Státní úředníci se v žebříčcích hodnotících prestiž jednotlivých profesí pravidelně umisťují na nejnižších příčkách. Hůře lidé vnímají snad jen politiky nebo novináře.

Obrázek byrokrata je dlouhodobě nelichotivý. Veřejnost jej obvykle vidí jako přeplaceného, nepříliš schopného, a už vůbec ne pilného člověka, který pracuje tři dny v týdnu a ze svého teplého, zaručeného místa s gustem komplikuje občanům život. Není proto divu, že když se například vystudovaný právník nebo „ajťák“ rozhoduje o budoucí profesi, v drtivé většině případů jde raději za větší prestiží k soukromníkovi.

Zeštíhlení úřednického aparátu se stalo tradiční součástí programů politických stran – ostatně i dnešní vláda lákala voliče na slib propuštění patnácti procent byrokratů. Stejně jako předešlé vlády, ani kabinet Petra Fialy ale zjevně nemá jasnou představu, jak zmenšení státu dosáhnout.

Přestože není pochyb o tom, že je byrokratů v Česku nadbytek, jen propouštění k zeštíhlení a zefektivnění státní správy nestačí. Ani malý stát se bez úředníků neobejde. A zejména v nejvyšších „byrokratických patrech“ potřebuje schopné lidi. Ty přitom dnešní systém spíš odrazuje.

Mýty o byrokratech

V první řadě je třeba vyvrátit několik mýtů, které o úřednících v Česku panují. Ten zřejmě nejčastější se týká jejich počtu a je důsledkem určitého „zmatení“ pojmů. Někteří politici i média totiž při kritice byrokratické hydry zaměňují úředníky a státní zaměstnance.

Ve skutečnosti ale byrokraté tvoří malou část lidí placených z eráru a státních firem, jichž je dohromady už skoro milion. Na centrální úrovni stát platí „jen“ zhruba 75 tisíc úředníků; dalších 85 tisíc jich pak pracuje pro samosprávy – kraje a obce (více viz text na stranách 10 a 11).

S tím souvisí i mylná představa, že osekání ministerstev a dalších institucí státu či samospráv zachrání státní rozpočet, propadající se do hlubokých deficitů. Jistě, položka platů státních zaměstnanců tvoří podstatnou část výdajové stránky, drtivou většinu ale spolknou učitelé, policisté, vojáci a další „neúřední“ zaměstnanci placení ze státní kasy.

Pravdou není ani tvrzení, že úřednický aparát v posledních letech nekontrolovaně bobtná. Ve skutečnosti za zvyšujícím se počtem státních zaměstnanců stojí jiné profese – opět především učitelé. Byrokratů je v posledních letech plus minus stejný počet.

A konečně, zkreslená je i představa o přeplácených úřednících. Detailní pohled do struktury výdělků lidí pracujících pro stát ukazuje, že řadoví pracovníci berou méně, než je průměrná mzda v soukromém sektoru. Na zajímavé platy dosáhne jen několik tisíc vedoucích pracovníků. Ostatně, maximální úřednický plat podle tabulek je necelých padesát tisíc korun hrubého.

Spoutaní tabulkami

Právě relativně nízké platy jsou jednou z hlavních příčin, proč státní správa neláká odborníky s vysokou kvalifikací. Systém odměňování v eráru je navíc přísně spoutaný tabulkami a nedává možnost nadstandardně odměňovat schopné a pracovité lidi.

Platová tabulka, podle níž se stanovují výdělky úředníků, má celkem šestnáct platových tříd. O tom, do které z nich zaměstnanec „spadne“, rozhoduje především dosažené vzdělání. V každé z tříd jsou pak platy rozděleny do dvanácti platových skupin odstupňovaných podle délky praxe, tedy většinou podle počtu odsloužených let.

Pro lepší představu: například lidé s vysokoškolským vzděláním spadají do 12. až 16. platové třídy. Nástupní platy se u nich pohybují od necelých 25 přibližně do 34 tisíc korun hrubého. Horní hranice je pak 36 až 50 tisíc korun. Aby na ni ovšem úředník dosáhl, musí pro erár pracovat více než třicet let.

Právě fakt, že kariérní postup zaměstnanců státu určují odsloužená léta, a nikoli schopnosti a výsledky, je další zásadní příčinou, proč se do eráru nehrnou ambiciózní lidé. Soukromý sektor šikovným zaměstnancům nabízí podstatně lepší perspektivu. Jinými slovy, práce úředníků láká hlavně toho, kdo je ochoten závratnou kariéru vyměnit za relativní jistotu místa.

V jedné řadě

Tabulkový systém odměňování je ale demotivující i z dalšího důvodu. Týdeník Hrot hovořil s několika zaměstnanci ministerstev a dalších úřadů, vesměs mladými lidmi několik let po dokončení vysokoškolského studia. Kromě pomalého růstu výdělků většina z nich zvažuje odchod do soukromých firem kvůli tomu, že odměňování prakticky nezohledňuje pracovní výkon a nasazení.

Šéfové úřadů sice mají možnost přilepšit těm nejschopnějším prostřednictvím osobního ohodnocení, ve srovnání se soukromou sférou jde ale o relativně malé částky. Systém, v němž pilný pracant bere skoro stejné peníze jako vezoucí se kolega, je silně demotivující.

Slova vyzpovídaných byrokratů potvrzují i tvrdá data. Například podle Informačního systému průměrných výdělků (ISPV), který pro ministerstvo práce a sociálních věcí každého čtvrt roku zpracovává společnost Trexima, představovaly mimořádné odměny ve státní správě pouze tři procenta průměrného platu. Pro srovnání: v soukromém sektoru, který mnohem více dbá na motivaci a hodnocení výkonu zaměstnanců, je to více než osm procent.

Shutterstock.com

Nízké platy a slabá finanční motivace byly v minulých letech ostatně jedním z hlavních důvodů, proč si vedoucí úřadů drželi takzvané „černé duše“. Jednoduše řečeno, úřady braly peníze i za neexistující zaměstnance, respektive neobsazená místa, a ty pak používaly na přilepšení k výdělkům.

Zažitou praxi si ovšem vzala na paškál už minulá ministryně financí a v trendu škrtání černých duší hodlá pokračovat i tato vláda. Alena Schillerová tvrdí, že díky zrušení několika tisíc neobsazených míst ušetřila rozpočtu přes tři miliardy. Na druhou stranu ale šéfové ve státní správě ztratili možnost neoficiálně přilepšit schopným úředníkům.

Zbytečné agendy

Za odtrženou od reality označují oslovení státní úředníci také zažitou představu o svém pracovním nasazení. Připouštějí, že se mezi byrokraty najde řada lidí, kteří se zrovna nepřetrhnou, rozhodně prý ale není pravda, že by každý úředník odpracoval svých osm hodin a pak spokojeně odešel domů.

Hlavně na vyšších pozicích například na ministerstvech nejsou přesčasy ničím neobvyklým. Podle údajů ISPV státní zaměstnanci včetně úředníků letos v prvním čtvrtletí odpracovali v průměru 1,5 hodiny přesčasů měsíčně. To je sice zhruba jen polovina přesčasů, které průměrně odslouží zaměstnanci v soukromém sektoru, vyvrací to ale argument o úřednících opouštějících kanceláře s úderem čtvrté hodiny odpolední.

Vytíženost státních zaměstnanců na různých pozicích se samozřejmě liší; je ale zjevné, že plošně škrtat úřednická místa bez bližší analýzy jejich agend je nesmysl.

S tím souvisí i další výtka směrem k státu jako zaměstnavateli. Dnešní systém je podle oslovených úředníků zaplevelený množstvím naprosto zbytečného papírování. A právě legislativní změny, rušení nesmyslných agend a digitalizaci státní správy označují sami úředníci za jedinou možnost, jak výrazněji snížit stavy byrokracie, aniž by zbylí „padali na hubu“.

Erár? Ne, raději soukromník

Výsledkem všech výše zmiňovaných faktorů je stav, kdy je velmi obtížné sehnat na volná místa ve státní správě absolventy univerzit. Stát je pro drtivou většinu vysokoškoláků neatraktivní zaměstnavatel a dokazují to i statistiky.

Například Vysoká škola ekonomická v Praze sestavuje každoročně přehled, který sleduje začátek kariéry jejích absolventů. Vychází z něj, že ve státní správě končí jen necelá desetina studentů s diplomem. I toto číslo je navíc do jisté míry zkreslené: zvyšují ho především absolventi fakulty mezinárodních vztahů, jichž odchází do diplomacie zhruba pětina.

K tomu se přidává další problém: pokud už úřady vysokoškoláka „uloví“, mají problém ho udržet delší dobu. Práce pro stát je pro absolventy šancí získat základní praxi, po založení rodiny ale plat z eráru přestává stačit a právě v tento moment nejvíce mladých ze státní služby odchází. Čekat deset a více let na slušný příjem je neláká. Naopak čím starší úředník, tím větší motivace si místo udržet až do důchodu.

Plán chybí

Reformovat státní správu je bezesporu velmi složitý úkol a zatím se do něj žádná vláda nepustila skutečně naplno. Také kabinet Petra Fialy chystá spíš jen dílčí změny. Kromě slibovaného omezení míst (k němuž ale chybí konkrétní plán) je hlavním krokem prozatím nový služební zákon.

Ten má nahradit legislativu platnou od roku 2015 a na začátku léta úspěšně prošel prvním čtením v Poslanecké sněmovně. Novela přináší několik novinek a část z nich míří právě k pružnější personální politice státu. Měla by například zjednodušit a zrychlit výběrová řízení na vedoucí pozice na úřadech. Šéfové by navíc měli mít omezené, pětileté funkční období, po jeho dokončení by museli znovu absolvovat výběrové řízení.

Hlavní problémy, které odrazují mladé a schopné lidi od práce pro stát, ovšem služební zákon neřeší. Dokud si politici netroufnou změnit především systém odměňování a motivace na „tržnější“ variantu, bude zřejmě práce úředníka i dále lákat hlavně ty, kteří obětují vyšší příjmy výměnou za pohodlí.

Bez legislativních změn a zásadního omezení agend státu a úřadů pak nebude reálně možné uskutečnit ani slibované zeštíhlení státu, aniž by se už tak nepříliš efektivní fungování byrokracie ještě zhoršilo.

Firmy dohnaly erárZa minulé vlády patřili státní zaměstnanci včetně úředníků mezi „vyvolené“ vrstvy společnosti. Pod heslem „splácíme dluhy z minulosti“ Andrej Babiš zvyšoval platy lidí zaměstnaných ve státních institucích víc než štědře. Za jeho vládnutí výdělky ve veřejném sektoru rostly rychleji, než kolik přidávaly soukromé firmy. Výsledkem bylo, že průměrný plat „ve státním“ překonal mzdy zaměstnanců soukromého sektoru.Letos v prvním čtvrtletí se po několika letech situace obrátila. Projevilo se zmrazení platů úředníků a některých dalších státních zaměstnanců. Průměrná mzda v soukromém sektoru tak rostla rychleji – o 7,8 procenta oproti dvouprocentnímu nárůstu v eráru. Během prvních tří měsíců letošního roku zaměstnanci v soukromém sektoru vydělávali v průměru 41,4 tisíce, zatímco plat lidí pracujících pro stát a další veřejné instituce činil 40,4 tisíce korun.Otázkou je, jak dlouho tento poměr sil vydrží. Odboráři nyní vyjednávají o růstu platů ve veřejném sektoru pro příští rok a jejich požadavky nejsou malé. Sice téměř jistě nedosáhnou dorovnání inflace, které požadují, i tak ale zřejmě platy porostou rychleji než mzdy u firem, které jsou s přidáváním kvůli nejisté ekonomické situaci opatrnější.