Čistá ideová pozice versus pragmatismus. Řadoví členové volající po návratu ke kořenům kontra kompromisně uvažující vedení. Rebelové proti konformistům. Tyto spory zažívají všechny politické strany, které vznikly jako autentické reprezentantky jasného ideového proudu či přímo ideologie. U nás je zažili občanští i sociální demokraté, lidovci, zelení i komunisté.

Zvláště silně takovým pnutím procházejí strany, které chtějí zásadně měnit nejen vládu, ale celý politický systém či přímo světový řád. Právě sem patří celosvětové pirátské hnutí, tedy i čeští Piráti.

Symbolem výše uvedených ideových střetů byli němečtí Zelení, kteří vyrostli z věru radikálních kruhů. Mnozí jejich členové měli zkušenosti z barikád a házení Molotovových koktejlů na policisty. Zastánce pokračování tvrdé pozice i v době, kdy už Zelení klepali na brány vlády, si němečtí komentátoři zvykli nazývat „fundis“, zatímco pragmatikům říkali „realos“.

Kandidátka na předsedkyni Jana Michailidu se svými výroky o demokratickém komunismu rozhodně není žádnou okrajovou excentričkou. Několik let byla členkou nejužšího pirátského vedení, a stranu dokonce pár měsíců vedla. Na plnou pusu říká to, co si myslí. Totiž to, co si myslí i nejeden pirát. I ten by rád zakroutil krkem kapitalismu a soukromému vlastnictví. Jen se to jaksi moc nehodí k angažmá ve vládě, která je za posledních více než deset let nejvíce prokapitalistickou.

Výroky karvinské specialistky na psychotropní látky i její prostořeké kolegyně z Evropského parlamentu Markéty Gregorové na chvilku vyčistily zatuchlý pirátský vzduch. Některým voličům možná otevřely oči. Ukázaly, že tolik skloňovaný neomarxismus je mnoha pirátům opravdu blízký. Najdou se i tací, kterým obě dámy mluví z duše, přičemž mezi pirátské voliče dosud ani omylem nepatřili. Zkrátka a dobře, dvě pirátky a spolu s nimi mnozí další, pročež nezapomínejme, že Michailidu dostala v prvním kole volby nezanedbatelných 285 hlasů, prokázali své straně docela dobrou službu. A otevřeli obzory, které se v budoucnu mohou hodit.

Junge Revolutionäre, alte Hofraten

Na straně druhé stojí Ivan Bartoš. Na hlavu poražený loňských sněmovních voleb a zároveň nezpochybnitelný vítěz celostátního fóra. Politický pragmatik táhnoucí stranu do středu a popírající její (radikální) levicové kořeny. Jediný charismatický a instinktivní politik strany. Nyní je obklopen lidmi, kteří reprezentují i jiné části strany než její poslanecký klub. Ti všichni – v souladu s vnitrostranickým referendem z doby před několika týdny – vsadili na účast strany ve vládě.

Vsadili na to, že vláda bude úspěšná a o Pirátech bude slyšet. Ani jedno není jisté. Vládu čekají mimořádně nepopulární opatření a mnohé její kroky začínají vzbuzovat otazníky.

O Pirátech se zatím mluvilo jen v kontextu souboje koalice a Hradu o jmenování ministra zahraničí. Za to zaplatili přihlášením se k nemilované V4, k NATO, jaderné energii a vládním výhradám vůči Green Dealu. Druhým mediálním námětem jsou pirátští trafikanti v náměstkovských a jiných úřednicko-politických funkcích.

To všechno ostře kontrastuje s pirátskou rebelsko-desperátskou DNA, na níž je postavena přitažlivost pro mnohé voliče.

Rukojmí

Piráti asi opravdu neměli jinou alternativu než do vlády a s Bartošem. Čtyři roky v opozici se čtyřmi poslanci a ve stínu ANO a SPD nebyly lákavé ani reál­ně možné. Vybrat si někoho jiného z tria dalších kandidátů na předsedu jakbysmet.

Cenou za to je, že se Piráti stali rukojmími vlády, která na nich nestojí a která je nepotřebuje, a svého lídra Ivana Bartoše, jehož ambice, intuice i aura upadají.

Dříve či později proto můžeme čekat, že mnohé pirátky a mnozí piráti začnou zlobit, radikalizovat se, rudnout a zelenat. Ani to však nemusí stačit na záchranu notně děravého škuneru s černou vlajkou.