Místo, kterým kráčely dějiny 20. století. Strahovský stadion takovým místem bez nadsázky je. A je také místem, které může Praze přinést další dimenzi. K tomu, aby se chátrající monumentální stavba a zanedbané okolí staly další pražskou akropolí, je ale ještě hodně dlouhá cesta. První nesmělé krůčky město udělalo, když rozhodlo, že by v útrobách stadionu měl trochu příznačně sídlit Institut paměti národa a Muzeum paměti XX. století. Na celé návrší včetně stadionů Evžena Rošického a Přátelství i přilehlého areálu vysokoškolských kolejí pak chce Praha vyhlásit ideovou soutěž. I ta by měla napovědět, zda území zůstane spíše sportu, nebo se do něho pustí developeři. Jedná se totiž o jedny z nejlukrativnějších pozemků v Praze.

Sokol, červené trenky a papež

Význam Strahova ocenil už architekt a vizionář Max Urban, autor utopického urbanistického projektu Ideální Velká Praha. Umístil tam přístav vzducholodí a mnozí jeho současní kolegové jsou přesvědčeni, že jeho sto let staré myšlenky už nikdo nepřekoná. Území mezitím ale objevili pražští sokolové, kteří tu v roce 1926 pořádali svůj první slet.

Původní stadion s písčitým cvičištěm, hliněnými valy a dřevěnými tribunami pro diváky projektoval architekt Alois Dryák. Podobu, jakou známe dnes, pak získával v průběhu století postupnými dostavbami a přestavbami, proto je zároveň odrazem architektonického vývoje. V průběhu století byl spjat s různými etapami naší novodobé historie a slavnými momenty i okamžiky, na které bychom raději zapomněli. Na stadionu se proháněl na koni tatíček Masaryk, během války tam Němci shromažďovali Židy před transportem do koncentračních táborů, po válce tam zase Češi nahnali Němce určené k odsunu.

Archiv

Všesokolské slety pak se změnou režimu vystřídaly slavné spartakiády, kdy se tu dokázaly protočit stovky tisíc lidí. Například při spartakiádě v roce 1960 se na ploše vystřídalo rekordních 750 tisíc cvičenců a v ochozech na dva miliony diváků. Série spartakiád, které se konaly v pětiletých odstupech, byla přerušena pouze v roce 1970 po vpádu vojsk zemí Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa v roce 1968. Poslední spartakiáda se konala roku 1985, k další plánované v roce 1990 už nedošlo. Zato se tu uskutečnil koncert Rolling Stones, na který přišlo sto tisíc diváků a ti jej pojali jako symbol a oslavu čerstvě nabyté svobody.

Sokolové se na Strahov slétli ještě jednou a naposled v roce 1994, o rok později se tam konala bohoslužba papeže Jana Pavla II. V roce 2000 posloužil jako prostor pro stanové město odpůrců globalizace při zasedání Mezinárodního měnového fondu. Pohodlně se tam vešli, protože stadion je se svými 63 tisíci metry čtverečními jedním z největších na světě. O tři roky později byl stadion prohlášen kulturní památkou (chráněná je i volná plocha uvnitř stadionu) a od té doby v podstatě chátrá. Jeho část využívá fotbalová Sparta, ale žádné velké akce se tu už dlouho nekonají.

Paměť národa v tribunách

Po dlouhé době se kromě historie začalo mluvit i o budoucnosti strahovského stadionu loni v létě, když rada města rozhodla, že by v tribunách mohlo najít útočiště Muzeum paměti XX. století a také Institut paměti národa Post Bellum. „Stadion sám o sobě je vlastně takovým muzeem 20. století se vším pozitivním i negativním, co ho provázelo. A je namístě otázka, jestli právě proto není nejvhodnějším místem pro novou instituci,“ uvedl náměstek primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček (Spojené síly pro Prahu / TOP 09).

Možnost umístit muzeum do tribun stadionu se líbí i historikovi Petru Blažkovi, který je členem správní rady Muzea paměti XX. století. „Podobné muzeum je v Norimberku, kde je dokumentační centrum věnované sjezdům NSDAP za třetí říše. To vzniklo na podobném místě, jako je strahovský stadion, vybudovalo si velké renomé a jako inspirace je velmi zajímavé,“ soudí Blažek. V odhadech města by na takovou akci bylo potřeba zhruba 1,2 miliardy korun, což ovšem může bohulibý záměr odsunout do říše pohádek.

Archiv

A znovu se stadion dostal na „pořad dne“, když se stal trochu narychlo v září tématem zasedání Gremiální rady Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). V té době se v novinách začaly objevovat články o tom, že se Fotbalová asociace ČR chystá prodat developerům své přilehlé stadiony Evžena Rošického a Přátelství, což by mohlo zkomplikovat koncepčnější rozvoj území, nad kterým chce mít město přirozeně kontrolu. Strahovský stadion je spolu s těmito menšími „bratříčky“ a přilehlým areálem vysokoškolských kolejí ČVUT součástí velkého rozvojového území a je záhodno, aby se o jeho budoucnosti rozhodovalo v celkovém kontextu. „Jádrem, bez kterého se nedá území správně uchopit, jsou stadion Přátelství a Rošického stadion, které vlastní FAČR. Bylo by nešťastné, kdyby se prodej odehrál teď,“ podotkl na zasedání rady ředitel IPR Ondřej Boháč.

Byty, nebo sport?

Město by proto rádo vyhlásilo na celé toto území ideovou soutěž. Ta by měla napovědět, jak dál. Poslední taková soutěž se konala v roce 2008 ještě za primátora Pavla Béma, který přišel s velkolepou myšlenkou pražské olympiády, čehož byl Strahov přirozeně součástí. Těžko už dnes říct, jestli měl být ten nápad geniální zástěrkou, jak rozjet miliardové pozemkové machinace, nebo to exprimátor myslel vážně. (Mimochodem, kdyby to dopadlo, Bémova olympiáda se konala loni.) Každopádně tehdy soutěž ukázala, jak radikální a dramatické změny přicházely v úvahu - sportovní využití bylo v jednom z oceněných návrhů téměř potlačeno, prim hrála bytová funkce.

Dnes je zřejmé, že možnosti jsou víceméně tři. Ta první obnáší zachování současného stavu. Jejím plusem je, že zůstane poměrně pestrá sportovní funkce území, na druhé straně území a samotné stadiony jsou v nepříliš dobré až vyloženě špatné kondici. Navíc kapacitně nestačí na pořádání takových akcí, jako jsou mistrovství světa nebo Evropy. Druhou variantou je nahradit funkci sportovních stadionů bydlením, přitom je jasné, že by šlo zhruba o osm stovek luxusních bytů, což může těžko vyvážit ztrátu historické hodnoty místa.

A poslední varianta kalkuluje s tím, že FAČR historicky touží po národním fotbalovém stadionu s kapacitou zhruba 35 tisíc diváků. Ten by se na místo vešel, problém by byl spíše s dopravním napojením, které na Strahově není zdaleka ideální. „Chtěl bych vyslat signál, že alespoň v části území by měla zůstat sportovní funkce, a pokud by se uskutečnila myšlenka národního stadionu, tak i kulturní. Připravujeme změnu územního plánu pro novou tramvajovou trať na Strahov. Teď jde o to, vytyčit směr, kterým se vydat,“ podotkl radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček, který by měl rád výsledky ideové soutěže do konce volebního období.

Velké prázdno

Zdaleka ne všichni jsou ale myšlenkou národního stadionu nadšeni. Jan Jehlík, vedoucí Ústavu urbanismu na Fakultě architektury ČVUT, oceňuje mimořádnost stadionu i místa nad Prahou, kterou ale nemusíme podtrhnout významnou stavbou. „Udržet takovéto velké prázdno my moc neumíme. Když se bavíme o sportu, pořád máme představu, že jde o ČSTV. Kdyby ale Praha dokázala nabídnout v centru na kopci něco, kde by se děti i dědci hýbali vedle vysokoškolských studentů, to by byla úžasná věc,“ soudí Jehlík.

Že nemusí jít o obrovské gesto, ale spíše o kultivaci prostředí, si myslí i architekt Vladimír Brož. Podle něho by bylo těžké najít u národního stadionu funkci, aby to nebyly utopené peníze. „Strahovský stadion bych neničil, napojil bych se na jeho sportovní chemii. Klíč je v kultivaci prostředí a otevřít ho lidem,“ říká. Děkan Fakulty architektury ČVUT Ladislav Lábus si myslí, že velké měřítko a prázdný prostor jsou na Strahově správně. Velkorysost tam ale nezažívá, protože pořád musí něco obcházet. I ten stadion. Na spoustu míst nemůže. Než stavět nový stadion, měli bychom podle něj hledat funkci pro ten současný, zprůchodnit ho, věnovat ho rekreaci, uvolnit prostor. „A když na to přijde, na strahovském stadionu je prostor pro devět velkých fotbalových hřišť, takže by tam mohlo proběhnout mistrovství světa během dvou dnů,“ dodává Lábus.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.