Mezi oznámeními o protiruských sankcích a dobrovolných odchodech různých firem z Moskvy se ta zpráva vyjímá zvláštně. Národní divadlo se rozhodlo zrušit přípravu opery Střevíčky od Petra Iljiče Čajkovského, která se měla hrát v příští divadelní sezoně.

Umělecký ředitel opery Per Boye Hansen to v interním sdělení zaměstnancům vysvětlil následovně: „V kontextu dnešní situace, kdy současní političtí představitelé Ruska vedou agresivní válku proti Ukrajině, vznášejí vůči nezávislé zemi nepřijatelné imperiální nároky a pro dosažení svých absurdních a protiprávních cílů způsobují humanitární katastrofu a neváhají páchat válečné zločiny, bohužel vystupuje historický kontext, v němž se Čajkovského opera odehrává, do popředí a stává se citlivým tématem, nad nímž nelze zavírat oči s poukazem, že je to ‚jen pohádka‘.“

Sotva lze polemizovat s tím, že děj Střevíčků – opera vznikla roku 1874 a Čajkovskij při psaní využil jednu z Gogolových povídek – není zrovna vhodný. Odehrává se za vlády Kateřiny Veliké, tedy v druhé polovině 18. století, a chudý ukrajinský kovář Vakula v něm (mimo jiné) putuje do Petrohradu, aby od carevny získal střevíčky, díky nimž si ho vezme jeho milá.

Kontrast prostoty ukrajinského venkova a nádhery carského dvora má být komický, navíc se v jedné části opery vehementně oslavuje ruská armáda: „Ach, jak je šťasten úděl náš, v bojích jsme vždy vítězní. K slávě cestu ukazuje nám prst ruské Minervy!“ 

Autocenzura se dá v takové situaci pochopit, ale stejně bychom se jí měli vyhnout: Představení je pro účely ruské propagandy naprosto nepoužitelné a z diváků Střevíčků příznivci „cara Vladimira“ sotva vyrostou.

Hordy, hordy hord

V opačném případě bychom měli z knihoven vymést například Vojnu a mír od Tolstého, která není ničím jiným než (pomalým tempem tekoucím) vyprávěním o Rusku, ruské společnosti, šlechtě, kultuře a armádě, která dala slavně na zadek Napoleonovi.

Na hranicích by také nejspíš skončily geniální povídky oděského Žida Isaaka Babela, který se dal po revoluci ke komunistům a (v ruštině) psal mimo jiné o tom, jak na začátku dvacátých let táhl spolu s Buďonného 1. jízdní armádou ukrajinským venkovem na Polsko. Líčil to ale dost neotřele, a tak není divu, že ho dal Stalin o dvě desetiletí později zastřelit…

Čas od času si taky není od věci přečíst verše Alexandra Bloka, třeba báseň „Skytové“ o tom, jak to mezi sebou mají Rusko a Evropa:

Spousty jsou vás. Nás hordy, hordy hord.

Jen zkuste s námi vésti války!

Jsme Skytové, jsme asiatský rod

s šikmými, žíznivými zraky!

Když už nic jiného, alespoň si Středoevropan připomene, na čem je a kam patří.

Přehnaná korektnost je měsíc po přepadení Ukrajiny putinovským Ruskem logická, ale nebuďme blázni: dodávejme zbraně, zaškrťme kohouty, přijímejme uprchlíky, ztišme propagandu, ale hudbu a knihy dávno mrtvých autorů nechme žít.