Nesmyslnost revolučního třeštění a budování nových spravedlivých světů vystihl ze všech nejlépe ruský spisovatel Andrej Platonov. V jeho románu „Čevengur“ založí skupinka nevzdělaných fanatiků – jeden z nich brázdí step na kobyle zvané „Proletářská síla“ a místo Dulciney uctívá zavražděnou německou komunistku Rosu Luxenburgovou – ve stejnojmenném jihoruském městečku „komunismus“. Ten je v jejich představách napůl přírodní silou a napůl ideou tak skutečnou, že se dokáže zhmotnit sám, skoro bez lidské pomoci. 

Na jeho příchod se je ale třeba připravit, a tak čevengurská revoluční buňka musí nejdřív postřílet všechny „buržuje“ a vyhnat „poloburžuje“. V komunismu samozřejmě nikdo nepracuje – jen slunce „prohlášené za celosvětového proletáře“. V domech po buržujích je ostatně jídla dost a na neobdělávaných polích dál sama od sebe roste trocha obilí – což je pro revolucionáře tím nejlepším důkazem, že ráj na zemi už nastal. Když jednoho dne dorazí do vesnice jakási žebračka s umírajícím synem, čevengurští jí zcela vážně slibují, že se v komunismu neumírá, a když přece umře, aspoň tvrdí, že mu komunismus na minutu vrátí život, aby se s ním mohla rozloučit... Nakonec naštěstí – jak už to tak na stepích bývá – přijedou jezdci na koních a tu nelidskou hrůzu smetou z povrchu zemského.

Kácíme veliký, starý prales

Něco podobného se teď celý měsíc dělo v Seattlu, kde si radikálové z Black Lives Matter založili po zavraždění černocha George Floyda „bezpolicejní“ autonomní zónu Capitol Hill (CHAZ). Také tento poslední pokus o spravedlivější svět je už naštěstí minulostí. Zbyly po něm haldy odpadků a vedlejší oběti „revolučního kvasu“ – oloupení, znásilnění a pár zavražděných. A co víc, netrvalo to ani měsíc a komuna popřela samotný smysl své existence: V jednom z posledních červnových dní začali samozvaní obránci hranic „zóny“ z jakéhosi záhadného důvodu střílet na blížící se auto a zavraždili v něm šestnáctiletého černého kluka. 

Charakteristické je, že lidé, kteří mají zkušenost s reálným socialismem, hodnotili seattleskou komunu od začátku mnohem skeptičtěji než jejich západní protějšky. Pokud někdo na vlastní kůži zažil Husáka a Brežněva (natožpak Gottwalda a Stalina), má zkrátka tendenci hledět na budovatele nových spravedlivých světů s instinktivním podezřením. Koneckonců Velká francouzská revoluce se zvrhla ve velké jakobínské „gilotinování“ a ruská únorová revoluce ve velký říjnový bolševický puč. O Číně, Kambodži a Severní Koreji nemluvě.

Vyvozovat z jepičí existence a následného krachu komuny „loserů“ ze Seattlu nějaké hluboké dějinné pravdy nemá smysl. Důležité si je ale připomenout přirozenou náchylnost revolucionářů k násilí a teroru. V důvodech, proč to tak je, se nemá cenu moc patlat – popsány už byly tisíckrát. Když budujete nový spravedlivý řád, lepší svět pro všechny a chcete tento ráj na zemi hned, musíte dějiny trochu postrčit a neohlížet se přitom na pár kapek (nebo oceánů) krve. Kdo takovému budovatelsko-spasitelskému konání brání, je, jak to krásně vyjádřili ruští komunisté, „bývalý člověk“ a zaslouží chcípnout jako pes. Ostatně už Lenin – kterému nyní západoněmečtí soudruzi vztyčili v Gelsenkirchenu sochu – se vysmíval „psíčkům buržoazní společnosti“ a dodával: „Poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme veliký, starý prales.“ 

Lidový komisariát vyhlazování

To, že se po svržení cara dokázali v Rusku prodrat k moci místo menševiků, eserů či kadetů zrovna bolševici, není náhoda. Lenin byl podle řady svědectví člověk posedlý násilím a jeho oblíbená průpovídka zněla, že Pařížská komuna prohrála v květnu 1871 jen kvůli neschopnosti rozpoutat v zemi občanskou válku. On tuto chybu zopakovat nehodlal. Právě Lenin – přes odpor části bolševiků – prosadil říjnový násilný převrat a hned po něm se stal hlavním propagátorem masového teroru. Pouhé dva dny po revoluci přišel zákaz opozičního tisku a z petrohradských vězení museli být propuštění zločinci, aby se do nich vešli „političtí“. Hned na začátku prosince pak vznikla Čeka – předchůdkyně NKVD a KGB.

V lednu 1918 nechal Lenin střílet na neozbrojené demonstranty a vzápětí rozehnal Ústavodárné shromáždění. V novinách také publikoval článek „Jak zorganizovat soutěž?“, ve kterém radil městům a vesnicím, jak se vypořádat s „bohatými štěnicemi“ a jinou havětí: „Na jednom místě polovinu boháčů, tucet podvodníků, půl tuctu pracovníků, kteří se vyhýbají práci (…) strčí do vězení. Na dalším místě budou posláni čistit latríny. Na třetím budou označeni žlutými odznaky, aby každý viděl, že jsou to škůdci do doby, dokud se nezmění (…) Na čtvrtém bude z každých deseti jeden flákač na místě zastřelen.“ Levý eser (eseři = socialisté revolucionáři) Isaac Steinberg, který byl do března 1918 sovětským ministrem spravedlnosti, později vzpomínal, jak si jednou Leninovi stěžoval na příliš vysoký počet poprav a dostal odpověď: „Opravdu věříš, že bychom dokázali zvítězit bez použití nejkrutějšího revolučního teroru?“ Steinberg poté ironicky namítl, že by se komisariát spravedlnosti měl přejmenovat na komisariát vyhlazování, ovšem Lenin se prý celý rozzářil a glosoval to slovy, že „přesně tak by to mělo být“, ale tak „ho nazvat nemůžeme“.

Vypadá to jako anekdota, jenže není. Bolševici od začátku počítali, že zdaleka ne všichni lidé se dokážou novým pořádkům přizpůsobit. Leninův kolega z politbyra Zinovjev například v září 1918 veřejně prohlásil: „Musíme s sebou vzít 90 milionů ze 100 milionů obyvatel Sovětského Ruska. Co se týče ostatních, nemáme jim co říci. Musejí být vyhlazeni.“ A další komunistický předák Bucharin mluvil v této souvislosti dokonce o 20 procentech postradatelných lidí.

Ať tečou potoky buržoazní krve

Na jaře 1918 ve městech došlo jídlo, a tak bolševici začali organizovat „zásobovací“ cesty na venkov. Ve skutečnosti se však jednalo spíš o lupičské výpravy, kterými se rolníci bránili, seč mohli. Lenin proto doporučoval, že „v každém obilnářském okrese by mělo být vzato pětadvacet až třicet rukojmích z bohatých vrstev, kteří by ručili svým životem za shromáždění a odvoz všech přebytků“. To se pak skutečně dělo a v srpnu 1918 začal platit dekret, podle kterého měl být před lidový tribunál postaven každý rolník, který zatajil potraviny, a pokud se u něho našla zbraň, měl být rovnou zastřelen. Teror se ale netýkal jen venkova. V červenci 1918 nechali bolševici v Jekatěrinburgu potají zmasakrovat carskou rodinu, což Trockij vysvětloval tak, že bylo třeba nejen vyděsit nepřítele, ale „otřást rovněž našimi vlastními řadami, ukázat, že cesta zpět neexistuje“.

Někteří historikové tvrdí, že za mimořádnou krutost ruské revoluce mohla občanská válka. To je ale pravda jen zčásti, protože hlavním zdrojem tohoto institucionalizovaného násilí byli sami bolševici. A tento teror se ještě mnohonásobně vystupňoval po 30. srpnu 1918, kdy eserka Fanja Kaplanová postřelila Lenina a jiný eser spáchal úspěšný atentát na šéfa petrohradské Čeky Mojseje Urického. Odpovědí byly dekrety, které zavedly takzvaný Rudý teror. Nařizovaly masové zatýkání, odvoz nepřátel do koncentráků (Gulag ještě neměl jméno), braní „četných rukojmí“ a všeobecnou popravu „bílých“ kontrarevolucionářů.

Bolševický tisk si nebral servítky a jedny armádní noviny to vyjádřily zcela bez okolků: „Ať teče krev buržoazie – víc krve, nechť jsou jí celé potoky.“ Počet obětí Rudého teroru se dnes odhaduje na 50 tisíc až 200 tisíc lidí. Spousta dalších skončila v koncentrácích a další se stali obětí barbarského mučení. Například v Charkově, jak napsal britský historik Orlando Figes, byly specialitou „rukavičky“ – při nich se ruce oběti ponořily do vařící vody, a pak se sloupla kůže.

Porazili jsme francouzskou revoluci 40:1

V Čevenguru paběrkovali komunisté na polích, v Seattlu nosili revolucionářům jídlo jejich příznivci a v bolševickém Rusku se Lenin pokusil s neuvěřitelným amatérismem vybudovat nový ekonomický systém založený na přídělovém systému. Peníze byly odsouzeny k postupnému zániku. Už Marx o nich psal jako o „krystalizované práci“ či „odcizovacím prostředku lidstva“ a bolševici v prvních letech své vlády mínili, že s jejich zmizením vymizí i kapitalismus. Najednou se jich ale vzdát nešlo, a tak je aspoň tiskli jako o závod. Výsledkem byla hyperinflace, ta ale soudruhům nevadila. Naopak. Jejich ekonomický expert Preobraženskij si v březnu 1921 na X. sjezdu strany liboval, že hodnota „asignátů“ vydávaných za Velké francouzské revoluce klesla pětisetnásobně, kdežto rubl je už na dvacetitisícině: „To znamená, že jsme francouzskou revoluci porazili 40:1.“

Komická byla také organizace průmyslu, který měl být podle Leninových představ přetvořen „v jediný obrovský stroj, ekonomický organismus, který umožní stovkám milionů lidí řídit se jednotným plánem“. Továrny řídili naprostí amatéři a průmysl se zorganizoval do mnoha vertikálně organizovaných centrál s neuvěřitelně poetickými názvy – Glavlak (výroba laků), Blavsol (soli) či Glavbum (papíru). Jak to fungovalo, ukazuje centrála Glavanil (výroba benzenu), která podle amerického historika Richarda Pipese sestávala z 50 úředníků dohlížejících na jedinou továrnu se 150 zaměstnanci. Už v roce 1920 mělo – před válkou byrokraty nepolíbené – Rusko 5,4 milionu úředníků, tedy dvakrát víc než dělníků. 

No a pokud ekonomika nějakého státu závisí na desítkách takových „Glavanilů“, musí jeho vládcové zabíjet, aby vyhladovělí lidé nezabili je. A jsme zase zpátky u násilí.

Pochod rudých námořníků

Na začátku roku 1921 byl sovětský režim v hluboké krizi. Občanská válka sice už před půl rokem de facto skončila, ale teror dál svíral zemi a byrokracie dál ničila její ekonomiku. Na vyhladovělém venkově zuřily desítky rolnických povstání, moskevští i petrohradští dělníci stávkovali a 28. února 1921 se vzbouřili slavní „rudí námořníci“. Ti námořníci z pevnosti Kronštadt, kteří v říjnu 1917 pomohli bolševikům uchvátit moc a Trockij je nazval „pýchou a slávou ruské revoluce“. Jenže neuplynuly ani čtyři roky a kronštadtští námořníci měli brutálního a hladového režimu dost. Zvolili si sovět (radu), v němž neseděl ani jeden komunista a schválili rezoluci, ve které žádali volby, propuštění politických vězňů z koncentráků, zlepšení zásobování a zrušení komunistického dohledu v armádě a továrnách…

Potlačit vzpouru vyslal Lenin do Petrohradu Trockého. Ten nejdřív zajistil – coby rukojmí – ženy a děti námořníků, a pak nechal „pýchu a slávu ruské revoluce“ ostřelovat z děl. Na pevnost hájenou asi 17 tisíci vzbouřenci poté zaútočily zhruba třikrát silnější jednotky Rudé armády. Kdo neutekl po ledě do Finska, měl mizivou šanci přežít. Stovky zajatců byly zmasakrovány hned na místě, přes dva tisíce námořníků bylo popraveno a většina zbylých zmizela na Soloveckých ostrovech a v dalších koncentrácích.

Revoluce sežrala své prominentní děti a kruh se uzavřel. Lenin pak ještě tvrdě potlačil (včetně užití otravných plynů) rolnické povstání v Tambovském kraji, ale zároveň vyhlásil Novou ekonomickou politiku. Z pohledu bolševiků to byla porážka a taktický ústup. Vyčerpaná země si ale nutně potřebovala oddechnout, a tak se do měst i na venkov opět dočasně vrátil limitovaný kapitalismus a prosperita. Teror a revoluční ekonomiku obnovil Stalin až roku 1929 a odsoudil tím k smrti miliony lidí. Špatně dopadla i většina těch, kteří jsou zmínění v tomto článku. Zinovjev, Bucharin i Preobraženskij skončili během Velkého teroru s kulkou v hlavě, Trockého nechal Stalin zavraždit v Mexiku a špatně dopadl i autor Čevenguru Platonov. V roce 1938 poslala NKVD jeho patnáctiletého syna do Gulagu, kde se nakazil tuberkulózou. Po dvou letech ho sice pustili, ale brzy zemřel a tuberkulózou se od něj nakazil i Platonov. Po válce se směl věnovat už jen pohádkám a v lednu 1951 nemoci podlehl i on.

Jakobíni ze Seattlu měli velké štěstí, že mohli jít díky zásahu zlých kapitalistů tak brzy na oběd k maminkám. Pokud totiž revolucionáři uspějí, nebývají šťastní.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

Václav Drchal