Víte, proč jsou skandinávské detektivky v Británii tak úspěšné? Protože činy v nich popsané dokážou šokovat. Taková vražda sekerou ze msty je ve Švédsku, Dánsku či Norsku pořád něčím neslýchaným. Tak tomu bylo před půlstoletím či stoletím i v Británii, což dalo ostrovanům lorda Petra Wimseyho, Hercula Poirota a samozřejmě Sherlocka Holmese. Dnešní Britové se však nad mrtvolou v kaluži krve ani nepozastaví, protože podobné výjevy tam jsou na denním pořádku.

Taková úvaha se před nějakými osmi lety objevila v konzervativním britském listu The Sunday Telegraph. Jejím autorem (jenž za článek zhruba poloviční délky, než je tento text, dostal svoji obvyklou týdenní sazbu pěti tisíc liber) byl Boris Johnson, dnes dosluhující ministerský předseda a tehdy londýnský starosta.

V Londýně to šlo

S odstupem je zjevné, že Johnson přecenil schopnost svých krajanů nenechat se šokovat nepravostí. Dokud byl starostou, proslul tím, že toho mnoho nedělal a také mnoho nezkazil; obklopil se tehdy lidmi, kteří se vyznali v tom, jak spravovat město, a podle toho také jednali. Všichni byli spokojení: Johnson měl svoji mediální pozornost, houpal se na drátech coby propagátor olympijských her, dával legrační rozhovory do televize a vůbec si připravoval pozici pro útok na vedení Konzervativní strany – a Londýn mezitím fungoval, nebo alespoň nefungoval o nic hůře než jindy.

Pak se to všechno nějak zamotalo. Ministerský předseda David Cameron stál v čele netradičního jevu, koaličního kabinetu. On sám ani jeho vláda nebyli nijak populární – a není divu, když se téměř jako jediní z civilizovaného světa rozhodli dostat z finanční krize způsobené přílišným utrácením šetřením namísto dalšího přílišného utrácení. Když pak v roce 2015 došlo na volby, dopadli ovšem Cameronovi toryové nečekaně dobře, dokonce tak, že mohli vládnout sami.

Uspokojen takovým příjemným překvapením, rozhodl se Cameron vypsat referendum o vystoupení z Evropské unie, jež předtím slíbil zarytě euroskeptickému křídlu své partaje. Jsou to lidé, kteří na smrt vlastních dětí přísahají, že pinta je o mnoho lepší než půllitr a že podřízenost westminsterského parlamentu bruselským eurokratům se rovná zkáze Spojeného království. (Jiným důvodem byla hrozba tvrdší finanční regulace; mluvíme o době, kdy peníze ruských mafiánů nacházely v Londongradu nadmíru bezpečný přístav – ale lidí s těmito starostmi není moc.)

Johnson tehdy veřejně prohlašoval, že „žádný seriózní člověk z Evropské unie vystoupit nechce“ – ale vycítil, že patriotismus není vždy racionální, a rozhodl se stát tváří kampaně za brexit, ačkoli o něj sám nijak zvlášť nestál. Výsledek známe – v červnu 2016 referendum určilo odchod Británie z Evropské unie a následně Camerona z Downing Street.

Jeho nástupkyně Theresa Mayová, která sama hlasovala proti opuštění Unie, se snažila zařídit brexit tak, aby se dohromady nic nestalo, ale Johnson (ač coby ministr zahraničí její podřízený) držel vládu de facto pod krkem.

Mayová pak o své újmě vypsala předčasné volby, v nichž pracně nabytou pohodlnou parlamentní většinu zase ztratila. Johnson v tu chvíli na její pozici zaútočil a domohl se vnitrostranických voleb nového lídra (a tím podle nepsané britské ústavy i šéfa vlády). U kolegů mu to prošlo, protože měli za to, že populární Johnson dokáže zařídit vítězství v dalších parlamentních volbách a dá volnou ruku technokratům, kteří dokončí brexit rychle a uspokojivě.

Povedlo se to napůl. Johnson skutečně v roce 2019 další předčasné volby drtivě vyhrál, ale brexit se mu nepovedl. Jeho lidé byli nepřipravení, poštvali proti sobě i tradiční kontinentální spojence a nakonec přijali dohodu tak nevýhodnou, že kvůli ní Johnson musel osobně z partajního parlamentního klubu vyhodit 21 seniorních poslanců, kteří s ní nesouhlasili natolik ostře, že kvůli tomu byli ochotni riskovat kariéru. A když to všechno nakonec dopadlo, řekl Johnson, že klíčový detail – de facto celní hranici mezi Severním Irskem a Velkou Británií – zkrátka nebude respektovat (nakonec na to nedošlo, ale nikdy neříkej nikdy).

Nic z toho by však Johnsona nepotopilo. Důležitější bylo, že on a jeho lidé nerespektovali vlastní protipandemická pravidla, nechali se u toho chytit a Johnson o tom opakovaně lhal, jako když tiskne. Jeho popularita – vyjádřená jako procentuální podíl lidí, kteří jsou spokojeni se způsobem, jímž zemi vládne – od roku 2019 do letošního léta poklesla z 67 na 24 procent.

V takovou chvíli už stačilo málo. Partajní kolegové se rozhodli, že Johnson je spíš přítěží než posilou. Nejprve vyvolali vnitrostranické hlasování o důvěře; Johnson je přežil jen o vlásek. Když pak na začátku července ministerský předseda znovu očividně lhal o průšvihu (tentokrát o prkotině – popřel vědomost o tom, že kdosi z jeho podřízených má ve zvyku otravovat ostatní svou erotickou pozorností), šlo to ráz na ráz. Pátého července odpoledne přišlo do předpokoje v Downing Street na dva tucty členů kabinetu a jejich náměstků, kteří všichni nesli šéfovi zprávu, že skládají své funkce. Johnson všechny přijal v dobré náladě a jejich rezignace přijal. Ani tehdy nechtěl odejít. Až na druhý den ráno oznámil, že odstoupí, ale až do začátku září bude stát v čele vlády, než se najde jeho nástupce.

Podle kolegů, jež anonymně cituje týdeník The Spectator, domovské médium Konzervativní strany, tak učinil proto, že chtěl nějakým způsobem během oněch sedmi týdnů ještě zváhnout ve svůj prospěch veřejné mínění, což by mu mohlo pomoci pozici ještě uhájit. A skutečně, ve chvíli, kdy už je jasná dvojice, z níž řadoví toryové (tedy asi 200 tisíc lidí) jeho nástupce vyberou, se objevila petice za zařazení Johnsona coby kandidáta. Partaj to jedním hlasem odmítla; Johnson je nejchromější ze všech chromých kachen, jak Anglosasové přezdívají politikovi, který jen formálně dosluhuje – je ve funkci, ale moc už nemá.

Nejhorší šéfové

Mezitím se za mořem děje příběh zdánlivě velmi podobný. V roce 2016, jen půl roku po šokujícím hlasování o brexitu, vyhrál prezidentské volby developer a televizní bavič Donald Trump namísto favorizované Hillary Clintonové. Jeho působení v prezidentském úřadu popisoval týdeník Hrot tak důkladně a tolikrát, že netřeba urážet čtenářovu paměť další rekapitulací. Důležité je, že Trump na konci svého funkčního období další volby prohrál, ale odmítl to přijmout. Namísto toho sestrojil lež jako věž o masivním volebním podvodu a 6. ledna vyzval své demonstrující příznivce ve Washingtonu, aby vzali útokem Capitol Hill a znemožnili oficiální potvrzení volebních výsledků. (Jen tak na okraj – to je víc, než co si na cestě k moci dovolili Adolf Hitler nebo Benito Mussolini.)

Oba příběhy mají tolik shodného, že to při zběžném pohledu může vést k domněnce, že se na obou březích Atlantiku stalo totéž. Na obou stranách hraje hlavní roli člověk, jehož politickou osobnost formuje přebujelé ego, dokonalá absence skrupulí, charisma, sklon k improvizaci a pohrdání fakty. Oba ve funkci dosáhli jistých úspěchů – Trump má na kontě nejnižší nezaměstnanost v historii USA (3,5 procenta), Johnson zase svým hurá-hej přístupem k ruské invazi na Ukrajinu Kyjevu skutečně pomohl. U obou se lze domnívat, že tyto úspěchy jen nedostatečně vyvažují průšvihy, které oba pánové natropili; i proto se o nich často mluví jako o nejhorších šéfech exekutivy, jaké jejich země kdy zažily.

Tady se ovšem oba příběhy rozcházejí. Zatímco Johnson nejspíš už nikdy nebude zastávat žádnou významnou politickou funkci, Donald Trump je jednoznačným favoritem primárek, z nichž vzejde prezidentský kandidát Republikánské strany do voleb v roce 2024. Co víc, všechny průzkumy voličských preferencí ukazují, že v přímém střetu s úřadujícím prezidentem Joem Bidenem by tentokrát uspěl. Trvanlivost jeho vlivu na republikánské voliče je obtížně uvěřitelná.

Toho souboje se přitom s nejvyšší pravděpodobností dočkáme, jakkoli se na něj netěšíme ani my za mořem, ani Američané. Demokratická strana si je vědoma toho, že Bidenovo působení ve funkci není ideální. Je to dáno částečně prezidentovým vysokým věkem, částečně ekonomickou situací, za kterou nemůže, a částečně faktem, za nějž naopak odpovědnost nese, a sice podlézáním krajní levici a jejím doktrínám totožnostní politiky. Když letos poprvé vystoupila před novináře nová mluvčí Bílého domu Karine Jean-Pierreová, na úvod řekla, že je „první ženou, člověkem tmavé pleti, přistěhovalcem a otevřeně LGBTQ, který tuto funkci zastává“. Co je komu do toho, řekli byste; člověk by doufal, že kvalifikace pro takový delikátní post spočívá v jiných vlastnostech a schopnostech. Ale takový je dnešní Washington – z jedné strany Trumpova okázalá vulgarita, z druhé bigotnost v obráceném gardu. A jedni vidí druhé jako smrtelné nebezpečí.

Obětovat kariéru

Obrysy odlišností paralelních politických drah obou protagonistů, Johnsona a Trumpa, se zde začínají rýsovat. Mísí se v nich prvky individuální s obecnějšími, systémovými.

První na řadě je politický systém. Obě země fungují na principu dvou stran, které po volebním vítězství formují exekutivu. Způsoby, jimiž tyto strany delegují moc do rukou svých špiček, se však podstatně liší. Britský ministerský předseda je vydán na milost a nemilost svým parlamentním kolegům. Ačkoli v obou zemích funguje princip, že lídr může zůstat lídrem jen tak dlouho, dokud jej kolegové nepovažují za brzdu vlastních kariér, britští poslanci mají při tom rozhodování podstatně více autonomie.

Vzpomeňme jen začátek Trumpovy kampaně v roce 2015. Všichni republikáni, rozumní i ideologičtí, ti, jimž sejde na podnikatelské svobodě i náboženské čistotě – ti všichni se Trumpa štítili. Ještě když nastupoval do Bílého domu, byli republikáni v Kongresu rozděleni na dvě přibližně stejně početné frakce „nevertrumpers“ a těch, kteří si ucpali nos a šli s nevábným prezidentem do holportu. „Jestli tohle není dost na impeachment, už nevím, co by mělo být,“ notovali si 6. ledna 2021 a krátce poté šéfové republikánů v obou sněmovnách Kongresu, Kevin McCarthy a Mitch McConnell. Dnes oba Trumpa podporují.

Otevřeně a nahlas proti Trumpovi nyní v Kongresu stojí pouze dva republikáni, senátorka Liz Cheneyová a kongresman Adam Kinzinger. Oba pracují ve výboru, který vyšetřuje, co se onoho 6. ledna přesně stalo. A přestože i díky nim vychází najevo jeden Trumpův protiústavní krok za druhým, s jeho podporou v Kongresu to nic nedělá, jako neudělal ani jeden z pokusů Demokratické strany o impeachment. To proto, že Trump může v letošních volbách podtrhnout či alespoň velmi zkomplikovat znovuzvolení kteréhokoli republikánského senátora či kongresmana. A nikomu jinému než Cheneyové a Kinzingerovi nestojí ztráta Trumpovy přízně za to. Srovnejme to s 21 Johnsonovými disidenty; ani to není mnoho, ale znamená to, že proti populárnímu šéfovi ve funkci se postavil každý osmnáctý konzervativec. Proti velmi spornému exprezidentovi stojí každý stotřicátý republikán.

Výhoda 800 let

Jak je to možné? Proč si Trump drží takovu popularitu mezi svými věrnými? Jsme u druhého podstatného rozdílu mezi oběma zeměmi. Díky společné práci extremistů z obou konců spektra vnímají Američané vzájemné rozdíly rasové a náboženské podstatně palčivěji než Britové. Nejenže je většina Britů sekulárního přesvědčení; i pravověrní anglikáni jsou zvyklí ze svého náboženství nedělat politiku. To je jistá výhoda, která plyne z 800 let nepřetržitého vývoje demokracie, řekli byste snad.

Otázka rasová je dalším citlivým bodem. A světe, div se – mezi sedmi kandidáty na šéfa britských konzervativců byli pouze dva bílí muži. Nejlépe z nich se umístil bývalý voják Tom Tugendhat, který soutěž opustil z pátého místa. Dvojici finalistů tvoří běloška a Ind; exministr financí Rishi Sunak přitom všude nerozhlašuje „podívejte, já jsem Ind a kam jsem to dotáhl“. Ačkoli není jisté, jestli rasová a pohlavní různorodost je sama o sobě nějakým podstatným kladem, je to jistě výhodné politicky – levice nemůže hrát kartu identity politics, i kdyby nakrásně chtěla.

Profimedia.cz

To je pro zdravé ovzduší velice výhodné. Chcete-li se fakt zbavit Rishiho Sunaka, musíte se bavit o tom, jestli byl dobrým ministrem, nebo ne. Obtížně se vám argumentuje, že je nepřekonatelným zlem, protože se na své místo dostal jen kvůli svému indickému původu. Ve Spojených státech není tahle úvaha nikdy daleko; mnozí Trumpovi příznivci vědí, že exprezident je zločinec, ale tváří v tvář okázale sekulárním demokratům a jejich umíněnému „antirasismu“ jim prostě připadá jako menší zlo, viz citovaná mluvčí Jean-Pierreová. Člověk s takovou analýzou může, nebo nemusí souhlasit, ale faktem zůstává, že právě sjednocení dělicích linií náboženských, rasových a ekonomických dělá z případného rozhodnutí volit „obráceně“ úkon nadmíru těžký.

V Británii je to jednodušší. Náboženská dělicí linie prakticky neexistuje a linie rasová nehloubí stranické zákopy tak ostře jako v USA. A když jste doopravdy zoufalí, můžete vždycky volit liberální demokraty. Američanům takový ventil obvykle chybí.

Absence dobrých příkladů

Tak se v porovnání současné pozice Trumpa a Johnsona dostáváme k rozdílům individuálním. Tím zásadním je fakt, že Johnson je u moci v ekonomicky nelehkých dobách a pochopitelně dělá chyby (bez ohledu na to, že mnohé z nich jsou nevynucené a s objektivními trabli nijak nesouvisí). Trump má k dispozici luxus kritiky Bidenovy administrativy, aniž by nesl špetku odpovědnosti. Že u toho říká spoustu nesmyslů – jak by za týden vyřešil íránský jaderný trabl, jak by srovnal Severokorejce do latě, jak by ukončil válku na Ukrajině, zlevnil benzin a všem Američanům dal parádní džob –, je, jak už víme, docela jedno.

Další individuální rozdíl mezi oběma pány tkví v prostředí, v němž se pohybují. Mezi britskými konzervativními poslanci je většina takových, kteří zažili schopnou a relativně slušnou vládu prvního i druhého Cameronova kabinetu (jakkoli se na tom prvním podílel s liberálními demokraty Nicka Clegga, dnešního viceprezidenta Facebooku). Ani tehdy nebyly poměry jednoduché (kdy jsou?), ale vláda fungovala. Její šéf byl snad vinen přílišnou lehkomyslností, ale nemá na triku žádnou hrůzu. Nejvíce pobouření vyvolal, když si po svém odchodu z Downing Street obnovil členství v exkluzivním Klubu svatého Štěpána, jež pozastavil, než se stal ministerským předsedou.

Američtí republikáni přišli k Trumpovi ve chvíli méně ovlivněné takovým dobrým příkladem. Po předcházejících osm let se věnovali především tomu, že házeli klacky pod nohy Baracku Obamovi, ať už právem, či – asi častěji – nikoli. Za tu dobu vygenerovali dva kandidáty, kteří by byli v Bílém domě patrně obstáli se ctí. Rytířsky založený John McCain a schopný manažer Mitt Romney však ve volbách prohráli.

Většina aktivních republikánů tak jako jedinou „svoji“ administrativu zažila tu, již vedl George W. Bush, což nebyla jednoznačná výhra. Terorismus a válka s Irákem zhusta křivily její rozhodovací procesy k nepoznání. Administrativu Bushova otce, poslední skutečně schopnou a relativně čistou republikánskou vládu, už na Capitol Hillu pamatuje málokdo. Pokud Trump vyhraje za dva roky volby, bude to čekání ještě podstatně delší.

Britští konzervativci mají šanci dát na období Johnsonovy moci zapomenout jako na produkt doby vymknuté z kloubů. Američtí republikáni dělají, co mohou, aby se o podobnou šanci sami připravili.