Na konci března se konaly zemské volby ve druhé nejméně lidnaté spolkové zemi – v Sársku. Země ležící u hranic s Francií a Lucemburskem bývá označována za zelenou a šarmantní. Vděčí za to říčním údolím, lesům, vinicím a husté síti cyklostezek a dálkových tras. A také mísení německé a francouzské kultury i gastronomie.

Sársko však má také dlouhou tradici těžby uhlí a ocelářství. Pro své bohatství a strategickou polohu bylo v moderních dějinách opakovaně děleno, spojováno či přičleňováno. Součástí Spolkové republiky je teprve od roku 1957.

Všechny tyto skutečnosti se promítají do sárské politiky. A díky tomu ani ne milionová země vcelku zásadně ovlivňuje celou spolkovou politiku.

Rudý Oskar

Asi nejvíce to platilo o ikonické postavě místní politiky – „rudém“ Oskaru Lafontainovi, který poprvé vešel ve známost jako kritik plánu vlastního kancléře Schmidta na rozmístění amerických raket Pershing. O pár let později jako první sociální demokrat (SPD) stanul v čele sárské zemské vlády, kde proslul především svou snahou pomocí mohutných dotací udržet v chodu ocelářské a těžařské firmy.

Tah na branku mu vynesl posty spolkového volebního lídra a později i předsedy SPD. Ve volbách 1998 výrazně pomohl návratu SPD do spolkové vlády, ve které zaujal místo ministra financí. V této pozici se blýskl návrhem na harmonizaci evropského daňového systému. Ministrem však dlouho nezůstal. Jako správný levičák se totiž profiloval jako nejostřejší kritik liberálního kurzu kanc­léře Schrödera a na protest proti němu rezignoval na vládní i stranické funkce.

Svého stranického šéfa však nepřestal nemilosrdně tepat. Nakonec SPD úplně opustil a se svými soudruhy, odboráři a s postkomunisty z bývalé NDR založil formaci s názvem Die Linke (Levice), která je dodnes ultralevicovou konkurentkou SPD. Lvím podílem tak přispěl k historickému poklesu SPD. A ač sám patřil k odpůrcům jejího spojování s CDU, oslabením SPD dosáhl pravého opaku – tedy opakovaného vzniku velkých koalic, které úplně zbouraly dosavadní konkurenční schéma německé politiky.

Tento efekt se ještě výrazněji projevil právě v Sársku, kde SPD po založení Levice ztratila až polovinu svých voličů. Nejsilnější stranou se tam na více než dvacet let stala CDU.

V polovině této éry začíná příběh jiné ambiciózní postavy sárské politiky – Annegret Krampové-Karrenbauerové. Po sedmi letech ve vedení zemské vlády byla roku 2018 zvolena nástupkyní Merkelové ve funkci předsedkyně CDU. Jenže následovala série volebních neúspěchů, které spoluzavinila nerozlišitelností od své předchůdkyně. Proto Krampová-Karrenbauerová na své stranické funkce rezignovala, a CDU se tak rok před volbami ocitla v situaci, která negativně ovlivnila její šance na obhajobu vítězství.

Podobně jako na spolkové úrovni vládla Krampová-Karrenbauerová i v Sársku ve velké koalici. Neměla totiž na vybranou, protože liberálové a později i Zelení propadli pod pětiprocentní hranici. Na jedno období je vystřídali Piráti. To však – spolu s úspěchy Levice a vzestupem Alternativy pro Německo (AfD) – velkou koalici spíše ještě upevnilo.

Semaforová koalice (ne)jede

Na březnové zemské volby se tak čekalo jako na první ostrý test nové spolkové, takzvané semaforové, koalice. Komentátoři čekali, že povedou k opakování semaforové koalice. Jenže ve volbách uspěla jen SPD, která získala 43,5 procenta a CDU porazila o plných patnáct procent.

Do sněmu se pak dostala už jen AfD. Oba menší semaforoví partneři skončili pod pěti procenty. A do propadliště dějin zřejmě míří i druhdy úspěšná Levice. SPD se podařilo dosáhnout absolutní většiny 29 křesel a může zvesela vládnout sama. Šéfkou vlády navíc bude další žena – dosavadní zemská vicepremiérka Anke Rehlingerová, jíž někteří analytici věští velkou politickou budoucnost.

Zdá se, že se tu tak trochu uzavírá jeden příběh. Sársko, jež v podstatě odstartovalo rozklad sociální demokracie, a tím i pozvolný sesuv německého stranického systému, se pomalu vrací k normálu. Jestli je to jenom zdání, nebo realita, se pochopitelně teprve ukáže.