Ze všech olympijských sportovišť si získal největší pozornost areál Big Air Shougang Park pro akrobatické skoky na lyžích. Brutální kulisa v podobě čtyři chladicích věží bývalé ocelárny zaujala nejednoho diváka mnohem více než šílená salta sportovců. Někoho mohou betonová monstra esteticky odpuzovat, mnozí v nich však dokážou najít fascinující krásu.
Zájem o industriální architekturu není přitom žádnou novinkou vzešlou z letošních olympijských her, zasazení dosloužilých průmyslových staveb do nových – rezidenčních či kancelářských – areálů vidíme stále častěji i v Česku. Otázka je, zda by toho v mnoha případech nešlo zachovat více, ale to je jiná diskuse.
Nejde přitom jen o starší, „cihlovou“ architekturu reprezentovanou halami či komíny pamatujícími ještě století páry. Nový účel mnohdy získají i modernější, „betonové“ stavby. Příkladem za všechny může být centrála společnosti Robert Bosch v Praze, která vznikla z kotelny bývalé Waltrovky a ve které zůstal zachován i 120 metrů vysoký šedivý komín.
Stejně jako tento komín má i lyžařský areál bývalé ocelárny na okraji Pekingu, která ještě relativně nedávno dusila místní obyvatelstvo smogem, být symbolem přeměny současné Číny i toho, že země to myslí vážně s udržitelností a klimatickými změnami. V samotném (pro někoho možná nevzhledném) betonu problém není.
Ten spočívá v něčem, co na záběrech z Big Air Shougang Parku naopak úplně schází. A sice sníh, který je pro konání zimních olympijských her jaksi základní podmínkou. Skutečnost, že se sportoviště uměle zasněžují, přičemž se zbytečně spotřebovává značné množství vody, energie a produkují se emise, usvědčuje organizátory z povrchnosti a Čínu z toho, že více než výsledek je pro ni důležité jen zdání výsledku.
Že Mezinárodní olympijský výbor vybral pro konání her místo, kde se sněhu notoricky nedostává, ukazuje na sebezahleděnost a odtržení od reality této organizace a zoufalost, do které se celá olympijská myšlenka dostala. Olympiádě by nic neprospělo víc než delší pauza. Historicky jsou s tím dobré zkušenosti, naposledy trvala přestávka nějakých 1500 let. A slovy Švejka, jelikož je lidstvo od té doby o polovinu chytřejší, mohli bychom si vystačit třeba jen s poloviční dobou.
