Pamatuji časy, kdy se na tureckých bazarech muselo smlouvat. Když už kvůli ničemu jinému, tak aby člověk neurazil prodávajícího, že s ním nedá kus řeči o výjimečných kvalitách nabízeného zboží. Takový hňup turista kazil radost z obchodu, a v českém případě navíc ještě zjevně smrděl grošem.
Když se ale po třiceti letech vrátíte na místo činu, že si trochu zasmlouváte, všechno je jinak. Docela velká část kdysi staletími patinovaného krytého bazaru v Istanbulu prošla rekonstrukcí, zatuchlina je pryč, v některých obchodech visí cedule zapovídající smlouvání. Místo zbožíznalecké debaty u sklenky sladkého čaje zbyl jen „tourism product“ a volba berte, nebo nechte ležet. Jen těch prašivých koček je stejně jako dřív.
Prohlášení tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana o tom, že finští a švédští diplomaté „ani nemusejí do Ankary jezdit“, aby vyjednávali o tureckém souhlasu s přihláškou obou skandinávských zemí do NATO, je ofenzivním zahájením tradičního vyjednávacího procesu.
Asi jako když prodavač prohlásí: „Efendi, moje zboží není drahé, to jen vy málo vyděláváte.“ Prý tato taktika docela funguje, pokud jde o zboží, po němž kupující očividně velmi touží, drzost nedrzost.
Švédsko ani Finsko pochopitelně nevydají výměnou za turecký souhlas s přihláškou lidi, kterým poskytly azyl, a Erdoğan to ani nečeká. Ale má před volbami, silná rétorika by mohla zapůsobit na voliče z chudších vrstev, jejichž koupěschopnost oslabila sedmdesátiprocentní inflace.
Druhá věc je, že Erdoğan touží po tom, být přesvědčován, přijímán v Bílém domě s plnými poctami a nakonec i nějak ekonomicky odměněn. Namátkou nějaká swapová linka na podporu turecké liry ze strany americké nebo evropské centrální banky by se hodila, když už vinou jeho svérázných představ o měnové politice za rok oslabila turecká lira na polovinu. Zbraňová embarga by se také slušelo zrušit a nejmodernější americké stíhačky F-35 dodat.
Vnímejme to jako pobídku k vyjednávání, takové Erdoğanovo „Smím prosit?“.
