Eliška Knotková je zakladatelkou designérského studia Balance is Motion, které pomáhá firmám s ekodesignem zboží a služeb. Říká, že neexistuje žádné instantní jednoduché řešení nebo jediný nejlepší materiál, ze kterého by se mělo vyrábět úplně všechno.

foto: archiv Balance is Motion (publikováno se svolením)

Co je to vlastně ekodesign?

Je to zohlednění environmentálních dopadů už ve fázi navrhování produktu. Designér by měl mít dostatečné informace a podklady o životním cyklu produktu, který navrhuje. Měl by vědět, co je nejproblematičtější místo v celém cyklu, od výroby, přes používání, až po likvidaci či recyklaci. Na základě toho by měl navrhnout produkt tak, aby jeho stopa na životním prostředí byla co nejmenší. Každý produkt s ekodesignem tedy může vypadat úplně jinak. To, co může fungovat jako ekodesign u jednoho produktu, může u jiného být greenwashing nebo úplný opak ekodesignu.

Mohla byste zmínit konkrétní příklady špatně zvládnutého ekodesignu?

Určitě je to jakýkoliv design, který tvrdí, že je eko, ale nemá pro to jakékoliv podklady nebo důkazy a data. Zakládá se jen na populárních tématech, jako je třeba použití bioplastu, použití čistě přírodních materiálů nebo recyklace. Přesně tyhle principy totiž mohou a nemusejí být přínosné, mohou, ale nemusejí snižovat dopad produktu na životní prostředí. Pokud mám být úplně konkrétní, tak může jít například o výrobek, který tvrdí, že je recyklovatelný a že v tom tkví jeho ekologičnost. Ale už nebere v potaz, že tam, kde ho používám, například neexistuje infrastruktura ke sběru a recyklaci daného materiálu. Nebo recyklace může být tak komplikovaná, že se to nevyplatí ani finančně, ani environmentálně.

Jsou ještě další příklady kromě recyklovatelnosti?

Ano, velké téma jsou teď bioplasty. Pojem bioplasty je velice obecný a skrývá se pod ním široká škála materiálů. Běžný spotřebitel se v tom vůbec nemá šanci zorientovat a často ani neví, kam takový výrobek odevzdat. Pokud si bioplast splete s běžným plastem a dá ho do tříděného odpadu do žluté popelnice, tak v ní bioplast může udělat paseku, protože naruší recyklaci konvenčních plastů. V České republice neexistuje příliš možností, jak bioplasty recyklovat. Běžné české kompostárny bioplasty nerady vidí, neumí s nimi totiž nakládat.

Takže všechno z bioplastu je špatně zvládnutý ekodesign?

To se zase úplně stoprocentně říct nedá. Pokud je výrobek z bioplastu domyšlen do důsledku, může dávat smysl. V Česku máme třeba biotechnologii Hydal od firmy Nafigate, jejíž bioplymer se rozkládá ve vodním prostředí, v čistírnách odpadních vod. Tenhle materiál používají třeba v kosmetice, odtud se vyplavuje do vodního prostředí a končí v čistírnách, kde se rozpustí bez jakýkoliv škod. Takže v tomhle případě to smysl dává. Kdybychom však z tohoto materiálu vyrobili třeba kelímek a ten by se samozřejmě nedostal do čistírny odpadních vod, ale dostal by se do odpadního kontejneru na plast, tak to už smysl nemá.

Jak má běžný člověk poznat, že údajný ekodesign je skutečně eko a že nejedná o nesmysl?

Je hodně komplikované, z pohledu spotřebitele až skoro nemožné tohle rozlišit. Zodpovědnost by měla ležet hlavně na výrobcích, aby byli nuceni komunikovat environmentální stopu svého produktu jednoznačně a čitelně. Ideálně by ty informace měly být ověřeny třetí stranou. Na co se spolehnout dá, jsou certifikace. Ta má jasně dané podmínky, jejichž splnění je možné ověřit. Ideální také je, když výrobce doloží, že si nechal udělat takzvanou LCA analýzu (analýza životního cyklu, která počítá environmentální dopady výrobku, pozn. red.), pokud možno třetí stranou ověřenou.

Nedávno jsem narazila na firmu, která nabízí jednorázové krabičky na jídlo z cukrové třtiny. Dá se tohle považovat za ekodesign výrobku?

Jen na základě této informace se to posoudit nedá. Záleží třeba na tom, jestli je to čistě cukrová třtina, nebo jestli je to materiál PLA, který se sice získává z cukrové třtiny, ale výsledkem je plast, který se v mnoha ohledech podobá konvenčnímu plastu a ani se dobře nerozkládá. Já jako spotřebitel bych se snažila zjistit, jestli výrobce má nějaké posouzení a vyžadovat konkrétnější informace k výrobku.

Takže pokud si chci něco koupit, mám předtím pokaždé apelovat na výrobce, aby si nechal udělat LCA? To je v praktickém životě dost těžko představitelné.

Na určité typy výrobků už toto posouzení existuje, jak v Česku, tak v zahraničí se dělají studie. Nemusí jej tedy vždy vypracovat jeden konkrétní výrobce, ale dá se zajistit pro celou produktovou skupinu. Tato posouzení se dají najít také v impaktovaných odborných časopisech. Dobrý zdroj informací jsou takzvané EPD, tedy environmentální prohlášení o produktu. Je to vlastně LCA analýza, ale udělaná podle jednotně nastavených pravidel, takže by nemělo dojít k žádné manipulaci. A zároveň je EPD třetí stranou ověřeno. V rámci stavebních výrobků už je třeba EPD široce rozšířeno, ale u dalších škál výrobků to zatím příliš rozšířeno není. Tato data jsou většinou dohledatelná na stránkách výrobce. My jako designéři s těmito údaji pracujeme, ale je jasné, že běžný spotřebitel se po tom nebude pídit.

Připadá mi, že je ve všech těch certifikacích a prohlášeních docela zmatek. Nechystá Evropská unie nějaká sjednocující pravidla?

Chystá. Evropská komise připravuje metodiku nazvanou Product Environmental Footprint. Je to v podstatě ekvivalent zmíněných EPD, ale mělo by to mít sjednocené schéma, jak výrobky posuzovat a mělo by to být snadněji komunikovatelné veřejnosti.

Nedávno česká vláda schválila zákaz jednorázových plastových výrobků a již nyní se všude nahrazují plastová brčka papírovými. Je z pohledu ekodesignu lepší papír, nebo plast?

Nevím, jak u brček, ale na VŠCHT se dělala analýza odnosných tašek. Ukázalo se, že papírové tašky jsou méně ekologické než plastové. V plastové můžete odnést víc nákupu a můžete ji používat opakovaně. Papírových potřebujete na jeden nákup více, navíc výroba papíru je poměrně hodně environmentálně zatěžující. Je pro ni třeba velké množství materiálu a energie. To, že je materiál přírodní, ještě vůbec nemusí znamenat, že výroba z něj je šetrnější. Podobně dopadlo srovnání bavlny versus polyesteru. Většina lidí se domnívá, že bavlna je automaticky šetrnější než polyester, protože je to přírodní vlákno. Přitom se opakovaně ukazuje, že bavlna může představovat pro životní prostředí mnohem větší zátěž, přestože je bio. Je to tím, že už pro její pěstování je zapotřebí mnohem více vody, dále náročné je její zpracování, barvení a celkově výroba té látky. Kdežto roztavit plast a udělat z něj vlákno je mnohem šetrnější.

Mohla byste zmínit pár příkladů dobře pojatého ekodesignu?

Dobrý ekodesign je takový, který domýšlí výrobek opravdu do důsledků. Pokud se ukáže, že největší problém výrobku je jeho odstranění, ekodesign přijde s tím, že výrobek bude znovu použitelný nebo opravitelný. Případně bude modulární, to je teď velký trend v ekodesignu – výrobek je možné pozměnit, složit, rozložit a ušetřit zdroje, které by padly na výrobu nového.

Co modulárního teď vzniklo?

Můžu dát příklad sluchátek. To je typicky výrobek, u kterého se často porouchá jedna součástka, přestanou hrát a my máme tendenci je celá vyhodit. Většina sluchátek není snadno opravitelná. Ale už existují modulární, která lze jednoduše rozebrat, vyměnit tu jednu porouchanou součástku a zase je složit. Nebo si je dokonce můžete jen pronajmout, a to už je moment, kdy se design produktů prolíná s designem služeb. Z produktu se stává služba a vy si ten produkt nekupujete, ale pronajímáte. Ať už se vám produkt omrzí, nebo porouchá, zodpovědnost za něj má stále výrobce. Tím, že se výrobek vrací k výrobci, má výrobce mnohem snadnější cestu k tomu jej znovu uvést do dalšího života u dalšího spotřebitele.

Jaké problémy ohledně ekodesignu s vámi firmy například řeší?

Nedávno jsme třeba pro jednoho klienta dělali ekodesign deskových materiálů. Je to klient podnikající v oblasti pořádání akcí, u čehož se používá obrovské množství desek například na instalaci stánků nebo pro různé prezentace. Tahle firma chtěla vědět, co dělat lépe ohledně nakládání s těmi deskami. Udělali jsme pro ně obsáhlou rešerši materiálových alternativ těch desek, jestli vůbec existují materiály, které jsou šetrnější. Zároveň jsme zjišťovali, jak to vypadá s životním cyklem desek. Dospěli jsme k tomu, že velkým problémem těchto materiálů je, jaké lepidlo se pro ně používá. Zaměřili jsme se proto na alternativní pojiva.

Řekla byste, že zájem výrobců o ekodesign v posledních letech stoupá nebo klesá?

Zájem je jednoznačně stoupající. Vidíme enormní nárůst chuti firem se udržitelností zabývat. Problém ale je, že ne vždy to chtějí řešit úplně důsledně. Ne vždy na řešení chtějí vynaložit potřebnou kapacitu, finance a tak dále. Když chcete ekodesign svého výrobku nebo služby řešit opravdu důsledně, je proces třeba zdlouhavější a může být i nákladnější. Firmy by ale ideálně chtěly najít nějakou zkratku, zaměřit se na nějaké populární téma, například: Vyrábíme produkt z recyklátu nebo z přírodního materiálu, protože to zní dobře. Ale my se je snažíme edukovat, že celá ta problematika je komplikovanější a pokud chtějí mít dobrý pocit z toho, že se nedopouštějí greenwashingu, je potřeba mít data z LCA analýzy daného produktu a jejími výsledky se řídit. Tedy, zájem rozhodně narůstá, ale vůle dělat ty kroky opravdu a pořádně je menší. A ne každý výrobce je na to připravený.

Můžete být konkrétnější? Na co třeba nejsou připravení?

Třeba se ukáže, že co by ohledně dopadů na životní prostředí pomohlo nejvíc, je změna, která není moc vidět, není moc sexy a bude se hůře komunikovat zákazníkům. Například výrobce vyrábí nějaký produkt, třeba tašku, a chtěl by ji začít vyrábět z bio bavlny. Ale my mu řekneme, že bio bavlna není řešení, protože je environmentálně náročná. Jenže on ví, že ze strany zákazníků je po biobavlně poptávka, že je v kurzu. Není to vždy jednoduché, ale snažíme se najít průsečík mezi zájmy marketingu a zájmy životního prostředí.

Už jste zmínila, že v současnosti se dostává stále více do hry i ekodesign služeb. Co si pod tím představit?

To jednoduše znamená, že z produktu se stává služba. Nemusíte vlastnit auto, ale půjčíte si jej ve chvíli, kdy jej opravdu potřebujete. Takže to auto bude asi ve výsledku lépe využito, než kdyby stálo několik dní před domem svého jediného majitele. A to se dá aplikovat na spoustu dalších produktů. Stejně tak se dá nadesignovat i služba s nefyzickým produktem, například digitálním. Můžete se třeba zamyslet nad tím, jaký zdroj energie se použije na náročné výpočetní operace a chlazení serverů a vyřešit udržitelnost těchto zdrojů energie. Stejně tak se dá jako služba vyřešit běžné spotřební zařízení jako je žárovka. Firma Philips například přišla s úplně novým konceptem nazvaným Pay per lux, kde opravdu platíte jen za světlo jako takové, za odsvícené hodiny. Když se vám žárovka, lampa nebo kabely porouchají, Philips vám je zdarma vymění. Tedy výrobce má motivaci vyrobit lampy a další zařízení co nejkvalitněji, protože je má ve vlastnictví a zodpovídá za ně.

Eliška Knotková

Vystudovala módní návrhářství na Západočeské univerzitě v Plzni, brzy se ale začala zajímat o udržitelnost a inovativní materiály spíš než o klasický módní průmysl. Nyní studuje doktorské studium na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, na Fakultě technologie ochrany prostředí. Ve své doktorské práci se zaměřuje na LCA analýzu a ekodesign v obuvnickém průmyslu.V roce 2021 založila designérské studio Balance is Motion, kde působí jako CEO. Studio se zaměřuje na ekodesign produktů a služeb, poskytuje i poradenské služby v oblasti mnoha průmyslových oborů. Ve svém poradenství studio hojně zohledňuje princip posouzení dopadů životního cyklu výrobků na životní prostředí, takzvanou LCA analýzu.

Článek vyšel na webu Ecoista.cz, publikováno se svolením redakce.