Jim O’Neill, šéf ekonomického výzkumu v Goldman Sachs, posléze povýšený do šlechtického stavu jako baron z Gatley, si v roce 2001 povšiml, že Brazílie, Rusko, Indie a Čína jsou lidnaté země, které nabývají ekonomicky na významu a stojí za to je sledovat jako skupinu. Posléze se ke zkratce připojilo „S“ jako South Africa.

Termín to byl chytlavý, byť hledat mezi těmito zeměmi nějaké zvláštní ekonomické vazby bylo tehdy i dnes dost ošemetné a ani jako zájmová koalice to příliš nesedí.

Pro představu a správný smysl pro proporce: vzájemný obchod mezi Německem a Českem byl loni 113 mi­liard eur, zatímco mezi Ruskem a Čínou 190,7 miliardy dolarů, a to se ruský medvěd od začátku války na Ukrajině a po sankcích uvalených Západem vlísával k čínskému drakovi všemi otvory.

Indonésie je už větší

Jižní Afrika, která hostila patnáctý sum­mit BRICS, je sice na poměry subsaharské Afriky ekonomický gigant, ale její podíl na světovém HDP není ve srovnání s Českem ani dvojnásobný a začíná za desetinnou čárkou (0,53 procenta oproti českému 0,3 procenta). V posledních minimálně deseti letech se vyznačuje mimořádně špatným fungováním institucí, které ji posouvá na hranice toho, čemu se říká „failed state“. Že je JAR bohatá a má potenciál, o tom nepochybujeme, ale sousední Namibie a Botswana jsou prokazatelně lépe spravované státy.

Ekonomický hegemon Latinské Ameriky, Brazílie, lavíruje, rád by dostal do klubu Argentinu, ale zároveň se bojí rozšířit členskou základnu o další desítky zemí, které by oslabily jeho vliv. Klíčovým pretendentem je třeba Indonésie, která je už dnes nejen mnohem lidnatější než Brazílie, ale překonává ji i z hlediska podílu na světovém HDP (2,8 procenta oproti 2,6 procenta).

Summit měl být na nejvyšší úrovni, ale Vladimir Putin vyřešil mimořádně delikátní otázku mezinárodního zatykače, trápící už delší dobu hostitele, tím, že za sebe poslal ministra zahraničí Lavrova a připojil se online. Rusko potřebuje BRICS, aby dokázalo, že není v diplomatické izolaci, ale jeho úpadek na světové scéně a faktické ekonomické područí Číny symbolicky dovršila nezdařená výprava na Měsíc, což se naopak povedlo Indům.

Indie nyní bude překypovat sebevědomím a má v rukou silné karty. Mladá populace, opatřená moderními technologiemi a investičním kapitálem, z ní udělá velmoc, která se nechce sklánět před nikým. K Číně přistupuje asi stejně jako k dikobrazu při pohlavním styku, Američané jsou ceněnou protiváhou.

Chtějí být slyšet

Proč by se tedy desítky rozvojových zemí od Argentiny po Indonésii toužily připojit k něčemu tak nesourodému jako BRICS? Odpověď je špatnou zprávou pro Západ – je mnoho zemí nespokojených s tím, jak současný svět funguje, jak jsou zastoupeny a jak je jim nasloucháno.

Nejnižší společný jmenovatel zájmu se zatím neopírá o skutečně silné, organické ekonomické vazby, ale o fakt, že plejádu rozvíjejících se zemí irituje třeba skutečnost, že šéfem Světové banky je někdo, koho fakticky kvůli hlasovacímu kvoru vybírají Američané, i kdyby to byl Ind, zatímco v Mezinárodním měnovém fondu je post šéfa vyhrazen Evropě, i kdyby to měla být Bulharka.

Koalice těch, kteří nechtějí být „bossováni“, se bude rozrůstat. Ostatně blízké ekvivalenty najdeme i v Evropské unii, pokud se „stará garda“ nenaučí zvládat nové, jemné tóny. Na konci jedné éry se tomu zas tak divit nejde. Žijeme a ještě dlouho budeme žít v zajímavých časech.