Tolik mám rád ta stará čínská moudra, že to opět nevydržím a dám je znovu do placu. Minulý týden přinesl názorný pedagogický příklad toho, co znamená, když jste jako „žába na dně studny“, jež vidí nepatrnou výseč oblohy a domnívá se, že chápe celý vesmír. Teď už nezáleží na tom, zda bůhvíjak starý citát rád po užíval předseda Mao pro kárání zabedněných soudruhů, anebo jeho osobní lékař, když vzpomínal na Maovy myšlenkové obzory. Message je jinde.

Obojí lze dobře vztáhnout k centrálnímu bankovnictví. Jistěže v Turecku bylo třetí střídání na postu guvernéra během půl roku z vůle prezidenta doprovázeno větším otřesem v podobě skokového pádu liry a vzestupu výnosů požadovaných investory za to, že jsou ochotni držet turecké státní dluhopisy. Když si vyberete jako guvernéra člověka, který s vámi souzní v myšlence, že „vysoké úrokové sazby zapříčiňují inflaci“, tak si o to koledujete. U nás zatím ctíme nezávislost centrální banky, ale nápad, že by se ČNB měla podělit se státním rozpočtem o své zisky, účetně vytvořené hlavně přeceněním devizových rezerv díky slabšímu kurzu koruny, je v podstatě ze stejné myšlenkové dílny. Že se na tom shodl někdejší prognostik s někdejším byznysmenem, oba absolventi ekonomické fakulty, je obzvláště politováníhodné.

Všichni blbneme

Jistěže jsou země, kde centrální banka svoje zisky do rozpočtu odvádí, ale teprve tehdy, když má naplněné rezervní fondy a plně uhrazené ztráty z minulých let. Protože chtít se podělit o zisk, ale nikoli o ztrátu, která se nám přihodí, kdykoli koruna zpevňuje, to je taková ta žabí perspektiva, která důvěru v měnu ničí. Turecko rádo uvádí, že loni mělo spolu s Čínou kladný hospodářský růst, což je pravda, avšak za cenu toho, že přišlo o sto miliard dolarů na devizových rezervách. A není všem dnům konec. Letos mají přefinancovat zahraniční dluh za 180 miliard dolarů, a to bude při tomto způsobu myšlení bolet.

My ty devizové rezervy také máme, dokonce v přepočtu za víc než tři a půl bilionu korun.

Takže příští blbý nápad bude „zapojit je“. To říkám jako člověk, který o aktivnější správě devizových rezerv ČNB mluví a píše poslední čtyři roky. Kdysi jsem v žertovné nadsázce říkal, že by si ČNB mohla koupit tři ze čtyř největších automobilek na světě dohromady a ještě by zbylo. Když najdete jako centrálního bankéře dostatečného idiota, mohlo by ho taky napadnout, aby vytvořil pro národ na rohu ulic Senovážné a Na Příkopech „zlatou kapličku“, při současné ceně 56 milionů dolarů za tunu by se toho dalo za 165 miliard dolarů koupit dost, aby byl den otevřených dveří úspěšný. Pozor, plán na nákup zlata jsem registroval u blízkých slovanských sousedů. Stane se, všichni blbneme.

Slyšeti hrom

Žertování z ekonomicky hodně dobrých let se bohužel potkalo s koronavirem, který české společnosti zasadil ránu. Mnohem spíš než ve smyslu ekonomickém to bylo v kolektivní psychologii a ztrátě důvěry v politiku, potažmo budoucnost. Divil bych se, kdyby se ve volebním roce nenašli politikové, kteří slíbí, že tyto peníze neutratí ani za zahraniční akcie, ani za zlato, ale ve prospěch všech strádajících, že z toho rekapitalizujeme postižené byznysy, zachráníme pracovní příležitosti, dofinancujeme zdravotnictví, zkrátka devizové rezervy rozprodáme, tedy že „to všechno zalepíme“.

Nic nezalepíme, ale hodně rychle tím dokážeme všechno, co se tady klopýtavě vytvářelo posledních 30 let, totálně podělat. To říkám v předstihu, protože „slyšeti hrom není známkou jemného sluchu“ a je důležité být varován předem.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.