Jedním z hlavních přínosů objevu mikroRNA bylo objasnění procesu, jak se buňky specializují na různé typy, jako jsou například svalové, nervové nebo jaterní buňky. MikroRNA, což je krátká molekula RNA, hraje v tomto procesu zásadní roli tím, že reguluje, které geny jsou v buňkách aktivní. Tímto mechanismem se řídí produkce proteinů, které jsou nezbytné pro správnou funkci buněk. MikroRNA tedy funguje jako jakýsi "spínač", který určuje, jaké úkoly buňky vykonávají, což je základní proces pro tvorbu různých typů tkání a orgánů v těle.

Regulace genů pomocí mikroRNA je klíčová pro vývoj mnohobuněčných organismů, včetně člověka. Tento mechanismus umožňuje, aby buňky komunikovaly mezi sebou a koordinovaly své funkce během vývoje a růstu organismu. Zásadní roli hraje mikroRNA například při embryonálním vývoji, kdy se z jediné buňky stává složitý organismus s různými druhy buněk a tkání. Schopnost ovlivnit aktivitu genů dává organismům flexibilitu, jak reagovat na změny prostředí nebo vnitřních podmínek, což je klíčové pro přežití a adaptaci.

Přestože byl výzkum mikroRNA zpočátku prováděn na jednoduchých organismech, konkrétně na hlísticích (Caenorhabditis elegans), vědecké zjištění mělo dalekosáhlé důsledky. Ukázalo se, že mechanismus regulace genů pomocí mikroRNA je univerzální pro všechny živočišné druhy, včetně lidí. Toto zjištění znamená, že principy objevené na těchto malých červech jsou relevantní pro všechny živočichy, což otevírá nové možnosti pro výzkum genetiky a léčby různých onemocnění, včetně rakoviny nebo genetických poruch.

Victor Ambros, profesor na Lékařské fakultě University of Massachusetts, popsal mikroRNA jako „komunikační síť mezi geny, která umožňuje buňkám v našich tělech vytvářet různé složité struktury a funkce“. Jeho kolega, Gary Ruvkun, profesor na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity a výzkumník v Massachusetts General Hospital v Bostonu, přirovnal získání Nobelovy ceny k vrcholu své kariéry, označujíc ji za „The Show“ v baseballu, což v americkém sportovním žargonu znamená nejvyšší úroveň dosažené kariéry.

Oba vědci zahájili svůj výzkum v 80. letech během postdoktorského studia v laboratoři Roberta Horvitze, který sám získal Nobelovu cenu v roce 2002. I když byl jejich objev zpočátku považován za specifický pro hlístice, další výzkumy, zejména kolem roku 2000, prokázaly, že tento mechanismus existuje u všech živočichů po dobu více než 500 milionů let.

Profesorka Gunilla Karlsson Hedestam z Karolinska Institute vyzdvihla, že na rozdíl od loňské Nobelovy ceny, která byla spojena s přímou aplikací ve vývoji vakcín proti COVID-19, letošní ocenění představuje zásadní pokrok v základním výzkumu. Tento objev může mít v budoucnu mnoho potenciálních aplikací, ačkoliv zatím není přímá klinická aplikace zcela jasná.

Nobelova cena za fyziologii nebo medicínu je první z řady každoročně udělovaných Nobelových cen. Laureáti obdrží finanční odměnu ve výši 11 milionů švédských korun, což je přibližně 22,8 milionu Kč. Slavnostní předání cen proběhne tradičně 10. prosince ve Stockholmu, na výročí smrti Alfreda Nobela.