Procházet se po Safari Parku ve Dvoře Králové s jeho ředitelem Přemyslem Rabasem je jako ocitnout se po boku celebrity. Návštěvníci jej poznávají a zdraví, skoro jsem čekal, že maminky pošlou dítka pro autogram. Co je to ale oproti tomu, když s ním dorazíte k pavilonu lidoopů a šimpanzice Babeta přiběhne ke sklu a upřeně zírá. Ten pohled je nesporně inteligentní a zároveň - nehledejme v tom jakýkoli dvojsmysl - zamilovaný.

Vlastně na tom není nic neobvyklého; ředitelé zoologických zahrad bývají mediálně známí a mají svá oblíbená zvířata, která náklonnost opětují. Někdo má speciální vztah ke gorilám, jiný ke slonům a další třeba k velkým šelmám. Slavný ředitel frankfurtské zoo Bernhard Grzimek byl ve své době v Německu mediální hvězdou první velikosti, v hlavním vysílacím čase měl vysoce sledovaný pořad o zvířatech a za dokumentární film o Serengeti dostal jako první Němec Oscara.

Z mnoha Grzimkových zvířecích oblíbenců jmenujme aspoň poloopičku kombu a samici nosorožce černého, která blaženě přivírala oči, když ji drbal po tříslech. V Česku to skoro stejně daleko dotáhl slavný ředitel pražské zoo Zdeněk Veselovský s oblíbeným televizním pořadem „Máme rádi zvířata“. Ze všeho nejvíce sice miloval vodní ptáky, ale sibiřský tygr Ulan už z dálky opětoval jeho přátelské, typicky tygří frkání.

Věnujme se ale zoo ve Dvoře Králové. V 70. letech minulého století byl její dlouholetý ředitel Josef Vágner zosobněním charismatu, které dovedl uplatnit při prosazování svého záměru na vybudování afrického safari ve Dvoře Králové.

Vágnerova strategie - vytvořit záložní populace vzácných druhů afrických zvířat - byla ve své době považována za kontroverzní, ale historie mu dala za pravdu. Safari Park má dodnes nejucelenější kolekci afrických zvířat v Evropě a celosvětově mu konkuruje pouze San Diego Wild Animal Park v Kalifornii.

V anglosaských zemích mají velké zoologické zahrady většinou status neziskových organizací, v Německu obchodních společností dotovaných akcionářem či společníkem (typicky městem). U nás jde o příspěvkové organizace a Safari Park je akciová společnost se stoprocentním akcionářem Královéhradeckým krajem.

Unikátní obchodní model

Provozovat zoologickou zahradu na soudobé úrovni je nákladné jak provozně, tak investičně, protože standardy pro chov a welfare zvířat v lidské péči neustále rostou a musejí být atraktivní i pro návštěvníky. Jinak by nebyly schopny obhájit své rozpočty, a to bez ohledu na to, kdo jejich provoz finančně podporuje.

Safari Park ve Dvoře Králové je v Česku unikátní svým obchodním modelem, který sází na prodloužení pobytu návštěvníka v zoo a tomu odpovídající růst tržeb. Ještě za předchozí ředitelky Dany Holečkové byl postaven tematicky zaměřený hotel, který před deseti lety doplnila nabídka stylového ubytování v Safari Kempu.

Obojí zoo provozuje ve vlastní režii a o ubytování v dobře vybavených afrických kruhových chatách se slaměnými střechami a luxusních stanech s příslušenstvím je mimořádný zájem s téměř stoprocentní obsazeností v hlavní sezoně. Letos mimochodem Safari Park otevřel další ubytování, a to přímo nad výběhem se stádem zeber a pakoní, žirafami, pštrosy a perličkami.

Stojíme s ředitelem na terase restaurace Tsavo, díváme se na „africké“ napajedlo a Rabas říká: „Hosté, kteří jsou u nás ubytováni, mají jako benefit možnost vstupu do areálu večer, kdy denní návštěvníci odjíždějí. Mohou si tak vychutnat atmosféru denní doby, kdy jsou zvířata nejaktivnější. A když jim do toho začnou v noci řvát lvi a hyeny, je africká kulisa opravdu zdařilá,“ říká ředitel Safari Parku. Něco o tom musí vědět. V Africe byl víc než čtyřicetkrát a jednu dobu dělal jako hobby průvodce poznávacích safari zájezdů.

Delší pobyt v zoo pomáhá podle Rabase turismu v celém regionu. Oblíbená je kombinace plavby na raftech po Labi pod Dvorem Králové a prohlídky Kuksu. Jinak řečeno, večer a brzy ráno zažijete safari, pak splujete krásný přírodní úsek řeky a nakonec vás čekají sochy Neřestí a Ctností od Matyáše Brauna. „Běžně u nás tráví hosté prodloužený víkend, ale máme i klienty, kteří zůstanou týden a utratí nejen u nás, ale i v okolí zajímavé peníze,“ podotýká Rabas. Safari Park má kromě toho 15procentní podíl na tržbách soukromého provozovatele gastroslužeb, který mohutně zainvestoval do rozšíření nabídky. K dispozici je tak například mikropivovar se speciály, přičemž některé receptury používají odrůdy chmele z Jihoafrické republiky.

Nosorožčí pivo

Ve světě i v Česku vedou zoologické zahrady ochranářské projekty „in situ“ (tedy ve volné přírodě), a dokonce je to jejich povinnost. Financování těchto projektů je zajišťováno formou několikakorunového příspěvku ze vstupného, a někdy si lidé dokonce mohou vybrat, co konkrétně podpoří. Běžný je i prodej různého „merchandisingu“ a posílání drobných darů prostřednictvím DMS zpráv. Pražská zoologická zahrada kupříkladu prokázala nespornou sílu svého brandu a marketingovou zdatnost, když po požárech v Austrálii uspořádala sbírku, která vynesla za čtyři měsíce přes dvacet milionů korun, což jsou i v mezinárodním srovnání velmi slušné peníze.

Některé zoologické zahrady mají speciální neziskové společnosti, které se ochranou přírody v místech původního výskytu zabývají. Na Západě jsou často financované ze závětí a významných finančních darů od bohatých jednotlivců i korporací (jmenujme třeba Frankfurtskou zoologickou společnost založenou již zmíněným Bernhardem Grzimkem). Nakolik je mi ale známo, Safari Park je jediný, který spolufinancuje své „nosorožčí“ ochranářské projekty v Africe z prodeje pivních speciálů vyrobených přímo v zoo.

Vliv covidu

Cash flow zoologických zahrad, zvláště těch, které nemají za zády lidnatou a bohatou městskou aglomeraci, je hodně sezonní záležitost; ve Dvoře Králové se valná část návštěvnosti soustřeďuje od května do září, kdy je v provozu safari. Svoji roli hraje i další klíčový parametr, a tím je míra soběstačnosti. „Na první pohled je to paradox, ale covid nejvíce postihl právě ty zoo, které mají vysokou míru soběstačnosti a jsou schopny z vlastních aktivit pokrýt vysoké procento provozních nákladů a vytvořit zdroje i na vlastní rozvoj,“ říká ředitel Rabas. V Česku jsou v tomto ohledu rekordmany Zlín, Praha a Dvůr Králové, a tak není překvapivé, že právě tamní ředitelé varovali před dopady lockdownu nejhlasitěji a upozorňovali na to, že to může vážně ohrozit jejich chovatelské programy.

Rabas si ani náhodou nestěžuje na statutární orgány a finanční podporu od kraje, ale připomíná, že Safari Park dostal opakovanými uzávěrami finančně zabrat a výpadek v tržbách šel do desítek milionů korun. „Co se setkalo s neuvěřitelným ohlasem, byla kampaň,Pozvi zvíře na oběd‘, s níž přišel jeden náš externí spolupracovník,“ říká Rabas. Vysvětluje, že zoologické zahrady se tradičně snaží získávat drobné dary formou DMS a mají propracovaný systém adopcí zvířat: „Pozvání zvířat na oběd nám opravdu pomohlo díky příspěvkům 70 tisíc příznivců, kteří zavřenému Safari Parku pomohli s úhradou nákladů na krmivo pro naše zvířata s často velmi vyhraněnými potravními nároky.“

Kdo si chce udržet přízeň veřejnosti, musí nabídku zážitků neustále vylepšovat a Safari Park zahájil sezonu ve velkém stylu: otevřením „Údolí hrochů“, ve kterém je dnes k vidění šestice hrochů se třemi mláďaty, doplněná stády antilop, hejnem pelikánů, jeřáby a dalšími vodními ptáky. Čerpání investičního úvěru od banky je v podmínkách zoologických zahrad - nehledě na covid a výpadek příjmů - velmi neobvyklé, Safari Park ovšem právě tímto způsobem spolufinancuje výstavbu nové části zoo věnované jihozápadní Africe. „Pracovat s bankovním úvěrem, který musíme splatit včetně úroku, bylo možné vzhledem k tomu, že banka je dlouholetým sponzorem Safari Parku a naši ekonomiku má dobře spočtenou; vědí, že jsme schopni splácet,“ konstatuje ředitel Rabas.

K čemu to všechno je?

Jestli chcete říct o Česku opravdu něco hezkého, tak v poměru k HDP na obyvatele máme suverénně nejlepší zoologické zahrady na světě. Nedosti na tom, Češky a Češi tento „punch above their weight“ dokazují i v terénu. Dokumentovat to lze na příkladu Safari Parku, který jako jediný na světě dovedl na jednom místě rozmnožit a odchovat čtyři druhy nosorožců a pak je - ať už se to týkalo východoafrických „černých“, či severních „bílých“ nosorožců - vrátit zpět do Afriky. To je podle Rabase velká zásluha jeho předchůdkyně Dany Holečkové, za jejíhož ředitelování se podařilo zorganizovat první transporty.

On sám by jednou rád na několika hektarech připravených pro další rozvojové projekty udělal pořádný výběh pro kaferské buvoly. „Ve slonech mě Roman Horský předběhl a už ho nedoženu,“ říká Rabas o moderním několikahektarovém areálu pro africké slony ve zlínské zoo, kde se právě narodilo první mládě. Rád by ho měl ve Dvoře Králové, ale moravskou konkurenci chválí a úspěch jí zjevně přeje. Vzděláním je Rabas veterinář a dobře ví, že v případě severního bílého nosorožce, některými odborníky uznávaného za samostatný druh, jde o záchranu pět minut po dvanácté. Naživu jsou už pouze dvě samice - obě narozené ve Dvoře Králové a dnes žijící v keňské rezervaci Ol Pejeta.

Kromě nich existuje na světě devět embryí, všechna mají původ ve vajíčkách „dvorských“ samic, a další odebraný biologický materiál. Dva špičkové týmy, jeden v jihokalifornském San Diegu (kam ještě za „bolševika“ zapůjčil Dvůr několik nosorožců), druhý v evropském konsorciu, jehož součástí je Safari Park, se snaží dosáhnout záchrany tohoto druhu velmi odlišnými metodami. Evropané na to chtějí jít vpravením embryí do náhradních matek (jižních tuponosých nosorožců), Američané přes kmenové buňky.

Na skutečnosti, že v Keni žádní „bílí“ nosorožci přinejmenším od dob pozdního holocénu, tedy mnoho tisíc let nazpátek, nežili, dnes naprosto nezáleží. Přemysl Rabas odjíždí do Keni, kde se idea záchrany nosorožce neuvěřitelně ujala, ale zároveň dostala politický „spin“. Keňské úřady by si velmi přály, aby embrya byla co nejdříve vpravena do náhradních matek v Africe. Evropané by zase rádi odebrali co nejvíce vajíček od poslední „schopné dárkyně“, jíž je dvorské „mládě milénia“, samice Fatu, dnes žijící v Keni, a neplýtvali embryi, dokud nebude technika přenosu perfektně zvládnuta. Jakou cestu zvolit, je možná velmi důležitý detail, ale přece jen detail.

Co je podstatné? Naděje spočívá v tom, že dnes v Keni i Ugandě nosorožce chtějí a jsou je ochotni zuby nehty kalašnikovy chránit. Přesně tak si to kdysi Josef „Big Joe“ Vágner přál, a proto také safari ve Dvoře Králové zakládal.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.