Tak lze zhruba přeložit zprávu z mimořádného jednání Rady guvernérů ECB, která uložila aparátu připravit nové nástroje pro reinvestice splatných odkupů v rámci programu PEPP, což byl formálně nástroj pro pomoc v covidové krizi. Takže pumpování peněz bude nějakým způsobem pokračovat.
Stalo se přitom jenom to, co se stát muselo. Soukromý věřitel, na rozdíl od ECB, chce prostě dost odlišný úrok, když půjčuje Německu, nejsilnější ekonomice Evropy, která své dluhy má absolutně pod kontrolou, a když půjčuje Itálii, které hrozil malér už před deseti lety a od té doby se její fiskální situace o polovičku zhoršila. Přinejmenším pokud jde o výši státního dluhu, který je nyní na 150 procentech HDP.
Dosud tomu bránily odkupy dluhopisů provozované ECB v obrovských objemech. Ty ale nyní měly skončit a malér byl na stole. ECB tak stvořila nový termín „zabránit fragmentaci“, tedy tržnímu hodnocení rizika u jednotlivých států eurozóny.
Itálie je problém, o němž se ví dávno. A obsluha jejího státního dluhu je při čtyřprocentním kuponu na desetileté splatnosti a rostoucím výnosu na celé výnosové křivce pro zemi docela neřešitelný problém. A pro společnou měnu existenční potíž. A není třeba si nalhávat, že by další země jižního křídla byly od identické situace bůhvíjak vzdálené.
ECB má nyní bojovat s inflací stahováním likvidity z trhu, protože hra na přechodné nákladové tlaky, které samy od sebe zmizí, je už fakt hodně hloupá. Pobaltí překonává dvacetiprocentní růst cen a pěkně to akceleruje i ve významnějších zemích, jako je Nizozemsko či Belgie nebo Slovensko.
Leckde je skutečný cenový nárůst zkreslen úlevami na DPH či stropováním cen. A k tomu měnově financovat třetí největší ekonomiku v Unii. To s potřebným zvyšováním sazeb alespoň na nominálně, když už ne reálně kladnou hodnotu fakt nekoresponduje.
Navíc Fed už ví, že trochu zaspal, a se sazbami přitlačí. To povede k oslabení kurzu eura vůči dolaru a dalšímu zvýšení inflačních tlaků. Ale co dělat, kdyby se eurozóna jinak rozpadla?
Samozřejmě toto inflační financování musí být bez jakékoli kontroly nad tím, jak si Itálie ve fiskální politice vede. Nějaká pravidla fiskální politiky pro země užívající společnou měnu sice kdysi platila, ale byla „dočasně“ zneplatněna. A po jejich návratu si netroufnou volat ani Němci.
Otevírá se obří inflační kanál, kterým obyvatelé severních zemí s vysokou inflací dotují vládní politiku zemí na jihu. A že ty země se zadlužením nad sto procenty HDP se při tomto přístupu polepší? No tak určitě. A teď třeba tu o perníkové chaloupce.
Je tady ještě někdo, kdo chce vstupovat do eurozóny a umí přitom malou násobilku?
