Jedním z nekonečných zdrojů dobrodružství při psaní o bitcoinu pro týdeník je jeho volatilita, nestálost jeho hodnoty (bitcoinu, ne týdeníku) vyjádřené v amerických dolarech. Když vznikal nápad tyto řádky sepsat, stál jeden bitcoin okolo 28 tisíc dolarů; než začaly nabývat reálné podoby, dotáhl to 8. ledna na dosavdní maximum něco málo přes 41 tisíc, a nyní se obchoduje kolem hranice 36 tisíc dolarů. A za týden to může být stejně dobře 20 jako 50 tisíc. 

Kromě toho je to samozřejmě výborné jako rozptýlení v době karantény. Prostě uloupnete ze štrozoku volných sedm mega, proměníte je za (nejspíš již dávno ne celých) deset bitcoinů a můžete s rukama založenýma v klíně sledovat, jak vám každý týden na účtu přibude ekvivalent nového luxusního mercedesu, nebo jich naopak pár ubude, co na tom sejde.

Dobrá společnost

Pro účely tohoto textu je v podstatě jedno, jestli si takto počínáte s celoživotními úsporami, nebo s malou částí svého investičního portfolia. (Nejlépe takového, v němž žádné vlastní peníze neriskujete; platí vás klienti za to, že riskujete jejich peníze namísto vlastních.) Zajímáte se o bitcoin proto, že si od něho slibujete rychlé zbohatnutí, zhruba jako byste hráli ruletu nebo sázeli sportku. Je teď jedno, jestli je pravděpodobnost výhry vyšší, nebo nižší tam, či onde; jde o váš vztah k věci samotné.

Nejste koneckonců ve špatné společnosti. Právě peníze lidí, jako jsou hedgeový maestro Stanley Druckenmiller (na slávu si zadělal coby šéf Duquesne Capital), Scott Minerd (Guggenheim Investments) nebo Paul Tudor Jones (Tudor Investment Corporation), plus firem jako pojišťovna Massachusetts Mutual Life Insurance vyhnaly cenu bitcoinu do současných výšek. To je rozdíl ve srovnání s předchozími bitcoinovými bublinami, které nafukovali technologičtí nadšenci a malí spekulanti.

Při tomto přístupu vám – ani zmíněným pánům – nemusí mnoho záležet na blockchainu, technologii, jež dala bitcoinu vzniknout. Není vám třeba zaobírat se rychlým a bezpečným přesunem hodnoty, již bitcoin nabízí, z místa na místo, pokud se něco nestane, bezprostředně neohrožuje vaši e-peněženku. Houby je vám po anonymitě až do chvíle, kdy z ní buď sami můžete těžit (například daňovým podfukem), nebo na ní tratit (když někdo napálí vás, bude blbě dohledatelný). Nezajímá je to o nic víc než hráče rulety či sportky otázka, zda výsledná čísla sledují Fibonacciho posloupnost, či nikoli (nejspíš ne). Zajímá je čistě pohyb ceny, přeložený v onen binární fakt zisku/ztráty. 

Představte si, že by se totéž stalo s vzácným kovem chrybdiem, jehož cena by během roku bez zjevných příčin stoupla na pětinásobek. Mnoho lidí by nejspíš s dolárky v očích vsadilo na chrybdiové doly, než by někoho napadlo zeptat se, k čemu je takový kov vlastně dobrý. „Nevím, člověče, ale dneska už je to skoro sedmnáct,“ zazněl by v odpověď jediný argument pro koupi. Šli byste dát barák do frcu a za stržené peníze koupit akcie Chrybdex, a. s.? Vy a já možná ano, Druckenmiller a Minerd patrně nikoli.

Buďte v klidu, nic jako chrybdium neexistuje. Ale právě skutečnost, že bitcoin nadělal zmíněnou volatilitou v posledních letech zisků a ztrát habaděj, odsunula do pozadí otázky podstatnější než „Dá se na tom vydělat?“. Jednou z nich je, jestli ta věc umí naplnit svoje původní poslání a stát se běžným, dostupným a pohodlným platidlem.

Blockchain je realita

Někteří lidé si myslí, že ano. Patří k nim třeba Ruchir Sharma, šéf globální strategie v Morgan Stanley Investment Management, podle něhož by bitcoin měl nahradit americký dolar na pozici globální rezervní měny číslo jedna. Patří k nim i Jay Clayton, končící šéf amerického burzovního regulátora SEC: „Byli jsme i v minulosti svědky toho, že podobný příval peněz do různých investic naší ekonomice pomohl,“ citovala jej loni agentura Bloomberg. Dokonce i letitý odpůrce kryptoměn Jamie Dimon, šéf JPMorgan Chase, ke konci roku svoji kritiku značně mírnil: „Lituji, že jsem říkal, že bitcoin je podvod. Blockchain je realita; kryptojeny, kryptodolary a takové věci skutečně lze mít,“ řekl pro televizi Fox News.

Z výše uvedeného vysvítá, že se začínají rýsovat obrysy dvou vyhraněných skupin advokátů řečené kryptoměny, spekulantů a vizionářů. Obě přejí bitcoinu úspěch; naneštěstí pro jeho osud však jejich představy jdou přímo proti sobě.

Spekulanti vydělávají na rychlých a prudkých změnách ceny bitcoinu, a jsou proto za vysokou volatilitu vděčni. Bez ní by byl bitcoin jen de facto dalším hráčem na forexovém trhu, byť v oddělené soutěži. A forex je dlouhodobě výhodný pouze jako pojistka transakcí, jichž se účastní více měn; samostatně na něm systematicky vydělávat nelze.

Naopak vizionářům, kteří vidí v bitcoinu platidlo budoucnosti, nestálost jeho ceny kazí kšeft. Je to pochopitelné – ať už jste nadnárodní firma, nebo matka samoživitelka, asi budete svoji hotovost rádi ukládat tak, abyste ji ráno našli tam, kde jste ji večer nechali. 

Platí to i naopak: Pokud budete mít důvod domnívat se, že vaše konto bude zítra významně cennější než dnes, budete se je snažit spíš ušetřit na zítřek než utratit dnes. Aby něco fungovalo jako peníze, mělo by vás to jemně pobízet k utrácení. Ono něco by tedy mělo pomalu ztrácet na hodnotě, třeba tak o dvě procenta ročně. Tak to má zařízeno například americký dolar a docela mu to jde.

Obtížný kousek

Lze si proto velmi dobře představit, že se bitcoin etabluje buď jako platidlo, nebo jako vysoce rizikové investiční aktivum (ve své vlastní, dosud takto nedefinované třídě). Ale jen těžko si lze představit, že by to mohl zařídit obojí najednou – aby jeho cena zůstávala pěkně stálá a zároveň prudce kolísala. Jak napsal těžkotonážní americký ekonom Tyler Cowen znovu pro Bloomberg, „aby bitcoin uspěl, musel by zůstat na okraji a zároveň se stát mainstreamem; to vypadá jako obtížný kousek“.

Bližší pohled důvodů k opatrnosti jen přidává. Tržní kapitalizace bitcoinu – na samém počátku ledna něco přes 600 miliard dolarů – sama o sobě v kontextu oceánu světových financí spíš šplouchne, než by nadělala skutečné vlny. Tím pádem mu leccos prochází. 

Například je tu sama velikost. Datový objem bitcoinového blockchainu – v podstatě seznamu transakcí sdíleného simultánně na všech účastnických počítačích – čítal na začátku ledna něco přes 300 gigabytů. S tím si můj notebook neporadí (takže jsem z bitcoinové ekonomiky rovnou vyřazen), ale výkonný počítač to zvládne levým zadním procesorem. Ve chvíli, kdy by mohutnost bitcoinového trhu, počet transakcí, a tím i datový objem onoho seznamu vzrostly na desetinásobek (obnášel by v takovou chvíli bratru sedminu tržní kapitalizace veškerých firem kotovaných na světových burzách), bude mít přes tři terabyty, i kdyby byl příslušný nárůst jen lineární. To už je dost jemné síto, jímž leckdo neprojde. Představme si to v praxi: Je to ekvivalent banky, která si za založení účtu řekne o 30 tisíc korun (což je zhruba částka, za kterou pořídíte nejlevnější počítač s takovým úložištěm).

Dalším kritériem je samozřejmě bezpečnost. Fanoušci blockchainu rádi tvrdí, že jejich oblíbená technologie je neprůstřelná, ovšem nemají docela pravdu. Obzvlášť citlivé je „skladování“ bitcoinů, což je fáze, na kterou se v roce 2016 zaměřil útok, jenž z bitcoinové kvaziburzy DAO vysál na 50 milionů dolarů, než jste řekli „krypto“. Lze počítat s tím, že pokud by se lidé rozhodli platit bitcoinem seriózní částky, bude stoupat i riziko takových útoků. Každému riziku lze čelit – ale pokaždé to něco stojí, ať už to počítáte v bitcoinech, dolarech, nebo jinak. 

V běžném prostředí se takové náklady řeší transakčními poplatky. Bitcoinové transakce však již dnes patří k nejdražším a mnoho prostoru pro zvyšování u poplatků není, má-li zůstat jeho ekosystém konkurenceschopný v boji s dolarem a dalšími měnami. I to vypadá jako zásadní překážka pro proměnu bitcoinu v běžné platidlo.

Regulátoři hrozí

Ještě daleko větší starost může příznivcům kryptoměn nadělat pozornost regulatorních orgánů. Ty dosud nechávají bitcoin víceméně na pokoji, a to nejen v USA. Mimo zákon je pouze v Bolívii, Vietnamu, Alžírsku, Saúdské Arábii, Pákistánu, Afghánistánu a Bangladéši. Například Američané, v jejichž zemi se většina trhu soustřeďuje, se spokojí s daněním zisků. Jedním z důvodů je právě zanedbatelná velikost bitcoinového trhu, jenž čítá okolo 100 miliard dolarů denně, zatímco třeba forexovým trhem za tutéž dobu projdou peníze v hodnotě 6,6 bilionu dolarů.

Spekulanti i fandové bitcoinu coby běžného platebního média by samozřejmě rádi viděli, aby se tento rozdíl podstatně zmenšil. Lze však očekávat, že úměrně tomu by vzrostla intenzita regulatorního dohledu, především ve Spojených státech (kde navíc bude ministryní financí odpůrkyně kryptoměn Janet Yellenová, což na optimismu nepřidá). 

Tady je první na řadě anonymita. Trend doby, daný snahou omezit moc zločinu organizovaného mimo oficiální struktury (se zvláštním zřetelem k zamezení daňovým únikům), jde právě opačným směrem. Bezhotovostní společnost, ať si o tom nápadu myslíme cokoli, je hudbou poměrně nedaleké budoucnosti. Vlády i banky na ní mají zájem právě proto, že jim dává lepší – takřka absolutní? – kontrolu nad veškerou činností korporátní i individuální. Zní velmi nepravděpodobně, že by zrovna u kryptoměn najednou zaujaly stanovisko opačné. Zdá se tedy naopak téměř jisté, že pokud by bitcoinová ekonomika (přes veškerou nepřesnost toho termínu) nějak podstatně narostla, budou se její aktéři muset s alespoň částečnou ztrátou anonymity smířit.

Jako Guevara?

To celé dohromady říká, že pokud by se bitcoin měl ujmout nějaké podstatné role v rámci stávajícího finančního systému, bude muset opustit své největší přednosti (alespoň v očích prodejců drog a zbraní, jimž dnes poskytuje služby nejcennější). Transakce i jejich aktéři budou rychle vysledovatelní. Celý ekosystém bude technologicky i bezpečnostně náročnější, což jeho provoz prodraží. Jistá dávka centralizace proto bude nezbytná; je jen otázkou času, kdy oněm centralizovaným místům někdo začne říkat banka.

To jde samozřejmě krutě proti srsti lidem, jako je Gavin Andresen, šéfdeveloper bitcoinových aplikací při nadaci Bitcoin Foundation, jenž snil o „měně pro lidi“, tedy měně, která nebude podléhat vůli centrálních bank. (Nadace, dokud ještě fungovala, vyplácela platy v bitcoinech – ovšem jejich výši určovala v dolarech.) Tito lidé měli na mysli jakýsi kryptoanarchistický ráj. To není nadávka; je to termín, jehož používají zastánci „tvrdé linie“ a chtějí být něčím, co lze nejlépe popsat jako finančnickou guerillu.

Jejich neoficiální mluvčí, irská ajťačka a filozofka Rachel Rose O’Learyová, velí týmu, který pracuje na vývoji superanonymní elektronické peněženky zvané Dark Renaissance, temná obroda. „Naše mise je strategická a filozofická,“ píše pro publikaci CoinDesk. „Představuje touhu vrátit se ke kryptoanarchistickým kořenům bitcoinu a odrazit síly všudypřítomného dohledu, který se v roce 2020 vkradl do všech aspektů našeho života.“

A to je právě jádro problému: volba, jíž nelze uniknout. Je možné a mnohdy důvodné opovrhovat establishmentem se všemi jeho Rockefellery, pravidly a kravatami. Lze si navléknout maskáče a dobrodružně rozvážet revoluci s doutníkem v ústech; možná se stanete oblíbeným logem na trička. Ale nejspíš u toho zároveň nebudete moci užívat luxusu Wall Street. 

Pro lidi s bitcoiny to platí stejně jako pro kohokoli jiného. Jenže zatímco svět bude sledovat, jak establishment rozstřílí bitcoin v jakési virtuální verzi bolivijské vesnice La Higuera, onen všudypřítomný dohled zase o kousek posílí. Jako vždycky.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.