Hrot24.cz
Esej: Konec velké strany

ilustrace Vojtěch Velický

Esej: Konec velké strany

Sociální demokracie je krok od zániku. Nemohou za to ale jen poslední volby, nikdy se jí nepodařilo navázat na působení z dob Rakouska-Uherska a první republiky

Václav Drchal

Ta sto let stará černobílá fotka je úžasná. Na obrovské, snad deset metrů vysoké hromadě kamení pózuje asi stovka lidí: muži v bílých košilích a černých vestách s motykami a lopatami v rukou, ženy s šátky kolem hlav a docela vepředu dole malé – většinou bosé – děti. Dobrý je i dobový popisek: „Staří i mladí soudruzi rozkopávají haldu, aby si zde postavili svůj stánek práce.“ Haldu v Kamenných Žehrovicích si v létě roku 1919 koupili od hraběte Clam-Martinice místní členové sociálnědemokratické strany, v říjnu položili základní kámen a o dva roky později byl „dělnický dům“ hotový. Stačily jim k tomu vlastní ruce a prostředky, byť stavitelům něčím přispěl sám prezident Masaryk, kterého prý při návštěvě této středočeské obce budovatelský ruch dočista uchvátil. 

Něco podobného se v oněch letech odehrávalo v mnoha dalších městech a obcích. Jeden z prvních „dělnických domů“ vznikl (tady se nestavělo, nýbrž střádalo a kupovalo) v tradiční sociálnědemokratické baště, v Prostějově, už roku 1894, když, jak napsaly lokální stranické noviny Hlas lidu, „několik hostinských odepřelo nám místnosti k odbývání schůzí“.

Na konci první republiky byl už prostějovský dělnický dům několikrát přestavěný a kromě schůzování se v něm hrálo divadlo a popíjelo pivo (bez hospody se podobné záležitosti zkrátka neobešly). Ve městě kromě toho sídlilo minimálně sedm na sociální demokracii navázaných organizací: konzumní družstvo „Budoucnost“ (síť levných prodejen), stejnojmenné stavební družstvo, s nímž soupeřilo jiné družstvo zaměřené na „stavbu laciných a zdravých obydlí“, první dělnické oděvní družstvo „Prvoděv“, oděvní družstvo invalidů, družstvo „Produktiva“ (vyrábělo uzenářské výrobky, limonády a sodovku) a První dělnická záložna v Prostějově. 

Až do června 1948, kdy ji pohltili komunisté, bývala sociální demokracie mnohem víc než politickou stranou, jak je chápeme dnes. Stabilně mívala statisíce členů, další statisíce sdružovaly spřízněné odbory a okolo tohoto gravitačního centra obíhaly jako planety stovky vzájemně provázaných spolků a družstev: vzdělávacích, podpůrných, stavebních, podnikatelských… S financováním projektů pomáhaly vlastní záložny, ale strana měla i vlastní banku a úspěšnou pojišťovnu. Nic z toho se ČSSD nepodařilo po roce 1989 obnovit, a tak nyní – potichu a neodvratně – míří do záhuby.

Z vězení na ples

Všechno to začalo šikanou, perzekucí a kriminálem. Vězení – byť zatím jen několikaměsíční – čekalo hned na první české „prasocialisty“, kteří v dubnu 1878 založili v břevnovském hostinci U Kaštanu českou (českoslovanskou) sociální demokracii. Skutečně do tuhého ale začalo jít v únoru 1882, kdy byl v „procesech jedenatřiceti“ odsouzen třeba otec budoucího komunistického prezidenta Ladislav Zápotocký (osmnáct měsíců) či Josef Boleslav Pecka (čtrnáct měsíců). Další procesy následovaly. Do roku 1885 padly stovky rozsudků a socialisté tenkrát podle odhadu spisovatele Tomáše Josefa Jirouška vyfasovali celkem 680 let vězení.

Vypadalo to, že protisocialistické tažení premiéra Eduarda Taaffeho snad nikdy neskončí, jenže ve druhé polovině osmdesátých let jeho vláda narazila u Říšské rady a z perzekuce se najednou stala opatrná tolerance. Symbolickou tečkou za tímto obdobím byl První máj roku 1890, kdy se v Praze na Střeleckém ostrově legálně sešlo asi třicet tisíc dělníků a ve Vídni jich manifestovalo ještě třikrát tolik. Toho dne se poprvé bohatí Pražané báli dělníků. Obchodníci dle dobového tisku hromadně nakupovali revolvery a stárnoucí Jan Neruda napsal fejeton o tom, jak šiky dělníků pochodovaly „klidným, železným krokem“ ulicemi a jemu se po těle rozlilo ne zrovna příjemné „divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého“.

Najednou bylo povoleno (skoro) všechno, ale masovou stranou se sociální demokracie stala až v letech 1905/1906, v době boje za všeobecné volební právo. Ještě v roce 1904 měla pouhých třináct tisíc členů, ovšem o dva roky později již sto tisíc a v květnu 1907 se díky všeobecnému volebnímu právu stala třetí nejsilnější českou parlamentní stranou. Najednou byl o ty divné „strýce“ ve špatně padnoucích oblecích zájem, byť ještě v lednu 1913 vzbudilo pozdvižení, když se na plese brněnské smetánky zjevil sociálnědemokratický předák (a budoucí československý premiér) Vlastimil Tusar. „Je to po prve, co revoluční a republikánská sociální demokracie poslala zástupce na místodržitelský ples,“ konstatoval katolický Našinec.

Dům z vápna a srdcí

Právě v té době se sociální demokracie začala – díky větší než běžné míře dobrovolnického nadšení – přetvářet ve výše zmíněný složitý komplex navzájem provázaných organizací. Vznikaly spolky, družstva, vzdělávací kroužky, tiskárny, kupovaly se a stavěly dělnické domy, jen to bylo třeba všechno zaplatit. Nejdůležitějším zdrojem příjmů byly členské příspěvky, z dělníků toho ale nešlo vymáčknout moc (leckdy vůbec nic), a tak se střádalo všemi představitelnými způsoby. Tiskly se kalendáře, zpěvníky, noviny (tenkrát se na nich ještě dalo vydělat), nejrůznější brožury, a především se pořádaly sbírky.

V letech 1895 až 1897 se tímto způsobem financovala stavba dělnického domu v Brně a ze socialistických dobových novin lze zjistit třeba to, že brněnští krejčí vybrali mezi sebou pět korun, Josef Buček z Dubňan jich dal celých dvacet, a z kasičky umístěné v hostinci jistého pana Mazánka přiteklo dokonce 65 korun.

Podobně se to dělalo i jinde, a tak když v roce 1911 hrozilo, že by sociální demokraté mohli přijít o prostějovský dělnický dům, otiskl místní Hlas lidu článek, který rozhorleně tvrdil, že „ten dům není zbudován z kamení a vápna, nýbrž ze srdcí“ pracujících, kteří si ho sami vystavěli. Zřejmě každého, kdo zažil normalizaci, podobné patetické „plky“ k smrti otravují, jenže tady to bylo myšleno (negrossovsky) upřímně.

Na podzim 1907 došlo i na Prahu, když sociální demokracie koupila za 1,071 milionu Lidový dům. Jeho cena by dnes odpovídala stamilionům (slušná dělnická mzda činila tehdy zhruba sto korun měsíčně), přesto – krátce předtím ještě zcela marginální – straně stačilo složit desetinu tohoto obnosu a zbytek jí coby solidnímu partnerovi půjčili vídeňští bankéři.

Když se v červnu příštího roku „Lidový palác“ otevřel prvním návštěvníkům, ústřední stranický deník Právo lidu nadšeně líčil, že kdysi v jeho „zahradách snily šlechtičny o svých rytířích“, poté ho „okupovala buržoazie“, aby množila svůj zisk, a nakonec – v okamžiku, kdy dějiny pomalu směřují ke šťastnému socialistickému konci – „přechází v majetek dělnictva“.

Objektivně „nepotopitelná“ strana

Po první světové válce to vypadalo na nekonečné socialistické orgie. Hned v roce 1918 zavedl parlament osmihodinovou pracovní dobu, v červenci 1919 se stal již zmíněný „plesový tanečník“ Vlastimil Tusar premiérem a v prvních parlamentních volbách z dubna 1920 sociální demokraté jasně zvítězili s 25,7 procenta hlasů, když dalších 11,1 procenta přidali němečtí sociální demokraté, a to ještě další levicová strana, národní socialisté, měla 8,1 procenta hlasů.

Jenže z toho nic nebylo. Sociální demokracie se rozpadla na vlastní sociální demokracii a k revolučnímu Rusku tíhnoucí komunisty. Ti se v prosinci 1920 pokusili o nepovedenou revoluci, následující dva roky vládly úřednické a poloúřednické kabinety, poválečná revoluční vlna skončila a sociální demokracii nezbylo než si lízat rány.

V roce 1920 měla sociální demokracie neuvěřitelných půl milionu členů (dnes jich má pro srovnání jedenát tisíc a za Paroubka necelých 25 tisíc), ovšem zhruba 300 tisíc jich odešlo ke komunistům. Úplně na dno dopadla sociální demokracie ve volbách 1925, kdy dostala ve volbách pouhých 8,9 procenta hlasů a počet členů klesl zhruba na 105 tisíc. Jenže sektářské války u komunistů zavinily, že se – jak se tehdy říkalo – hoši začali vracet „z vandru domů“ a počet členů strany utěšeně rostl. Před Mnichovem šlo už zase o 275 tisíc lidí (KSČ měla jen 65 tisíc) a v roce 1948 to bylo ještě o sto tisíc víc.

Nešlo ale pouze o návrat z vandru, sociální demokracie byla za první republiky objektivně „nepotopitelná“, a to díky kontinuitě, historické paměti, společně sdíleným zážitkům a záchranné síti spřízněných organizací. Dál se s nadšením budovaly dělnické domy a zakládaly spolky, zároveň se ale přešlo ke skutečně velkým projektům. Právě za první republiky vznikla sociálnědemokratická Všeobecná družstevní banka či Lidová družstevní pojišťovna Čechoslávie, která se stala jedničkou na trhu s životním pojištěním (mimoto financovala stavbu stovek bytů pro nejchudší).

Mimořádně se dařilo konzumním družstvům – severomoravská Budoucnost měla šedesát tisíc členů, pražská Rovnost padesát tisíc a brněnská Vzájemnost-Včela 41 tisíc. Před koncem první republiky spadalo pod sociální demokracii podle jejího tehdejšího předáka a dějepisce Františka Soukupa přes sedm stovek nejrůznějších družstev, která měla půl milionu členů, čtrnáct tisíc zaměstnanců a roční obrat ve výši 1,3 miliardy korun.

Stranické tiskárny chrlily desítky časopisů a novin (včetně celostátního Práva lidu či satirického týdeníku Kopřivy) a socialistické odbory sdružovaly milion a čtvrt lidí.

Blbec nakonec

Když v červnu 1948 sociální demokraty pohltili komunisté (dodejme, že někteří socialističtí předáci, jako byl třeba Zdeněk Fierlinger, tomu šli mocně naproti), všechna tato rozmanitost zmizela a s ubíhajícími lety se začala nenávratně vytrácet kontinuita s dávnými časy perzekucí, slavných vítězství a dobrovolnického nadšení.

Ztracenou kontinuitu sice celých čtyřicet let pietně udržovala exilová sociální demokracie, jenže její – nesporně úctyhodní – předáci, jako byli Radomír Luža (hrdina protinacistického i protikomunistického odboje) či Jiří Horák (někdejší spolupracovník poválečného předsedy ČSSD Bohumila Laušmana), ji nedokázali po roce 1989 přenést do znovuobnovené sociální demokracie. A popravdě řečeno ani nemohli, protože žili příliš dlouho úplně jiný život než dělníci v československých továrnách, kteří se každoročně zúčastňovali povinných prvomájových průvodů, jezdili na rekreaci s ROH a po večerech sledovali v televizi normalizační seriály.

V únoru 1993 ovládl sociální demokracii prognostik Miloš Zeman a velmi úspěšně ji přetvořil v primitivně protestní stranu, která se vymezovala vůči Klausovým reformám. Brzy poté se advokátu Zdeňku Altnerovi podařilo pro sociální demokraty vysoudit pražský Lidový dům (nikdy mu za to nezaplatili) a vrátily se jim i některé další nemovitosti – třeba populární královéhradecká „Střelnice“, jenže byl to jen majetek bez duše a bez lidí. Sociální demokracie z toho vytěžila tři volební vítězství, ovšem stačila krátká éra necharismatických předsedů a jeden schopný miliardář, který se zhlédl v politickém marketingu, a všechno šlo k čertu.

Dnes stojí sociální demokracie jakoby zase na začátku. Jenže její špatně okopírovaný „starosocialismus“ už moc netáhne, majetek má zatížený stamilionovými dluhy, a hlavně jí chybějí desítky tisíc nadšenců, kteří ji kdysi pomohli vybudovat. Něčemu takovému se říká konec.