Doháníme desítky let ztraceného času, říká o modernizaci armády Petr Matouš
Po desetiletích máme zase v Česku vojáky, na které mohou být občané hrdí. S jedním z nich, podplukovníkem Petrem Matoušem, hovořil Hrot o misích v Afghánistánu i v Africe, ale také o jeho nové práci vojenského poradce předsedy vlády.
Co podle vás zvedlo v očích veřejnosti kredit české armády, ještě donedávna vnímané optikou Švejka a Černých baronů?
První moment byly asi povodně na počátku století, kdy vojáci významně pomáhali postiženým oblastem a lidem. Druhým momentem je naše účast v zahraničních operacích od Pouštní bouře v devadesátých letech. Pak už se naše účast v misích dál navyšovala a rostl respekt jak našich spojenců, tak občanů. Posledním momentem je práce kolem covidu.
Sám jste absolvoval čtyři mise v Afghánistánu a dvě operace v Africe. Mnoho lidí o naší účasti dost pochybuje. Jaký mají z vašeho pohledu smysl?
Má to spoustu rovin, o nichž by se dalo dlouho mluvit. Ptáte se vojáka, ale voják neurčuje, kam pojede. To určuje politická reprezentace státu. My sloužíme naší zemi a budeme pracovat tam, kde je potřeba. Dám vám příklad. V Africe pomáháte někomu, kdo skutečně chce pomoci. Máte možnost pomoci řešit něčí problém v místě a snižovat riziko rozšíření konfliktu. Pomáháte partnerské jednotce s výcvikem, radíte jí, diskutujete o svých zkušenostech a doporučujete jí určité postupy, díky nimž je partnerská jednotka schopna místní problémy vyřešit sama a je v tom úspěšná. Díky tomu se lokální problém nerozšíří dál, přičemž riziko rozšíření bylo vysoké. To prostě smysl má. Už jen tím, že díky svému vlivu zachráníte spoustu životů.
Afghánistán je daleko složitější případ. Celé generace lidí neznají nic jiného než konflikt či válku. Problémy jako vzdělání nebo sedmdesátiprocentní negramotnost situaci nezlepšují. U většiny vojáků v afghánské armádě je motivace především finanční a mají obrovské ztráty. Naše práce je tam kvůli tomu o dost náročnější. Nezapomínejme na to, že díky přítomnosti aliančních vojsk dostalo mnoho místních lidí práci, vzdělání, možnosti se legálním způsobem dostat do jiných zemí, a ta pomoc byla a je obrovská. Česká armáda tam budovala objekty a zařízení pro místní lidi a ti byli rádi. To, a nejen to, má smysl. Nemyslete si, že mladí lidé tam nechtějí změnu. Všichni chtějí, aby jejich děti vyrůstaly v lepším světě. Nikdo není výjimkou.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot