V 19. století se zdál svět jasný a srozumitelný. Nacionalismus byl ušlechtilou vášní a obrozenečtí historici vykopali mezi Slovany a Germány hluboký příkop. „Otec národa“ František Palacký o Germánech tvrdil, že „meč jim vládu zjednal, meč jim vzal ji zase“, a když jejich panství ve střední Evropě podkopali Attilovi Hunové, vystřídali je mírumilovní Slované: „Byliť národ pokojný, pilný, dobrosrdečný a neošemetný; hostinnosti šetřívali až přes míru; k zajatým a cizincům vlídněji se mívali.“ Samozřejmě i oni měli dle Palackého jisté drobné charakterové vady – například svéhlavost a nesvornost –, ale v jádru šlo o správné chlapíky.

Slovy jako „lidé krotcí, pokoje milovní“ nešetřil ani autor ve své době vlivných Slovanských starožitností Pavel Josef Šafařík, naopak německý historik Karl Penka z Mohelnice řadil Slovany mezi tmavé krátkolebé národy ugrofinského původu odněkud ze Skýtie, kteří se od dlouholebých germánských Árijců lišili nejen tělesně, ale také duševními vlastnostmi. Slovo „Čech“ odvozoval s pomstychtivou kreativitou od perského „Šaka“, kterým prý první Árijci označovali tmavé kočovníky z pustin, čímž prý měli na mysli barvu kůže i jejich černočerný, proradný charakter.

V desetiletích, která uplynula od druhé světové války, zmizela ze vztahu Čechů a Němců většina hořkosti, ale pomyslný příkop, jenž odděluje staré Slovany a Germány, žije v myslích mnoha lidí dál. Na školách se dál učí, že naši zemi kdysi obývali Germáni, ovšem z jakéhosi důvodu odtáhli pryč, a tak když ve druhé polovině šestého století dorazili Slované, našli prakticky liduprázdnou zem. Kravské žebro z lokality Břeclav-Lány, o jehož nálezu nedávno informovali brněnští archeologové, ukazuje, že to mohlo být poněkud jinak. Ono naleziště je totiž slovanské a na žebru, jehož nositel pošel někdy v letech 585 až 640, jsou vyryté germánské runy. Třeba šlo jen o podivuhodnou shodu náhod, ale vykládat se to dá i tak, že dávní Slované udržovali s dávnými Germány jisté kontakty, a někteří z nich se možná dokonce – čtvrt tisíciletí předtím, než Konstantin s Metodějem přinesli na Moravu hlaholici – od nich naučili číst a psát.

Zmíněné žebro je každopádně jen symbolem změn, které do naší dávné historie v posledních desetiletích vnesla moderní věda. Některé starší archeologické nálezy a genetika totiž naznačují, že masivní nahrazení původních germánských obyvatel Slovany se nikdy nekonalo. A je vůbec otázka, jestli se můžeme z čistě genetického hlediska považovat za Slovany, nebo spíš za jakousi divokou středoevropskou „směsku“, která kdysi přijala slovanský jazyk a kulturu.

Podrývání mýtu

Před sedmi lety publikovala polská evoluční archeoložka Anna Jurasová studii, ve které srovnávala mitochondriální DNA středověkých Poláků s jejich předchůdci, kteří na území Polska žili ještě před příchodem Slovanů v době železné (200 př. n. l. až 500 n. l.). Výsledek byl překvapivý, protože Jurasová objevila mezi mateřskými liniemi (mitochondriální DNA se dědí pouze po matce) z časově tak vzdálených období výraznou kontinuitu. Zároveň došla k závěru, že dnešní západní Slované – tedy nejen Poláci, ale také Češi a Slováci – se geneticky nejvíce podobají lidem, kteří žili ve východní části střední Evropy před příchodem Slovanů.

Četnost haploskupin (zjednodušeně řečeno variet) mužského pohlavního chromozomu Y mezi Čechy pro změnu naznačuje, že jsme opravdu takoví středoevropští „bastardi“. Východoevropskou haploskupinu R1a nejčastěji identifikovanou se Slovany sdílí jen 33 procent Čechů (v případě Poláků jde o 57 a Rusů o 46 procent), 28 procent má keltsko-germánskou haploskupinu R1b a o zbytek se dělí desítka dalších haploskupin.

Záviděníhodná jednoduchost se pomalu vytrácí i z archeologických nalezišť. Například výroba jednostranných hřebenů na slovanském sídlišti v Mutěnicích či objev zdobené slovanské keramiky (keramika pražského typu bývá jinak zásadně nezdobená) v Praze-Běchovicích naznačují, že tu mohly existovat jisté styky mezi Slovany a germánskými Langobardy.

Pozoruhodný je i objev, který archeologové učinili před 11 lety při stavbě Kauflandu v jihomoravském Kyjově. Na místě se našlo zhruba 250 langobardských hrobů, ale snad ještě důležitější bylo zjištění, že část tohoto kmene zřejmě poměrně dlouho žila na našem území paralelně se Slovany. Z historických pramenů sice víme, že Langobardi dorazili roku 568 z Podunají do severní Itálie (a další dvě staletí ji ovládali), ovšem nálezy z Kyjova naznačují, že někteří mohli žít na Moravě ještě desítky let po tomto historickém datu.

Pro úplnost dodejme, že ideologie – byť tentokrát s opačným znaménkem – zasáhla i do vykopávek, které měly prokázat dávné germánsko-slovanské souručenství, což byla disciplína, ve které tradičně vynikali východoněmečtí archeologové. Když se ovšem rozpadl Sovětský svaz a Německo se zase spojilo, ukázalo se, že soudruzi z NDR udělali tolik – možná chtěných, možná nechtěných – chyb v datování nálezů, že z jejich tvrzení mnoho nezbylo. Břeclavské kravské žebro je proto skutečně mimořádným nálezem, který vůbec poprvé dokazuje, že mezi Slovany a Germány existoval na našem území jakýsi kontakt.

Šíření kulturního kódu

V historických pramenech se Slované – konkrétně dnes těžko identifikovatelné kmeny Sklavenů a Antů – objevují poprvé v dílech dvou byzantských historiků Jordanese a Prokopia z Kaisareie. Slované v nich hrají roli barbarů, kteří se krátce poté, co odešli ze své pravlasti (ležela zřejmě na území dnešní Ukrajiny a jižního Běloruska), usadili u dolního Dunaje a na počátku šestého století začali podnikat ničivé nájezdy na Balkán. Nehledě na pozdější víru českých obrozenců nešlo zrovna o „krotký a pokoje milovný“ lid, což Prokopios zaznamenal slovy, že „od okamžiku, kdy vykročili na římské území, pobíjeli každého na potkání bez rozdílu věku, takže téměř celá ilyrská a thrácká zem byla pokryta mrtvolami“.

V následujících několika stoletích se Slované zázračně rychle rozšířili po obrovských prostorách střední, východní a jižní Evropy. Kolem roku 500 byli na Slovensku, po roce 550 dorazila pražská kultura (ručně „plácaná“ nezdobená keramika, do země zahloubená obydlí, zemnice, s kamennou pecí v rohu…) do Čech a o dalších 50 let později bojovali Slované s Bavory na Sále. V sedmém století definitivně pronikli na Balkán, rychle se drali rovinami dnešního Polska k německé Rujáně a v osmém a devátem století kolonizovali lesnatou část Ruska.

Pokud by všechno tohle mělo proběhnout klasickou metodou hromadné migrace a nahrazení původního obyvatelstva, bylo by namístě ptát se, kde se tolik Slovanů vzalo a jestli jim na to vůbec mohli „stačit lidi“. Vysvětlit se to samozřejmě dá náhlou populační explozí, ovšem archeologové v poslední době razí i jiné vysvětlení: Náhlá změna charakteru archeologických nálezů na nějakém území nemusí ještě nutně znamenat, že se tam přestěhoval celý nový kmen, ale je možné, že se tam místo lidí rozšířila jen jeho kultura.

Extremistou je v tomto ohledu rumunskoamerický historik Florin Curta, který tvrdí, že Slované – coby etnikum – jsou konstruktem byzantských historiků. Slované podle něj vznikli při dolním Dunaji z různých zdrojů a různých skupin obyvatelstva pod vlivem Byzantské říše a „slovanství“ a slovanský jazyk se poté vítězně šířily Evropou jako jazykový a kulturní kód. Jinak řečeno nešlo o migraci, nýbrž o export jazyka a kultury. Tento proces mohl být navíc podle Curty zesílen a urychlen příchodem avarských kočovníků z asijských stepí, kteří si po roce 558 podmanili velkou část východní, jižní a střední Evropy, přičemž protoslovanský jazyk mohl v rámci jejich obrovské říše sloužit jako jakási lingua franca.

Hipíci staré Evropy

Curtova teorie o vzniku Slovanů a šíření jejich kulturního kódu je nejvíc ze všeho ukázkou postmoderního extremismu (byť na avarské teorii něco být může), ovšem podobně uvažovali i jiní. Například britský archeolog Colin Renfrew razil ve svých pracích o dávných Indoevropanech teorii, že k ovlivnění či přepisu kulturních vzorců a jazyka stačí vpád poměrně malé, ovšem dobře organizované a vojensky velmi výkonné skupiny dobyvatelů (elite dominance).

Další britský archeolog Peter Heather ve své práci Empires and Barbarians navrhuje poněkud jiný model. Slavonizace Evropy podle něj znamenala zjednodušení materiální kultury ve všech jejích aspektech – od keramiky (Slované na rozdíl od Germánů nepoužívali hrnčířský kruh) až po zmenšení velikosti sídel. A právě tato jednoduchost mohla být pro původní obyvatelstvo – které před několika generacemi utrpělo hluboký kulturní šok způsobený pádem Západořímské říše (roku 476) – mimořádně přitažlivá: „Slovany si můžeme představit jako šampiony alternativního životního stylu, raně středověké putující ‚hipíky‘, kteří se, na rozdíl od svých nástupců v Británii paní Thatcherové, těšili všeobecné podpoře.“

Od byzantských historiků navíc víme, že Slované žili v extrémně rovnostářské společnosti, a jeden pramen dokonce tvrdí, že své zajatce nedrželi v „trvalém otroctví“, ale po nějakém čase jim dovolovali, aby s nimi zůstali „na místě jako svobodní lidé a přátelé“. To by samozřejmě mohlo přispět k rychlé asimilaci původního obyvatelstva, nesměli bychom ovšem věřit jiným byzantským zprávám, podle kterých Slované napíchli u řeckého města Topirus na kůl 15 tisíc zajatců či že cizáky s oblibou přivazovali mezi čtyři kůly a ubíjeli palicí…

Šíření slovanství byl podle Heathera ve skutečnosti složitý a mnohotvárný proces, který probíhal několika různými – navzájem se prolínajícími – kanály. Kromě kulturní difuze byla samozřejmě důležitá (a to hlavně na Balkáně) hrubá síla elitních a dobře vyzbrojených vojenských jednotek, jinde se zase uplatnila stará dobrá masová migrace, při které se takřka kompletně vyměnilo obyvatelstvo. K tomu došlo především v oblastech, kde velká část původního obyvatelstva ještě před příchodem Slovanů zmizela, což se dá zjistit z archeologických nálezů a mnohem přesněji z analýzy starých pylových zrn, díky čemuž lze odhalit úpadek zemědělství a naopak regeneraci lesů. K výraznému poklesu předslovanského obyvatelstva došlo třeba ve středním Polsku nebo v Meklenbursku, ovšem v Čechách nebyl tento jev zdaleka tak markantní.

Když praotec Čech zdolal „Rip“

Jinak řečeno, nehledě na obrovský pokrok vědy stále nevíme, odkud jsme se vzali a kdo vlastně jsme. Nálezy typu břeclavského kravského žebra či mnohem podrobnější genetické výzkumy současného i dávného obyvatelstva naší země to snad v budoucnu změní. Už teď je ale jasné, že dávná představa o Češích, kteří se kdysi na Ukrajině en bloc sebrali, vydali se na pouť do střední Evropy, vylezli s praotcem Čechem na Říp a pak se v poklidu usadili v liduprázdné – mlékem a strdím oplývající – zemi, je poněkud naivní.

Koneckonců vždyť i to jméno českého národního kopce nejspíš pochází ze starogermánského označení hory, které znělo „rip“.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.