Základní karty jsou rozdány od posledního květnového víkendu. Na pařížských tenisových kurtech Rolanda Garrose začalo tu neděli otevřené mistrovství Francie, jeden ze čtyř největších turnajů roku; hráči si během něho vydělají 34,4 milionu eur. Jedna z favoritek dvouhry žen, Japonka Naomi Ósakaová, ten den těsně porazila teoreticky podstatně slabší Rumunku Patricii Marii Tigovou. 

Pro ty, jimž je tenis ukradený: zatímco jinde ve světě se hrají špičkové turnaje na betonu (Austrálie, USA) a Wimbledon nedá dopustit na trávu, ve Francii se hraje na tradiční antuce, která hru zpomaluje. Některé hráče, třeba španělské, to baví a dosahují na antuce svých největších – či jediných – úspěchů. Jiné hráče to otravuje a v Paříži se jim moc nevede.

O Naomi Ósakaové se ví, že patří k těm druhým. Když jí (druhé hráčce světového žebříčku) dala Tigová, na žebříčku třiašedesátá, zabrat více, než se čekalo, zdálo se to do řečeného vzorce zapadat. Novináři, kteří si na tiskovou konferenci Ósakaovou vyžádali, proto dost možná chtěli své dotazy klást tímto směrem.

Střet s pravidly

Nepoložili však dotaz žádný, protože Ósakaová bez omluvy nedorazila. Již předcházející středu oznámila na Twitteru, že se nebude konferencí po svých zápasech účastnit, ale nikdo ji nebral moc vážně. Namísto účasti na tiskovce vydala prohlášení, že „tyto konference neberou ohled na duševní zdraví tenistů“.

To není jen tak. Pravidla organizace WTA, jež turnaje organizuje, stanoví jasně, že hráč se po svém zápase na tiskovku dostavit musí, pokud o něho projeví média zájem. O špičkové hráče je zájem velký, pročež setkání s novináři absolvují rutinně po každém svém zápasu. Pokud se na to některý z nich vykašle, dostane pokutu, vzhledem k příjmům pouze symbolickou.

Tak se stalo i v případě Ósakaové. Dostala od organizátorů 15 tisíc dolarů pokuty. Vzhledem k tomu, že si funkcionáři byli vědomi jejího předcházejícího tweetu o tom, že bude své tiskovky bojkotovat, vydali také prohlášení, že v takovém případě ji budou trestat dál, případně až vyloučením z turnajů.

Vraťme se nyní k tomu, co Ósakaová v tom tweetu napsala: „Často na tiskovkách sedíme a odpovídáme na otázky, na které jsme už odpovídali mnohokrát předtím, nebo na otázky, které v našich myslích šíří pochyby, a já se prostě nebudu bavit s lidmi, kteří o mně pochybují.“ 

To není výmysl ani pokoutně získaný záznam ze soukromého deníčku, ani výkřik vypuštěný z úst uprostřed hádky, ani nic podobného. To je oficiální – nebo nejoficiálnější dostupný vzhledem k tomu, že s novináři se slečna Ó. nebaví – postoj patrně nejlepší světové tenistky dneška. Ony pochyby, aby bylo jasno, plynou z toho, že když má hráč za sebou den blbec a prohraje s outsiderem, připadá si ještě víc jako blbec, když musí reportérům vysvětlovat, proč hrál jako blbec a jestli to znamená, že už je odepsaný. Nic příjemného.

Povinnost je to, co chci

Teď počítejte se mnou. Slečna Ó. loni vydělala podle newyorských Timesů 55 milionů dolarů. Aby to číslo dostalo nějakou perspektivu – nejlépe placený bankéř světa, Jamie Dimon z JPMorgan, loni dosáhl na 31,5 milionu. Zkuste si představit, že by Dimon jednoho krásného dne napsal na Twitter, že tento kvartál nedá regulátorům a médiím k dispozici čtvrtletní zprávu o hospodaření, protože se mu z toho dělá zle. „Zejména v případech, kdy naše výsledky zklamou očekávání, mám pocit, že Komise pro dohled nad obchodem s cennými papíry nedbá na psychické zdraví bankéřů,“ řekl by.

Byl by to pěkný svět. Každá zdravotní sestra by mohla říci, že nebude nikomu podávat skalpely, protože nemá ráda pohled na krev. Číšník by odmítal nosit pivo, protože se mu minulý měsíc pivem opila neteř. Autobusák by mohl říci, že nebude dávat blinkr vpravo, protože přece není pravičák. Když jsme ochotni si pro sebe definovat povinnost jako úkon, do kterého se nám chce, je vystaráno. 

Tedy – vystaráno je, když máme zároveň vyděláno jako slečna Ó. Pokud někdy svůj bojkot zruší, rád bych se jí zeptal, jestli má pocit (v době postfaktové je pocit jedinou uznávanou měnou), že její forhend – plus jistá, řekněme, vizuální pozitivita generovaná její přítomností na kurtu – má přirozenou vnitřní hodnotu pětapadesáti milionů dolarů ročně. Nebo jestli je to tak, že se slečna Ó. svou nespornou sportovní výkonností dostala na vrchol systému, jenž jí tajemnými marketingovými silami žene na účet peníze fukarem.

Daniel Deyl

Ale víte, co by to znamenalo – takovou otázkou bych dal najevo, že bych o ní pochyboval, a tím pádem bych byl diskvalifikován. Slečna Ó., jak známo, se nebude bavit s nikým, kdo o ní pochybuje. Kdo jiný může beztrestně vyžadovat takovou míru loajality? Adolf Hitler? 

Ježíš pochyboval o svém otci, a ten měl nějaký forhend. Když pak o něm samotném pochyboval Tomáš, neřekl Ježíš, že Tomáš je kretén a že se s ním nebude bavit; vyzval nevěřícího, aby mu vložil prst do rány. Zato slečna Ó. se vyzná – žádné pochyby nepřipustí. 

Deprese z US Open

Den či dva po svém pařížském trestu řekla slečna Ó., že z turnaje v Roland Garros odstupuje. A že trpí depresemi od finále US Open v roce 2018, dalšího superprestižního turnaje. Vyhrála v něm, ale diváci přitom bouřlivě fandili její soupeřce.

Řeknete si teď třeba, proč slečna Ó. tedy bojkotuje novináře teď a v Paříži namísto diváků v New Yorku (kde koneckonců vyhrála i loni). Možná, napadá cynického autora těchto řádek, že potřebovala odejít z Paříže – kde se jí kvůli povrchu nedaří a neměla by mnoho šancí vyhrát – nikoli jako průměrná antuková hráčka, nýbrž jako oběť systému? To by byla podstatně lákavější – a lukrativnější – role.

Teď přichází ta delikátní část věci. Slečna Ó. je sice Japonka, ale ne zrovna typická Japonka, jak nahlédne každý, kdo ji kdy viděl – černošek v Japonsku zase tak moc není. Narodila se před třiadvaceti lety v Ósace japonské matce a Američanovi původem z Haiti; od tří let žije v USA; vede americký život s japonským pasem.

Rasová karta

Smíšený původ jí dává pouvoir angažovat se v tažení za zvýhodnění černých Američanů, jejž odstartovalo hnutí BLM (nikoli bacon–lettuce–mayonnaise, slanina–salát–majonéza, nýbrž black lives matter, na životech černochů záleží). Za tím účelem nosí slečna Ó. občas masky se jmény osob, jež podle jejího názoru nespravedlivě zahynuly v rukou americké policie. (Takoví lidé bezpochyby existují a tento text nechce policejní brutalitu ani zlehčovat, ani popírat.) Je jednou z nejviditelnějších aktivistek na toto téma, což už je v bohaté konkurenci co říct. 

„Celkem vzato dává Naomi Ósakaová najevo, že tady není proto, aby někomu ulehčila život,“ napsala o ní v časopisu The Atlantic uznávaná černá sportovní novinářka Jeleme Hillová. Napsala to pochvalně; a že pařížští pořadatelé měli slečně Ó. vyjít vstříc. Jak přesně, neuvedla. Taky se to asi uvádí blbě, když slečna Ó. po nikom nic nechtěla, jen řekla, že nebude plnit své královsky zaplacené povinnosti.

Ve skutečnosti pořadatelé i přesto slečně Ó. chtěli vstříc vyjít, jak později vyšlo najevo (tvrdí oni). Během několika dnů mezi jejím kontroverzním twitterovým oznámením a jejím prvním zápasem provedli „desítky pokusů“ o kontakt. Slečna nebrala telefony a osobní žádost o kontakt odmítla.

Šampionka let sedmdesátých Chris Evertová slečně Ó. oponovala: „Možná trochu ztrácíme perspektivu. Když jsem hrála já, žádný světový ženský okruh neexistoval. Tlačily jsme se všechny, abychom s novináři mohly mluvit zas a znovu. Dnešní hráčky vydělávají velké peníze – a princip něco za něco pořád platí. Okamžitě se doslechla, že má mlčet, protože je privilegovaná, rozuměj bílá.

Nikdo není dokonalý

Za normálních okolností by se řeklo, že Bůh někde dává a někde bere a že tak už to v životě chodí. Nikdo není dokonalý – Winston Churchill dobře odhadl, že nacismus je nebezpečný, ale měl v bordelu své soukromé finance. Franklin Delano Roosevelt měl finance v pořádku, ale zase toho k stáru moc nenaběhal. Adolf Hitler měl mnoho pokrokových názorů ohledně alkoholu, kouření a vegetarianismu, ale má jakýsi škraloup u Židů. Naomi Ósakaová parádně hraje tenis, ale je úplně nes(t)oudná. Život jde dál.

Hloupé by bylo, kdyby slečna Ó. vyhrála svůj spor s tenisem jen proto, že je černoška, a má tudíž automaticky za sebou veškerou progresivní scénu. Ale právě tak to ti lidé chtějí: „Světový sport musí brát v potaz, jak se sportovci – a zejména barevní sportovci – cítí,“ napsala Jemele Hillová v již citovaném textu. Když takové věci tiskne renomovaná publikace, jakou The Atlantic rozhodně je, je napůl prohráno.