Je to právě dvacet let, co neurobiologové Vilayanur Ramachandran a Edward Hubbard předložili skupině amerických a tamilských studentů dva obrazce – jeden zakulacený jako obláček, druhý pichlavý jako hvězdice – a zeptali se jich, který z nich je „bouba“ a který „kiki“. Ačkoli v obou jazycích šlo o nesmyslná slova, naprostá většina z dotázaných odpověděla, že „bouba“ je zakulacený obláček, kdežto „kiki“ pichlavá hvězdice.

Nyní tento experiment v mnohem větším měřítku a se stejným výsledkem zopakoval a ve vědeckém časopise Philosophical Transactions of the Royal Society B popsal tým vedený Aleksandrou Ćwiekovou z Leibnizova centra obecné lingvistiky (Leibniz-Zentrum Allgemeine Sprachwissenschaft) v Berlíně.

Nový výzkum (ve skutečnosti šlo jen o otázku přidanou k jinému, rozsáhlejšímu výzkumu) měl po celém světě celkem 917 respondentů, kteří mluvili 25 různými jazyky (japonsky, švédsky, německy, thajsky, italsky, čínsky, zulusky, korejsky, řecky, rusky, albánsky, persky…) a psali deseti různými abecedami. Výsledek je přesto poměrně jednoznačný: 72 procent respondentů přiřadilo ke slovu „bouba“ zakulacený obrazec, kdežto ke slovu „kiki“ obrazec špičatý.

Naznačuje to, že mezi řečí a zrakovými jevy existuje jistá vazba a že zvuky vydávané lidmi evokují – i bez použití konkrétního jazyka a předdefinovaného významu – jisté představy či koncepty: v tomto konkrétním případě kulatost a špičatost.

A lze to říci ještě jinak, význam slova není zřejmě zcela odtržený od zvuku, který ho vyjadřuje. Pokud si tuto informaci promítneme do naší dávné minulosti, spatříme minimálně jeden ze zdrojů, které daly vzniknout lidské řeči.

Bebíčko vs. boubelatost

Přisoudit většinově oběma zmíněným slovům správný význam dokázali mluvčí 22 jazyků, přičemž nejčastěji se trefovali Švédové (sto procent respondentů), Japonci, Korejci, Angličané a Němci. Nedokázali to pouze lidé užívající tři jazyky – rumunštinu (pouze 36 procent respondentů), turečtinu a mandarínskou čínštinu.

Proč to tak je, není jasné, ovšem podle vyjádření Ćwiekové pro jiný vědecký časopis Science mohla výsledky výzkumu ovlivnit skutečnost, že použitá nesmyslná slova v některých jazycích až příliš připomínají jiná reálně používaná slova. Rumunština například zná slovo „buba“, které znamená cosi jako české „bebí“ či „bebíčko“, což by dle Ćwiekové mohlo vzhledem ke svému zraňujícímu významu evokovat spíše špičatost než kulatost.

Mimochodem, Čechovi (čeština mezi testované jazyky nepatřila) v této souvislosti nejspíš vytane na mysl, jak by asi skončil souboj mezi údajně špičatým „bebíčkem“ a jednoznačně kulatou „boubelatostí“, která testovací slovo „bouba“ připomíná přece jen o něco víc.

Jak vznikl jazyk

Podle Ćwiekové se někteří evoluční lingvisté domnívají, že počátky lidského jazyka byly spojeny spíš s gestikulací než s mluvením, protože gesty je myšlenku bez hotového jazyka snazší vyjádřit – stačí třeba rukama naznačit tvar stromu. Podle Ćwiekové se ovšem vokalizované zvuky od gest až tolik neliší a mohou stejně jako ona evokovat (i bez předem jasně daného významu) představy, jako jsou velikost či tvar (zabývá se tím například tato její letošní studie), a společně s nimi „hrály důležitou roli“ při vzniku jazyka.

Dodejme, že bouba/kiki experiment použil vůbec poprvé – už roku 1929 – německoamerický psycholog Wolfgang Köhler, byť tehdy šlo o slova „baluba“ a „takete“. V roce 2001 následoval v úvodu zmíněný experiment pánů Ramachandrana a Hubbarda, ovšem slova „bouba“ a „kiki“ se na lidech testovala mnohem častěji. „Zakulacenou obláčkovitost“ a „pichlavou hvězdicovitost“ v nich dokázali odhalit například velmi malé děti či příslušníci namibijského kmene Himba, kteří s okolním „globálním“ světem udržují jen minimální kontakty. Naopak to nesvedli slepci a autisté uspěli jen v omezené míře.