Když Česká národní banka začala v červnu 2021 jako druhá v Evropské unii zvyšovat sazby, byla v těsném závěsu za svým maďarským protějškem, Maďarskou národní bankou, a dlouho před ECB, ale i Bank of England nebo americkým Fedem. Vzhledem k rychle rostoucí inflaci v Česku bylo také zvyšování měnověpolitických sazeb agresivnější, jenže v červnu 2022 se zastavilo na dvoutýdenní repo sazbě ve výši sedmi procent. Od té doby zůstává na této hladině, neboť výrazně obměněné složení bankovní rady ČNB prozatím na žádném zasedání většinově nedospělo k závěru, že je třeba sazby dále zvyšovat.

Připomeňme jen, že Bank of England přistoupila k prvnímu zvýšení 16. prosince 2021 (na současných pět procent z 22. června 2023), americký Fed až 16. března 2022, kdy byla sazba Fed funds zvýšena o 25 bazických bodů na 0,25–0,5 procenta. Vzhledem k jasným inflačním tlakům rychle dorostla až na současných 5–5,25 procenta s perspektivou dalšího zvýšení tento měsíc. ECB se svým sice jasným protiinflačním mandátem, ale složitou „členskou základnou“ včetně vysoce zadlužených států, pro něž každé navýšení sazeb znamená vysoké výdaje na obsluhu dluhu, začala sazby zvyšovat až 27. července 2022 na současná čtyři procenta u refinanční sazby MRO.

Růst základních sazeb se s rozdílnou dynamikou promítá do ceny úvěrů, ale co majitele depozitních účtů netěší, je fakt, že sazby u vkladů se zvedají o poznání pomaleji, typicky s výrazným zpožděním. Znehodnocování kupní síly peněz na účtech vinou „inflační daně“ představuje nejen zdroj roztrpčení, ale i vděčné mediální téma a s postupem času se vždy a všude stane předmětem zájmu politiků.

Bankám totiž na začátku cyklu zvyšování sazeb typicky výrazně rostou úrokové marže, dané rozdílem mezi tím, kolik od dlužníků žádají a jak úročí vklady. To samozřejmě platí, pokud ekonomika nepadá do prudké recese, kdy by se výrazně zvyšovaly náklady na riziko a zvedal podíl špatných úvěrů, u nichž mají dlužníci potíže se splácením.

Banky: snadný politický terč

V Česku se přes všechny strázně kvalita úvěrového portfolia po roce 2020 nijak nezhoršovala, spíše naopak: podíl úvěrů, které nejsou řádně spláceny, klesal postupně až na současná historická minima. Svou roli v tom zcela nepochybně sehrál masivní rozsah podpory ze strany státu za dob covidu. Ta na jedné straně zajistila solvenci většiny podnikatelské sféry i obyvatelstva, na straně druhé však velmi výrazně zatížila hospodaření státu, který se propadl do mnohasetmiliardových deficitů. Co čert nechtěl, na mimořádná opatření v dobách covidu navázala mimořádná opatření kvůli ruské agresi na Ukrajině a související energetické krizi. Ta byla mírněna opět na vrub veřejných rozpočtů. Výsledkem jsou nejen vysoké rozpočtové schodky, ale v českém případě i jejich strukturální charakter, což už je důsledek chybné, chcete-li nezodpovědné, politické volby.

A když se vláda snaží dostat veřejné rozpočty pod kontrolu, nikoho nepřekvapí, že se zaměří na ty, které je možno zdanit, protože jim rostou zisky, ideálně na ty, kteří právě kvůli rostoucím cenám nejsou u veřejnosti v oblibě, takže nedokážou zmobilizovat efektivní politickou obranu. A kdo by v prostředí rostoucích úroků z úvěrů miloval banky?

Na úložkách v ČNB banky bezrizikově vydělávají sedm procent, ale na vkladech úročí mizerně, tak je pojďme zdanit. Tato triviální úvaha stála na počátku cesty k uvalení daně z mimořádných zisků, jejíž duchovní otcové v českém prostředí poukazovali na skutečnost, že banky navýšily svoje ziskové marže tím, že promítly vývoj sazeb ČNB do nových úvěrových obchodů a příliš se neměly k lepšímu úročení vkladů.

Nyní, když se ukazuje, že výnos daně z mimořádných zisků bude mnohem nižší, než viděly „velké oči“ na začátku, se frapantní chyba v odhadu výnosu zdůvodňuje tím, že banky raději zvedly úročení vkladů, než aby odváděly peníze eráru. Takže ti, kdo se sekli v odhadu, měli vlastně od samého začátku záložní scénář, jímž bylo blaho vkladatelů z řad obyvatelstva, ale i firemního sektoru. Krásná hypotéza, tento altruismus je nicméně zapotřebí otestovat. Pojďme na to.

Aktivní obchody

V případě podnikových úvěrů, kde je valná většina obchodů uzavírána s pohyblivou sazbou odvozenou od peněžního trhu, je transmise velmi rychlá, v podstatě obratem firmám stouply úrokové náklady. Ty na to musely zareagovat. Jestli je na chování firem v posledních několika letech něco pozoruhodné, pak je to jejich velmi opatrný přístup k financování a investování. Vycvičeni minulou finanční krizí, kdy byl přístup bank přísný, projevili finanční manažeři firem velký konzervatismus, který se projevil omezováním míry investic v časech nejistoty, velmi opatrným přijímáním půjček a hromaděním hotovosti. Po desítky let až do covidu totiž bylo zvykem, že české firmy bankám dlužily o dost víc, než v nich měly uloženo. V létě 2020 se to otočilo, tento nový fenomén od té doby jen narůstá.

Druhou novinkou a důsledkem zvedání korunových sazeb s víc než dvouletým předstihem oproti ECB je další výrazný trend: úrokové arbitráže mezi eurovým a korunovým financováním, které dávají každému exportérovi inkasujícímu euro smysl, zatímco ti ostatní by si měli půjčky v eurech kvůli kurzovému riziku dobře rozmyslet.

Co domácnosti?

Méně razantně se tržní podmínky promítly na hypotečním trhu, kde byly díky velmi nízkým sazbám obvyklé dlouhé fixace (pět až deset let), v nichž se klien­ti chtěli „uzamknout“. Vysoce konkurenční prostředí zároveň tlumí chuť zdražovat hypotéky vzhledem k obavám ze ztráty tržního podílu banky, která by chtěla nebo spíše byla nucena zvedat sazby rychleji než „zbytek trhu“.

Jak se ukázalo, banky měly důvod obávat se vysoké citlivosti poptávky na změny sazeb u nových obchodů. Ty skutečně spolu se zpřísněním kritérií pro poskytování hypoték v závislosti na příjmové kapacitě žadatele vedly k vysokému poklesu meziročních objemů nových obchodů o více než osmdesát procent na přelomu let 2022 a 2023. Objemy nově poskytnutých hypoték se tak dostaly na úrovně před deseti a více lety, tedy na spodek minulého cyklu, ovšem při podstatně vyšších cenách nemovitostí. Ty sice oproti rekordním úrovním klesly, ale velmi diferencovaně v závislosti na regionu, lokalitě a kvalitě.

Obrana před zdaněním zisků?

Statistika národních účtů Českého statistického úřadu má fascinující data o vývoji úspor v sektoru domácností. V dobrých předcovidových letech se míra úspor pohybovala mezi jedenácti a třinácti procenty, ale za pandemie prudce stoupla na extrémně vysoké hodnoty – rekord bylo 23 procent ve čtvrtém čtvrtletí roku 2020. Poté míra úspor trochu klesla, ale stále se udržela na „nadstandardních“ 17,9 procenta v prvním čtvrtletí letošního roku.

Všude je to velice podobné: banky byly covidem velmi vyděšeny, ostatně bez masivních vládních podpor by ztráta ekonomické aktivity, jež byla ve všech sektorech po řadu měsíců drtivá a projevila se ohromnými náklady na riziko a růstem špatných úvěrů, vedla k masivní dlužnické krizi a útoku na kapitálovou vybavenost bank. To se však nestalo: v zásadě všechny země, které měly přístup k financování, prudce zvýšily objem transferů podnikům a obyvatelstvu, přičemž bez možnosti utrácet vládní podpory kvůli uzávěrám podstatně vzrostly vklady v bankách.

Na jedné straně tak máme rostoucí úspory a zároveň výrazně omezenou poptávku po korunových úvěrech u firem a doslova historické propady u hypoték. Velké banky měly tradičně velké přebytky likvidity a ke zvedání sazeb na vkladových účtech je nic nenutilo, tedy kromě nespokojenosti střadatelů a politické ozvěny, kterou vyvolala.

Úplně stejné to bylo i v USA, zemi velmi odlišné.

Vklady tam úročí také bídně…

Ve Spojených státech máte desítky tisíc bank a úvěrových družstev (credit cooperatives), od finančních obrů typu JPMorgan Chase nebo Citi až po trpaslíky, kteří obsluhují malé farmářské městečko kdesi na Středozápadě.

Americká centrální banka Fed zvedla od března 2022 úrokové sazby o pět procentních bodů a nejspíš ještě nekončí. Když velké komerční banky nebo fondy peněžního trhu (plus vybrané vládní finanční instituce typu hypotečních) zaparkují přes noc peníze u centrální banky, dostanou za to momentálně 5,05 procenta p. a. Ale jak myslíte, že jsou úročeny kladné zůstatky na běžném účtu? Bídně. Pravidelné statistiky o tom vede Korporace pro federální pojištění vkladů (FDIC), podle jejíhož posledního hlášení se zůstatky na spořicích účtech úročí v průměru (national deposit rate) 0,42 procenta, i když teoretický zákonný strop (v USA taková věc existuje) je 5,83 procenta. Běžný účet, k němuž se vystavují šekové knížky (v USA se dodnes často používají) a debetní karty, nese 0,07 procenta, dvouletý depozitní certifikát 1,45 procenta.

Miroslav Zámečník

Pravda, v USA je podstatně nižší inflace než v Česku, ale nejvyšší úročení v online bankách je kolem 4,65 procenta na spořicím účtu, tedy více než desetinásobné oproti průměru. Proč takové rozptyly a proč už všechny peníze nejsou tam, kde dávají nejvíc a vklady jsou tam pojištěné? Odpověď je stejná: lidem se přesouvat peníze nechce a banky s tím počítají. A ty, které mají přebytek likvidity, se nepředají.

Chcete víc? „Move your f…..g money,“ zní lapidární rada. Ano, i bez f-slov je to správné doporučení. Nehledě na to je drtivá většina peněz v Česku na běžných účtech, i když na produktech s dohodnutou výpovědní lhůtou lze dostat přes šest procent.