Jedním z oficiálních důvodů pro opoziční iniciativu byla kauza kolem kontaktů šéfa ÚZSI Mlejnka s obviněným podnikatelem Redlem. Jelikož ÚZSI je rozvědka, jakýkoli její zaměstnanec může mít s podezřelými z trestné činnosti kontakt pouze tehdy, když pracuje na jejich odhalení. Protože o takový typ kontaktu zřejmě nešlo, byl postoj vlády těžko udržitelný. Je dobře, že šéf „uziny“ odstoupil a tím vyprázdnil i samotné hlasování o nedůvěře.
Druhým opozicí uváděným důvodem pro hlasování byl ministr vnitra Rakušan. Ten skutečně provedl několik přešlapů, odhalujících jeho malou připravenost vést jeden z klíčových resortů. Byly důkazem, že ani sebezkušenější starosta města není automatickou zárukou zvládnutí agendy v šíři, kterou obstarává „kachlíkárna“. Přesto byly jeho chyby opět jen zástupné. Zásadní bylo to, že Rakušan předsedá druhé největší vládní straně, dnes nejsnadnějšímu opozičnímu terči.
Skutečným důvodem nebyla ani hrozba „energetického armagedonu“, „bezradný premiér“ nebo „vláda národní katastrofy“, jak se vyjádřil expremiér Babiš. Mimochodem poslanec, který do Sněmovny chodí opravdu sporadicky, neboť objíždí republiku se svým cirkusem a vyvolává pouliční virvály. Energetická krize a v mnoha ohledech skutečně liknavá pozice vlády se mu jen hodí do opozičního krámu.
Tak proč?
Protože za dveřmi jsou jedny, druhé a třetí volby.
V prvních a druhých potřebuje ANO mobilizovat své voliče a dosáhnout co nejlepších výsledků. Ve hře jsou posty primátorů, starostů a radních ve stovkách obcí a mnohá senátorská křesla, která dnes drží vládní strany. I Babiš totiž potřebuje mít ve své straně „klid na práci“, který zajistí jen teplými místečky pro stranické bafuňáře a mezi nimi i kritiky jeho politiky.
Středobodem všeho jsou však pro Babiše prezidentské volby. Touží je vyhrát, přičemž to zatím moc nevypadá. Expremiér je sice velkým favoritem prvního kola, ale pro kolo druhé potřebuje mnoho dalších voličů. A ti se moc nerýsují; pár procent od odpadlých soupeřů evidentně nebude stačit.
Masu voličů pro druhé kolo může Babiš získat jen dvěma způsoby. Prvním je vlastní očista, prezentace v roli státníka, který dokáže v krizi spojovat, a zásah do politického středu. Tuto cestu Babiš svou urputností zavřel.
A tak zůstává jen druhá alternativa – lov v kalných vodách protestních hlasů. Právě na ně Babiš sází, a proto musí být hlasitější než Okamura. Rozhodl se k volbám přivést ty, kdo normálně nevolí, protože ani radikálové jim nejsou dost radikální. Kopíruje tak cestu Miloše Zemana a řady jiných světových populistů, která je odpudivá a nejistá, ale opravdu může zvrátit, nebo alespoň zdramatizovat, leckterou předem prohranou bitvu.
Strhnout pozornost jinam
Je tu ovšem i jiný důvod. Babiš se všemožně snaží setřást pozornost z toho, co čeká jeho samotného. Už 12. září začíná jeho trestní proces v kauze Čapího hnízda. Dnes a denně budou média informovat o dění u soudu. Babiš bude vystupovat v roli pachatele, což na klidu nepřidá.
Z Francie navíc přicházejí zprávy, že tamní protikorupční soud zahájil vyšetřování pro podezření z praní špinavých peněz a daňových úniků v souvislosti s nákupem Babišových nemovitostí. Mluvit o spiknutí doma, to ještě šlo. Ale že by proti Babišovi kampaňovala i francouzská justice? To už je jiná káva. Hořká a kyselá, jež může přerůst do zhroucení všech expremiérových snů i mocenských pák.
Právě v tomto kontextu obzvlášť vyniká Babišův výrok, že by jako premiér „obletěl Evropu a každý den bych mluvil nejméně se třemi premiéry“. Možná obletěl, ale určitě nemluvil, neboť se souzeným premiérem by se nikdo nebavil. Byl by chucpe, což stíhaný expremiér už na vlastní kůži zažil.
Celá šaráda s nedůvěrou ukazuje, že šéfovi ANO jde výhradně o radikalizaci a mobilizaci společnosti, kterou potřebuje k udržení svých politických akcií. Tato nebezpečná hra neskončí, dokud Babiš buď nevyhraje, nebo definitivně neprohraje.
