Novou frontu boje Komunistické strany Číny (KSČ) za lepší vlastenecké uvědomění a harmonický rozvoj všech Číňanů, jakož i proti prohnilému západnímu imperialismu tvoří opilí lidé bez hudebního vkusu. Z těch se převážně rekrutují zpěváci karaoke – a právě amatérský zpěv popových písní k původnímu hudebnímu základu se ocitl v hledáčku čínských myšlenkových vůdců soustředěných na pekingském ministerstvu kultury a turistiky.

Tento úřad vydal v polovině srpna zprávu, že vláda zakáže vydávat a provozovat způsobem karaoke písně s nezákonným obsahem. Takový zákaz má oproti praxi obvyklé v západních zemích tu výhodu, že nemusí procházet parlamentem a podobnými změkčilými výmysly. 

Podobně je to s (ne)zákonností obsahu. Protože čínské úřady jsou benevolentní, nezkoumají v této fázi právní podstatu hudebních postupů samotných, ačkoli by si šlo představit, že by třeba vznikl zákaz dvanáctitaktové formy písní známé z ryze amerického, a tudíž škodlivého blues, nebo tóniny E dur obvyklé tamtéž. (Karaoke je navíc japonský vynález a jako takový je přinejmenším podezřelé.) Naopak, autoři ministerského zákazu se soustředili výhradně na písňové texty.

Zdravě povzneseni

Ideový záměr nového opatření formulovalo ministerstvo tak, že bude ohledně karaoke „povzbuzovat zdravé a povznášející písně“. (Otázku po okolnostech vzniku představy zdravého a povznášejícího karaoke necháme pro tuto chvíli nezodpovězenou.) Naopak díla pop-music, jejichž slova ohrožují náboženskou politiku, národní jednotu, či dokonce územní celistvost Číny, patří k těm nejnepřijatelnějším. 

Praktické provádění takového opatření v praxi samozřejmě naráží na velké množství podniků, které karaoke nabízejí. Podle agentury AP, jež zprávu z Orientu přinesla, v Číně karaoke provozuje na padesát tisíc podniků, především nočních barů. Ty mají v zásobě na sto tisíc písní upravených do podoby vhodné pro karaoke, tedy s potlačeným či úplně vymazaným hlasem vedoucího zpěváka (a viditelným textem opatřeným nápovědou, ve kterém místě se skladba zrovna nachází, aby si svou tříminutovku slávy dokonale užil i ten největší dřevák).

Odpovědnost za dodržování opatření ponesou provozovatelé karaoke. Aby však měli klid na práci a nemuseli se sami zabývat tím, co legální je a co není, pomohlo jim ministerstvo laskavým sestavením seznamu protizákonných děl, jež od 1. října nebudou smět být pro účely karaoke využívána. Na černé listině se tak ocitnou písně domácí i zahraniční provenience, pokud budou podněcovat k nezákonným činnostem, jako jsou – kromě již zmíněných hrozeb pro územní celistvost Číny atd. – hazard, užívání drog a propagace kultů nebo pověr.

Posledně jmenovaný prohřešek proti zákonu má pikantní historii. Šíření kultů a pověr se na mušku ideologických hygieniků z KSČ dostalo díky hnutí Fa-lun-kung, jež učilo své adherenty správně dýchat při cvičení, obvykle v parku. Je pochopitelné, že něco takového nemohl Peking připustit, pročež hnutí začal s vervou likvidovat již prezident Ťiang Ce-min, za jehož vlády na začátku 21. století nabralo desetitisíce příznivců. 

Prezident Ťiang byl ovšem obzvlášť vysazený na Fa-lun-kung, zatímco v jiných oblastech byla jeho pozornost oslabena. Jeho nynější nástupce Si Ťin-pching je již dále a jeho bdělé oko rozpoznává zhoubný vliv pokleslé západní pseudokultury efektivněji. Zdaleka se přitom neomezuje na hudbu (viz box). Strana a vláda proto neschvalují žádný obrazový či textový materiál obsahující násilí, pornografii, komentáře na politicky citlivá témata, o správném dýchání samozřejmě ani nemluvě. Například internetové streamovací platformy včetně domácího TikToku se proto dostávají do problémů (včetně kompletního zablokování) kvůli šíření obsahu klasifikovaného jako „nevkusný“. 

Michal David na speedu

Cenzura umělecké scény v Číně je rozšířená a otevřeně politická. Jako taková se snadno stává terčem kritiky i posměchu, což svádí k nepřesnému zjednodušování. Jak vypadá cenzura nepolitická, nýbrž ryze komerční, vidíme kousek od čínských hranic, v Jižní Koreji. Tamní populární hudba vytvořila žánr zvaný K-pop, jenž se vyznačuje nepřirozeně optimistickým a (jen trochu s nadsázkou řečeno) plastikovým projevem mladých umělců s vyžehlenou pletí. Představte si zástup navlas stejných Michalů Davidů (edice 1985) na speedu; víc o K-popu asi vědět nechcete. 

Severokorejský vůdce Kim Čong-un tento K-pop hluboce nenávidí a doma jej zakazuje. Protentokrát jej lze pochopit, ale činí tak ze špatných důvodů: považuje jej za dekadentní výraz přemíry svobody. Ve skutečnosti jsou hvězdičky K-popu figurkami stejně nakašírovanými jako nepřirozeně dokonale secvičení umělci severokorejští.

Pro příklad, poměry panující v jihokorejském popovém průmyslu popsal nelichotivě v srpnu týdeník The Economist. Televizním divákům se přejedly příliš zjevné nánosy make-upu na účinkujících obou pohlaví. Módou se tedy stalo vypadat nenalíčeně, pročež účinkující tráví v maskérnách dvojnásobek času, aby byli supernalíčeni tak, aby vypadali jako nenalíčení. 

Když se manažer rozhodne, že mu prospěje, aby ta a ta hvězdička získala na atraktivitě tím, že zmizí z očí, je dotyčný vyřízen i na několik let, než se na obrazovce může objevit znovu. Co je lepší – nesmět hrát z komerčních, nebo politických důvodů? 

Na popových akademiích adepti zpěvu studují, jak dělat roztomilá gesta, aby si získali více sympatií. Třicet procent žen mezi 19 a 29 lety podstoupilo kvůli vizuální idealizaci K-popových hvězdiček plastickou operaci. A tak dále – s čínským morálkářsko-politickým drajvem to možná srovnávat úplně nelze, ale diktát je to nesmírně tvrdý.

Kdo hledá Amy?

Ještě daleko lepší než cenzura nebo komerční diktát však je, když si umělec sám uvědomí, kde je jeho místo – a to zejména na Západě, kde se individualita nominálně cení více než v Asii. Příkladů je nespočet: již před 56 lety Mick Jagger zpíval v písni Let’s Spend the Night Together během účinkování Rolling Stones v show Eda Sullivana na nátlak producentů „let’s spend some time together“. Strávit s děvčetem noc je sexuálně vyzývavý verš, kdežto strávit s ním „nějakou chvíli“ je v pořádku. Za bílého dne se to nejspíš nepočítá. 

Od té doby to není o nic lepší. Rebelové z kapely Black Eyed Peas předělali slogan písně Let’s Get Retarded na Let’s Get It Started, což zní podobně, ale schází tomu onen naléhavý autobiografický podtón. Z takřka nekonečného seznamu umravňujících předělávek za účelem dosažení rozsáhlejšího vysílacího času stojí za zmínku ještě If You Seek Amy americké zpěvačky Britney Spearsové. Co je na tom? Inu, zní to jako „F. U. C. K. me“. Její nahrávací bossové z Jive Records se však dovtípili a změnili nahrávku na If You See Amy, což zní jako „F. U. C. A. me“, což neznamená nic, jak jsou na to posluchači Spearsové zvyklí.

Co z toho plyne? Až se budeme příště – právem – vysmívat komunistickým cenzorům, nezapomínejme na ty svoje. Zejména na ty, kteří nám sídlí mezi ušima.

Ne, ne a ne. Na minimum zredukovaný výběr čínských kulturních zákazůxHamster (2009) – úřady zakázaly pornografickou stránku (nejspíš proto, že je na ní tisíckrát vyobrazeno to, co dělá čínská vláda svým lidem).YouTube, Facebook, Google – lidé tam uploadují, píšou a hledají, co se jim zlíbí. Netflix (nejpozději 2012) – jsou tam i (asi tři) dobré filmy. HBO (2017) – britský komik John Oliver si utahoval z prezidenta Si Ťin-pchinga.Prasátko Peppa (2018) – Peking prohlásil (na stránkách deníku Global Times), že prasátko obdivují flákači. South Park (2019) – americký satirický seriál přirovnal Si Ťin-pchinga k medvídkovi Pú. Smůla, konec. Wikipedia (2019) – jsou tam k dispozici informace.