víc než stovku a výkonnější byl i Topolánek.
Nad všemi ostatními pak se skóre 127,4 zákona ročně ční tři (dohromady počítané) vlády sociálnědemokratických premiérů Špidly, Grosse a Paroubka, které se v rychlém sledu vystřídaly v letech 2002 až 2006 (pokud pomineme obvyklou kratochvíli socialistů reglementovat lidský život, je hlavním důvodem této legislativní smršti skutečnost, že Česká republika tehdy vstupovala do Evropské unie a sjednocovala legislativu). Horší skóre měly - s 68,5 zákona ročně - jen dvě Klausovy vlády, jenže to bylo v úplně jiné situaci než dnes: nebyli jsme dosud členy Evropské unie (transpozice evropského práva tvoří velkou část současného zákonodárství), dobový étos tvrdil, že zásahy státu mají být co nejmenší, a hlavně - v devadesátých letech se schvalovaly zásadní složité kodexy, a ne záležitosti typu zahrádkářského zákona, jehož vášnivou obranou Babiš právě před rokem tak proslul.
Namítat se samozřejmě dá, že Babišovu legislativní impotenci má na svědomí pandemie čínské chřipky. To je určitě do jisté míry pravda, jenže - čistě z hlediska umístění v tomto žebříčku -na tom některé jiné vlády byly spíš hůř než on. Zatímco Babiš si „odvládl“ očekávané tři roky a deset měsíců, Nečas musel ze Strakovky neočekávaně a bez předchozího varování odejít po rovných třech letech, a Topolánek dokonce po dvou letech a osmi měsících. Velká část rozdělané práce v tu chvíli spadla pod stůl, což Babiše jaksi nepotkalo.
Zároveň platí, že pokud bychom vzali v potaz jen dva roky a tři měsíce, které současný kabinet vládl před příchodem pandemie (od prosince 2017 do března 2020), a porovnali je s ostatními vládami, dopadl by Babiš ještě daleko hůř: Topolánek by zvýšil náskok a před Babiše by se dostal i Klaus, přičemž oba by na tom byli zhruba o třetinu lépe než současný kabinet „pracantů“. Jinak řečeno, zákony spojené s covidem (je jich nejméně padesát) Babišovi v konečném legislativním účtování spíš pomohly.
Nevyhlašujeme a nenařizujeme
Zákony ale nejsou všechno. Kromě nich existují ještě podzákonné normy - vládní nařízení a ministerské vyhlášky. Jejich podíl oproti zákonům sice v čase pozvolna roste, ovšem ani tady Babiš a jeho nikdy nespící ministři zrovna neexcelovali. Stačí nahlédnout do Sbírky zákonů. Oproti nedávným vládám je ta současná opět jasně nejhorší. Sobotkova vláda dokázala zplodit v průměru 254,6 vyhlášky a nařízení ročně, Nečasova 255,9 a Topolánkova 249,3. Zato Babiš jen 205,6. Znovu zopakujme, že vyhlášky a nařízení nejsou ničím, co by náš život dělalo hezčím a lepším, ovšem když někdo tvrdí, že nekecá, ale maká, mělo by to vypadat jinak.
Něčím se ale Babišova vláda do dějin české normotvorby přece jen zapsala. V letech 2020 a 2021 Sbírku zákonů vesele nafukovala usneseními vlády (nikdy dřív se do ní nevkládala). Celkem jich bylo 217 a všechna se týkala covidu-19 - právě jejich prostřednictvím vláda vyhlašovala značnou část opatření. Idealizace ovšem opět není namístě. Aspoň trochu složitější obsah má jen část těchto usnesení, kdežto většina z nich prostě jen prodlužuje či lehce upravuje platnost těch předchozích. Navíc ještě všichni máme v živé paměti, k čemu všechna ta slavná usnesení byla - soudy je rušily jedno za druhým a lidé na ně zvysoka kašlali.
Nechme už ale počítání a zkusme se podívat, jaké opravdu důležité zákony se Babišovi podařilo prosadit a jaké naopak ne.
Dělal jsem, dělal, ale málo
Poté, co Sněmovnou letos v červenci konečně prošel největší a nejdůležitější zákon (právě tak o něm premiér opakovaně mluvil) tohoto volebního období, tedy stavební zákon, Babiš to okamžitě připsal na seznam svých politických úspěchů. „Proč byli všichni proti? Oni nechtějí, abychom se posunuli ze 157. místa z hlediska vyřizování stavebního povolení. Proč jsou a priori proti, když něco vymyslíme?“ triumfoval později, když zahajoval na zámečku Větruše horkou část volební kampaně. Nechme teď stranou, že zákon má spoustu kritiků, kteří ho po volbách dost možná rychle pošlou k ledu, a připusťme, že naplnění jednoho z důležitých programových slibů je nezpochybnitelný politický úspěch.
Server Demagog.cz došel k závěru, že z padesáti jím sledovaných programových slibů jich Babišova vláda splnila úplně dvaadvacet, částečně třináct a patnáct nesplnila vůbec. Dodejme, že vládě šlo nejlépe ze všeho rozdávání peněz, zato prosazování důležitých norem poněkud vázlo.
Nejdřív úspěchy nebo alespoň částečné úspěchy: kromě stavebního zákona se vládě podařilo zrušit superhrubou mzdu, několika novelami poněkud zlidštit exekuce, slušně pokročit v zavádění e-státu (existuje bankovní identita či Portál občana, ale na úřady se oproti slibům musí ještě docela často), mimo to máme hromadné žaloby, elektronický recept a justice se sice nedočkala kariérního řádu, ale od ledna začnou platit jednotná pravidla pro výběr soudců. Vláda naproti tomu naprosto selhala při prosazování nového zákona o státním zastupitelství, který měl garantovat veřejné žalobě nezávislost a zřídit speciální protikorupční útvar, stále nemáme zákon o sociálním bydlení ani národní strategii hospodaření s vodou a chybí nám zákony upravující lobbing či ochraňující whistleblowery…
Když improvizuje mikromanažer
Otázka samozřejmě je, proč to Babišovi v legislativní oblasti zrovna „nemakalo“. Jak už víme, covidem to bylo jen sotva. Další vysvětlení zní, že jeho vláda byla menšinová (byť komunisté si na opozici jen hráli) a v roce 2018 úřadovala pět měsíců v demisi. Jenže menšinová byla i vláda Miloše Zemana a Mirek Topolánek hledal většinu ve Sněmovně snad ještě obtížněji než Babiš. Všechny tyto věci samozřejmě nějakou roli hrají, skutečným důvodem je ovšem Babišův mikromanažerský přístup „stříknutý“ neschopností systematicky plánovat a poté věci důsledně dotahovat do konce.
Důležitý je v tomto ohledu postřeh předsedy ústavně-právního senátního výboru Tomáše Goláně (ODS), podle něhož víc než polovina zákonů, které prošly touto Sněmovnou, byla původně poslaneckou iniciativou. „Pokud nová vláda začne zodpovědně připravovat na ministerstvech zákony a poté je bude schvalovat, tak Poslanecká sněmovna nebude zahlcena. Jako základní problém vidím to, že víc než polovina zákonů vznikla přímo v Poslanecké sněmovně, a nikoli na základě návrhů vlády,“ řekl Goláň nedávno Českému rozhlasu. Mimochodem, to hezky kontrastuje s předvolebními sliby ANO, ve kterých - samozřejmě vedle všudypřítomného makání - stálo, že „premiér bude ministry efektivně řídit“ tak, „aby na vládu přicházely zákony a opatření již předem dostatečně projednané a odsouhlasené jednotlivými resorty“.
Vládní poslanci navíc - ačkoli to tradičně bývá doménou opozice - nešetřili ve Sněmovně pozměňovacími návrhy, a to i ve skutečně zásadních věcech. Pro příklad není třeba chodit daleko: sám premiér Babiš přilepil loni v listopadu k daňovému balíčku na letošní rok svůj soukromý pozměňovací návrh, který rušil superhrubou mzdu a zaváděl dvě sazby daně z příjmů fyzických osob ve výši 15 a 23 procent. Myslet si o tom můžeme, co chceme, ale takto opravdu koncepční práce nevypadá.
Buďme rádi za ty dary
Až bude někdo zpětně hodnotit Babišovu vládu (a pokud to bude objektivní historik), vytkne jí toho nejspíš spoustu. Nezvládnutý covid a zbytečnou smrt tisíců lidí, zadlužení státu, další mravní úpadek politiky, zbytečný nárůst počtu úředníků, populismus a nechuť zabývat se opravdu potřebnou agendou - třeba důchodovou reformou.
Neschopnost či nechuť prosazovat běžnou legislativu do tohoto výčtu „hříchů“ pravděpodobně patřit nebude a stěžovat bychom si neměli ani my. Stačí si dobře položit otázku: Opravdu jsme chtěli, aby zrovna populista Babiš splnil všechny své předvolební sliby? V takovém případě bychom se museli smířit třeba s tím, že by se ministerstvo zemědělství sloučilo s ministerstvem životního prostředí (současný ministr životního prostředí je bývalým ředitelem dvou obrovských chemiček - Spolany a Lovochemie, což je také poněkud absurdní), Babiš by se pokusil omezit parlamentní „žvanírnu“ změnou jednacího řádu Sněmovny, nebo by se dokonce pustil do rozvrtávání ústavy, aby zavedl slibovanou jednokolovou volbu senátorů. Větší než malé množství neschopnosti nebývá občas úplně na škodu. Buďme rádi za ty dary.
