Ruská otázka hraje v českém politickém myšlení i české (a československé) reálné politice svou roli od nepaměti. Známé jsou názory českých obrozenců, kteří patřili k zastáncům panslavismu, i realistické postoje Palackého, Havlíčka nebo Masaryka. Velice příznačné jsou „ruské“ spory prvního čs. prezidenta a ministra zahraničí Beneše s prvním čs. premiérem Kramářem. Právě tyto epizody z politického života dobře ilustrují dilema, které česká společnost vůči Velkému bratru na východě vždycky měla. Dilema, ve kterém se střetávají panslavismus s nacionalismem, autokracie s demokracií, velmocenské ambice se suverenitou malého národa či obecněji Západ s Východem. 

Nenaplněné rusofilské sny

Prototypem českého rusofilství byl Karel Kramář. Navzdory svému západnímu univerzitnímu vzdělání se od mládí vyznačoval obdivem k Rusku. A to Rusku carskému, autokratickému. Sňatkem s bohatou Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovou-Chludovou jeho nekritický poměr k carské říši ještě posílil. Podobně jako řada jeho dobových souputníků se Kramář domníval, že smyslem a cílem politiky je národ postavený na jazykovém základě.

Český národ v rámci habsburského soustátí považoval za utiskovaný a jedinou účinnou oporu proti tomuto útisku spatřoval v Rusku jakožto dostatečně silné a jazykově příbuzné zemi. Cenil si i ruského odhodlání čelit nepřátelům, za něž považoval internacionální socialisty, marxisty a anarchisty. Moderní dobu spjatou s liberalismem vnímal rozporuplně. Západ byl podle jeho názoru ohrožen nástupem socialismu i bezhodnotovým liberalismem, ateismem a kosmopolitismem. 

Před vypuknutím světové války vytvořil Kramář návrh ústavy „Slovanské říše“. Tu mělo tvořit carské Rusko spolu s Polskem, českými zeměmi a dále Bulharskem, Srbskem a Černou Horou. V jejím čele měla stát ruská panovnická dynastie Romanovců. České země měly mít v nové říši svou omezenou autonomii – vlastní vládu, ministry, soudní soustavu a občanskou správu. Jejich území mělo být rozšířeno o Kladsko, Lužici i Slovensko a být vlastí zhruba pro 15 milionů obyvatel, mezi nimiž však nechyběly ani tři miliony Němců. Ve všech zemích říše se měla povinně vyučovat ruština.

První světovou válku Kramář vnímal jako příležitost realizovat svůj sen. Velmi vítal vznik československých legií na území Ruska. Šokem pro něj byla Leninova bolševická revoluce, po které Rusko odstoupilo z války. Kramář proto stál o další angažmá legií při následné občanské válce. Legie vnímal jako věrozvěsty osvobození Ruska od bolševiků, které oba národy sblíží.

V otázce legií se pak Kramář dostal do sporu s Masarykem i Benešem, kteří prosazovali, aby se legie co nejdříve vrátily do Československa. Tito politici si nerozuměli ani v tom, jakou roli přičítat Rusku ve vytvoření samostatného Československa. Zatímco TGM a Beneš byli toho názoru, že Rusko pro české ambice neudělalo prakticky nic, Kramář zastával tezi, že Češi a Slováci jsou mu zavázáni za nezávislost. A z toho také vyvozoval morální povinnost nepřipustit uznání bolševického Ruska. 

Právě nenaplněné sny, iluze i nesmiřitelné postoje vehnaly Kramáře do politické izolace, z níž už se nikdy plně nevymanil. V meziválečné společnosti vypjaté proruské názory představovaly menšinu, která se navíc postupně odkláněla od myšlenky pluralitní demokracie a svou budoucnost spojovala s autokratickým režimem. Ne náhodou k dalším předním panslavistům a rusofilům patřili předák Národní obce fašistické Radola Gajda nebo neméně kontroverzní bouřlivák a úspěšný vydavatel bulvárních listů Jiří Stříbrný. 

Nejen symbolické je ovšem to, že za Rusko horovala i politická síla zcela opačné ideologické orientace. Tedy komunisté, kteří naopak velmi stáli o to, aby Československo navázalo diplomatické vztahy se SSSR, uznalo jej a vytvořilo prostor pro co nejširší spolupráci, jež by v budoucnu mohla přerůst do importu bolševického režimu. První smlouva se sovětskou mocí byla podepsána již v roce 1922. V roce 1935 pak byla podepsána československo-sovětská spojenecká smlouva. Ta představovala určitý milník pro vnímání Ruska, na jehož základě vznikl i mnohokrát vyvrácený, avšak stále živý mýtus o tom, že SSSR jako jediný nezradil Československo v situaci na konci 30. let. Mýtus populární mezi komunisty a dalšími zastánci Ruska dodnes. 

Zvětralý kult síly

Vraťme se ale do současnosti. Rusové jsou částí české společnosti stále vnímáni jako osvoboditelé od nacismu. Ještě větší část je však vnímá skrze okupaci z roku 1968 a na současné Rusko, jeho vůdce a jeho angažmá ve světě hledí s obavami, zejména od dob angažmá Putinova režimu na Krymu a v dalších konfliktech v rámci bývalého SSSR. Poukazuje při tom na snahu Ruska odvádět pozornost od domácích problémů, k nimž patří ekonomická a sociální stagnace či omezování svobody a demokracie.

Jiní ovšem expanzivní politiku Ruska vnímají v kontextu jeho snahy prezentovat se jako obránce tradičního světa a křesťanských hodnot před jejich ohrožením ze strany islámu, ale především západního multikulturalismu, neomarxismu, politické korektnosti a dalších nových emancipačních hnutí. Rusko je zde – analogicky jako v historii – vykreslováno jako hráz proti ztrátě národní identity, přičemž ohrožení představují nejen příslušníci jiných kultur v čele s muslimy, nýbrž i „změkčilá“ západní společnost, která není ochotna se těmto hrozbám postavit. 

V určité části společnosti je proto pozitivně přijímán kult Ruska jako posledního ostrůvku racionálního chování. Pěstují jej především populistické formace, které jsou často napojené na dezinformační scénu a také na finance pocházející z Ruska – ať již z legálních, či nelegálních aktivit. V českém prostředí má své zastánce v Okamurově SPD, samozřejmě v KSČM, ale především v osobách posledních dvou prezidentů.

Václav Klaus ani Miloš Zeman asi nepatří k fanatickým, vnitřně přesvědčeným příznivcům kultu silného Ruska, nežijí v iluzích kramářovského typu. Přesto si neodpustí jedinou příležitost tyto sentimenty přiživit. Navíc Zemanovo bezprostřední okolí je napojeno na ekonomické aktivity v odvětvích, kde se v Rusku neobejdete bez podpory oficiálních kruhů. Proto hlavu státu vehementně tlačí do pozice hlavního agenta ruských zájmů, která tak štěpí českou společnost. 

Na opačné straně pomyslné barikády v ruské otázce tradičně stojí středopravicové strany v čele s ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, ke kterým se přidávají i Piráti se STAN. Složitější pozici mají obě vládní strany. Babišovo ANO v zahraničněpolitických otázkách tradičně lavíruje. Totéž lze říci o ČSSD. Obě tyto formace na jedné straně cítí, že mainstream veřejného mínění stojí proti Rusku, na straně druhé ale leží loajalita vůči Hradu, který stále ještě potřebují. Ve svých řadách navíc mají mnohé zastánce ruského vlivu.

Volby s ruskou příchutí 

Protože se blíží volby, nabízí se otázka, zda zostření vztahů s Ruskem může mít nějaký vliv na jejich výsledky. Hodně bude záležet na dalším vývoji. Na tom, do jakého stupně vztahy s Ruskem eskalují a zda budou izolované od dalšího mezinárodního dění. Sledovat je třeba reakce ze strany spojenců v NATO a od špiček EU. Velkou roli budou hrát zpravodajské služby domácí i zahraniční, a to nejen ruské. Dá se očekávat zvýšená aktivita všech možných dezinformačních médií. Rozhodnout může i to, zda se pro obvinění z podílu Moskvy zveřejní nezvratné důkazy, nebo zůstane jen pachuť z náznaků a spekulací. Klíčovou roli ale budou hrát samy politické strany. Dá se očekávat, že budou chtít tuto situaci využít, což je legitimní. Ale taky dost rizikové, protože v tak vypjaté situaci se snadno ztrácí cit pro míru.

Obecně vzato lze předpovědět, že české sněmovní volby budou tentokrát zahraničními otázkami, včetně Ruska, ovlivněny více než jindy. A zároveň že také více než jindy budou ostře sledovány na Západě i Východě.