Odbory, imigrace a globální obchod – to jsou některá z témat, na něž 78letý britskoamerický nositel Nobelovy ceny za ekonomii sir Angus Deaton mění názor. Z úst člověka, který strávil více než 50 let studiem nerovnosti, sociálních dávek, chudoby a „smrti ze zoufalství“, je to důležité sdělení. Jeho nejnovější kniha Economics in America: An Immigrant Economist Explores the Land of Inequalityvyšla v roce 2023, katalogizuje mimo jiné roli ekonomů v USA a zabývá se některými problémy, které v branži identifikoval.

V nedávném článku pro Mezinárodní měnový fond popsal důvody, jež jej k přehodnocení názorů vedly. Řekl, že nešlo o jeden moment. Byl to proces o mnoha krocích. Deaton se ovšem domnívá, že jej neabsolvoval osamocen. Dochází podle něho k obecnějšímu, širšímu přehodnocení.

„Myslím si, že jsem nepřestal být ekonomem, ani jsem nepřestal přemýšlet o mnoha věcech, o kterých jsem přemýšlel dříve,“ řekl serveru Business Insider. „Jde jen o to, že existují jakési předpoklady, které pravděpodobně nebyly pravdivé – a abychom to pochopili, musíme někdy na věci nahlížet s větším odstupem.“

Jedním z takových jevů je fakt, že nejúčinnější řešení ekonomického problému často není v zájmu blahobytu aktérů onoho problému. „Když se zdá, že vaše názory příliš realitě nepomáhají, pak je možná na čase zamyslet se nad tím, co může být s těmito názory špatně,“ řekl.

Vše se odvíjí od důležitosti, kterou ekonomové v posledních desetiletích přikládají efektivitě, jak píše Deaton ve svém článku pro MMF. To je odklon od norem zavedených například Adamem Smithem, které zohledňují etiku a konečný blahobyt všech aktérů. Deaton to přičítá poklesu důrazu na „ekonomii blahobytu“, která se zabývá tím, jak se peníze promítají do blahobytu.

Místo toho se podle Deatona ekonomové spoléhají na zastaralé myšlenky týkající se ekonomie blahobytu, nebo, což je ještě horší, se ji neučí vůbec. Současně se podle Deatona v USA množí nežádoucí společenské úkazy, jako jsou sebevraždy, alkoholismus či opiátová krize.

„Myslím, že naše země si vede špatně, navzdory všemu tomu humbuku, který se dělá kolem toho, jak se nám ekonomicky daří. A tak jsem teď jako ekonom přemýšlel, jak bych měl svou ekonomickou praxi změnit,“ řekl sir Angus. „Některé věci jsem věděl celou dobu. Jednou z nich bylo, že blahobyt je mnohem víc než jen peníze.“

Ve svém článku Deaton píše, že „dlouho považoval odbory za přítěž, která funguje na úkor ekonomické (a často i osobní) efektivity, a vítal jejich pomalý zánik“. Dnes už si to tolik nemyslí.

Když vyrůstal v Británii, viděl, jak odboráři ve veřejném sektoru v 70. letech vyvolávaji rozbroje. Například během takzvané zimy nespokojenosti, kdy se po stávce popelářů na ulicích hromadily odpadky a nebožtíci zůstávali nepohřbeni, si u veřejnosti nezískali pro svou věc mnoho pochopení. V té době logicky panoval konsenzus, že práce odborů vlastně není potřeba, protože už svůj hlavní cíl – potřebnou ochranu zaměstnanců – prosadily.

Odbory jsou potřeba

V posledních desetiletích však Deaton viděl, jak v USA klesá moc odborů v soukromých firmách, i v souvislosti s nárůstem zákonů, jež pozici odborů oslabují. Vedle toho sledoval lobbistickou sílu v rukou korporací a bohatého světa obecně. A viděl, že pracující lidé zůstali bez většího zastání.

„Ekonomie jako věda nepopřává mnoho prostoru úvahám o politické moci,“ říká sir Angus. „Moc o ní nemluvíme, ale historikové o ní mluví pořád. A já si myslím, že bychom o ní měli přemýšlet více. A myslím si, že jedním z problémů dnešní Ameriky je to, že člověk z dělnické třídy prostě nemá politickou moc.“

Odbory byly důležitou společenskou silou i v minulosti, zdůrazňuje Deaton. S klesajícím podílem odborově organizovaných pracujících klesá i počet a kvalita kamarádských vztahů. To zase přispívá k současné krizi osamělosti v USA – zejména u mužů.

Daniel Deyl

Deaton také upozornil na schopnost odborů zajistit zvýšení mezd nejen pro pracovníky na odborových pozicích, ale i pro ostatní zaměstnance na stejných pracovních pozicích. Poukázal na nedávnou stávku zaměstnanců United Auto Workers. Ekonomové by mohli říci, že logickým krokem tváří v tvář požadavkům na vyšší mzdy zaměstnanců by bylo, kdyby výrobci vyráběli auta v Číně, kde je to levnější. Ale to se nestalo.

„Ukázalo se, že výrobci měli ve skutečnosti poměrně velkou ziskovou marži, o kterou se museli kvůli stávce podělit s dělníky. To je také stará ekonomická myšlenka, která se však v současnosti příliš nepraktikuje – že vlastně existuje mezera, která je k dispozici buď pro zisk, nebo pro mzdy. A o to, kdo ji získá, se vede jakýsi třídní boj,“ řekl Deaton.

Skepse k volnému obchodu

Také myšlenka volného obchodu si vysloužila Deatonovu skepsi, zejména pokud jde o to, co znamená pro lidi zaměstnané ve Spojených státech. Jak píše pro MMF: „Jsem mnohem skeptičtější k přínosům volného obchodu pro americké pracovníky a jsem dokonce skeptický k tvrzení, které jsem spolu s dalšími v minulosti uváděl, že globalizace byla zodpovědná za obrovské snížení globální chudoby v posledních třiceti letech.“

Deaton řekl, že ho velmi ovlivnil ekonom Dani Rodrik, který napsal knihu Has Globalization Gone Too Far? o tom, jak řečené propojování světových ekonomik může prohlubovat nerovnosti a sociální trhliny. Poukazuje například na takzvaný „čínský šok“, kdy se asijská velmoc v 80. letech 20. století poprvé stala centrem světového obchodu a industrializace. Argumentem bylo, že v průměru je tento nový tok levných výrobků pro Ameriku dobrý – i když mnozí přišli o práci v domácí výrobě.

„Jde o to, že lidé, kteří přišli o práci, přišli kvůli čínskému šoku o peníze, ale my ostatní dostáváme levné zboží ve Walmartu a Targetu. Teorém říká, že hodnota toho, co získáme, je vyšší než hodnota toho, co oni ztratí. Potíž je v tom, že jde o různé lidi,“ řekl sir Angus. Manažeři firem mohou těžit jak z vyšších zisků, tak z levnějšího zboží. Levnější televize však například člověku, jenž živí domácnost, nevynahradí ztrátu živobytí.

Rodrik podle něj upozornil na důležitou věc, že ekonomové mají pravdu – ti, kteří na obchodu něco získají, získávají více, než kolik ztrácejí poražení. To je ideální uspořádání věcí při pohledu zdálky; míra jeho prospěšnosti pro jednotlivé aktéry onoho dění se však radikálně liší.

Biden není katastrofa

„Standardní recept, který lidé přes byznys uvádějí v učebnicích, zní: ,Dobře, můžete zdanit ty, kteří vydělávají, a vrátit to těm, kteří prohrávají.' Na což já odpovídám: ,Ano, ale kdy jste to naposledy dělali?',“ řekl Deaton. „A ti, kdo vydělávají, se toho nechtějí vzdát, protože si myslí: ,Tady jsem si vedl opravdu dobře, proč se mi to vláda snaží sebrat? '"

Celkově vzato, i když Deatonovy měnící se názory mohou odrážet nesoulad, který Američané v posledních několika letech pociťují při pohledu na rozpor mezi mezi růžovými ekonomickými čísly a svým reálným blahobytem, je tu i světlý bod: světově uznávaný ekonom si myslí, že to, co Bidenova vláda dělá, je docela dobré, i když „spousta ekonomů se bouří a říká, že je to katastrofa“.

A konečně, na otázku, jestli se obával reakce veřejnosti na poměrně zásadní proměnu svých názorů, Deaton odpověděl: „Prostě se udržuji při smyslech, takže je mi to vlastně jedno,“ řekl. „Pokud se s Nobelovou cenou v kapse bojíte toho, co o vás řeknou lidé, pak možná někde děláte něco špatně.“