Ekolog Lomborg varuje před hysterií. Začněme počítat, radí v knize Falešný poplach
Když chcete omezovat emise a bránit tak globálnímu oteplování, musíte si také uvědomit, co vás to bude stát. Tak by se ve zkratce dala charakterizovat hlavní myšlenka poslední knihy známého dánského statistika a kritika klimatických alarmistů Bjørna Lomborga.
Bjørn Lomborg | foto Radek Cihla, www.lomborg.com
Lomborgovo dílo Falešný poplach ukazuje, co v boji proti klimatické změně funguje a co ne. Pro uvažování o ekologii a klimatu je tato kniha velmi důležitá, byť v ní autor ne vždy zachází s daty tak, jak bychom od racionálního vědce čekali.
Nový bestseller ekologa Bjørna Lomborga, který nedávno vyšel v českém překladu, má potenciál stát se biblí všech popíračů klimatických změn či těch, kteří nevěří, že za ně může člověk, či že se s nimi má něco dělat. Ostatně, v některých anglicky mluvících zemích se tak už děje. Neoprávněně. Lomborg totiž nepopírá, že globální oteplování je problém, ani to, že je způsobeno lidskou činností či že je s tím potřeba něco udělat.
Lomborg však kritizuje to, že se to s líčením vážnosti okamžitých dopadů změn klimatu přehání. Někdy jsou totiž v médiích každý hurikán, každé sucho i každá povodeň líčeny jako výsledek oteplování Země. Tak tomu samozřejmě není. Vliv klimatu na jednotlivou událost je těžké posoudit, pozorovat bychom měli spíše statistiky mnoha událostí a posuzovat dlouhodobé trendy. Což se často neděje, a navíc se do potenciálních škod způsobených globálním oteplováním nezapočítává využití opatření, kterými se před nimi lidé chrání, jako je třeba stavba hrází proti stoupající vodě či naopak zavlažování v případě sucha.
Problematický efekt morální licence
Média nejsou to jediné, co Lomborg ve své knize Falešný poplach kritizuje. Upozorňuje i na to, že některé snahy omezit vypouštění skleníkových plynů vedou buď k ničemu nebo dokonce k ještě většímu globálnímu oteplování a ničení přírody. Například nefunguje omezení konzumace masa nebo chození pěšky místo ježdění hromadnou dopravou.
Problém je v tom, že člověk často tímto chováním ušetří peníze, které pak vydá za něco jiného. Obvykle za něco, co vytváří více emisí. Jde o tak zvaný efekt „morální licence“: když se člověk omezí, může si pak jinde zahřešit o to víc. Na druhou stranu, a s tím Lomborg už příliš nepočítá, tu může být efekt „signalizování ctnosti“, který motivuje k podobnému chování ostatní, vytváří novou normu a vede tak nakonec ke snižování emisí i ve velkém a bez vypouštění jinde.
Lomborg zpochybňuje i například zavádění „nových“ obnovitelných zdrojů pro výrobu energie. Myslí tím hlavně sluneční a větrné elektrárny. Na jeho kritice, zejména pokud jde o dotace pro některé obnovitelné zdroje či třeba upozorňování na to, že elektromobil není až tak ekologický, když jede na elektřinu z uhelné elektrárny, je hodně pravdy. Zároveň ale už dnes není pravda, co tvrdí, že bez dotací by obnovitelné zdroje nefungovaly. Navíc, a to Lomborg ve své knize také zanedbává, ještě větší dotace z veřejných zdrojů, než obnovitelné zdroje energie dostávají celosvětově ty neobnovitelné, ať již je to uhlí nebo výrobky z ropy.
Příliš jednostranná čísla
Vše by se mělo dělat jinak a lépe a jde to, navrhuje Lomborg. K omezování skleníkových plynů by se místo dotací a různých zákazů měla použít uhlíková daň, tedy daň z vypouštění oxidu uhličitého, a to ve správné výši. Je to tržní a je to účinné, i když těžké spočítat, říká. Pro její stanovení je třeba vyčíslit současné a budoucí škody způsobené různými úrovněmi oteplování a porovnat je s náklady na jejich omezení či vůbec zabránění jakémukoliv dalšímu oteplování. Jde o to, aby se třeba na zamezení škody ve výši jedné koruny škod nevydávala více než právě koruna. Do nákladů se přitom počítají i výdaje na omezení následků globálního oteplování.
K výpočtu škod při vynaložení různých nákladů používá Lomborg metodologii DICE nositele Nobelovy ceny za ekonomii Williama Nordhause. Z toho mu vychází kromě výše daně i to, že optimálně bychom měli nechat planetu oteplit přibližně o 3.75 stupňů Celsia oproti předprůmyslové epoše. Tedy více, než o co se nyní svět snaží. Protože momentální dohody směřují ke dvou stupňům případně k 1,5 stupně oproti předindustriálnímu věku.
Celý tento výpočet je logický. Lidstvo má a vždy bude mít jen omezené zdroje a když je použije na jednu věc, nepoužije je na jinou. Prostředky vynaložené na omezení klimatických změn nemohou jít na omezení chudoby, zlepšení vzdělání či zlepšení zdraví.
Má to však několik háčků. DICE je podle některých ekonomů přece jen už zastaralá metoda. Výsledek přitom navíc přirozeně závisí na vstupních údajích, často odhadech, které vložíme do modelu. Ty si podle kritiků knihy včetně nositele Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze, Lomborg ale stanovil tak, aby mu škody z globálního oteplování vycházely nízké, zatímco náklady na omezení emisí vysoké.
Lomborg například ignoruje novější předpovědi vyšších škod a vychází spíše ze starších studií, zdvojnásobuje náklady na zabránění oteplování v Evropě kvůli neefektivnosti klimatické politiky (ačkoliv autoři, z nichž vychází, mezitím snížili ty odhady) a hlavně používá relativně vysokou diskontní sazbu. Jde o parametr, který určuje, nakolik se vyplatí investovat do zabránění globální změně klimatu teď a nakolik je to lepší udělat později či vůbec. Z toho pak vychází, že lze tolerovat relativně vysoké zvýšení globální teploty v budoucnosti.
Nevylít s vaničkou dítě
Není jasné, proč takhle Lomborg postupoval. Nejspíše se dal unést sám svými předsudky, svou mnohokrát prezentovanou skepsí k prezentaci některých témat anglosaskými médii. Nemělo by to ale vést k tomu, že zanedbáme jeho hlavní poselství: Pokud chceme jednat racionálně, je vždy třeba měřit náklady a přínosy každé politiky, a to i politiky snažící se omezit klimatické změny. Což je názor, který v debatě o globálním oteplování většinou není příliš vidět, ale měl by. Bez toho totiž jakákoli politika snažící se omezit emise skleníkových plynů nakonec zkrachuje.
