Dnešní hlasování o vládním návrhu na prodloužení nouzového stavu ze všeho nejvíc připomínalo závěrečné scény z „Hoří, má panenko“. Tragikomické, pochopitelné, takové české, ale zároveň z hlediska důvěry v parlamentní demokracii destruktivní.
Není to pro vládu ani trochu snadné, odsouhlasit lockdown, který zemi uzavře se zhruba stejnou důsledností jako loni v půlce března. Musejí všichni vědět, že nic nebude jako poprvé.
Co tehdy většina obyvatel nejen akceptovala, ale i faktickými vlastními činy – šitím roušek a dobrovolničením – spontánně podporovala, se nebude opakovat. Pokud pomineme ústavně-právní dimenzi, jak to celé udělat správně, je tady i další důvod: voliči nezapomínají dost rychle na to, aby se jim do voleb vypařilo z hlavy, kdo to způsobil, a důvěra v současnou je ta tam.
V krizových dobách by se slušelo, aby politici rostli ve státníky, kteří vedeni odpovědností za zvládnutí boje s covid-19 překročí stranické mantinely a shodnou se na společném programu. Jenže problém kolektivní akce v politice (dobře je to popsáno například zde), tedy schopnost dohody, a hlavně její vymáhání, naráží na bariéry velkých politických nákladů.
Protože co čert nechtěl, covid-19 se v Česku potkal s politickým cyklem a už na sklonku léta a počátkem podzimu před krajskými volbami jsme viděli, co to znamená. Takže se nemůžete divit tomu, že se menšinová vláda snaží do takového rozhodování zatáhnout i opozici, která se tomu docela pochopitelně brání.
Komu se nechce číst dlouhé traktáty, obrázek níže situaci přesně vystihuje.
Dost možná, že konečný účet bude podobný tomu, jaký naznačují průzkumy veřejného mínění v Izraeli, kde jsou volby už 23. března. Navzdory tomu, že celý svět Izraeli nepokrytě závidí úspěšnou očkovací kampaň, jen čtvrtina samotných Izraelců hodnotí vládní opatření při zpětném ohlédnutí kladně anebo dokonce velmi kladně. I za tím očkovacím nezpochybnitelným úspěchem vidí politický kalkul. Zavřete lidi v domácnostech, připravte je o sociální kontakty i o peníze, pokutujte každé porušení, a oni vám to nezapomenou (dostatek podkladů z Izraele najdete tady).
Samotné ekonomické náklady nadcházejícího lockdownu u nás budou nemalé, i když nejspíš o něco nižší než před rokem, kdy – aniž by to vláda nařídila – zavřely některé z největších podniků v Česku.
Předpokládejme, že z pohledu byznysu je mnohem přijatelnější alternativou k uzavření nejdřív dobrovolné, ale pak povinné masivní testování v podnicích, které vláda bude částečně spolufinancovat, a může dodržování podpořit i zákonným opatřením. Tedy firmám uložit povinnost testovat a zaměstnancům povinnost nechat se testovat. Těm může pomoci bonus za nařízenou „izolačku“, přičemž tyto vícenáklady si budou moci odečíst od platby pojistného (i když původní návrh navýšení o 370 korun za den nakonec neprošel). Stejně důležitá jako pozitivní motivace k testování, trasování a očkování je pak samozřejmě i kontrola dodržování nařízeného.
„Potřebujeme zkrátka, aby lidi omezili ty kontakty, jako když jsme se loni na jaře strašně báli“, řekl premiér v projevu ve sněmovně, kdy přiznal sérii chyb, které spoluzavinily současný stav. Jenomže podle lednového průzkumu 46 procent lidí, kteří pociťují příznaky Covidu, chodí ven. Buzerovat a pokutovat je však může jen ten, kdo má autoritu a komu lidi věří.
Podle již citovaného průzkumu vládě nevěří 76 procent dotazovaných, ministerstvu zdravotnictví dvě třetiny. A s tím se jde do tvrdého lockdownu fakt špatně. Nečekají nás snadné týdny, bohužel. Kdy jindy být ohleduplný vůči okolí, chránit sebe i ostatní, než teď.
