Vrozená skromnost vítěze

„Vítězům sluší skromnost, a my tedy musíme být velmi skromní,“ prohlásil obhájce premiérského křesla Viktor Orbán krátce poté, co označil triumf své strany Fidesz za tak obrovský, že je „viditelný z Měsíce a určitě z Bruselu“. Vyhrál drtivě, ještě posílil svoji ústavní většinu. Pro opoziční koalici, která ještě nedávno vypadala, že by společnými silami mohla Fidesz po mnoha letech porazit a Orbána nahradit svým lídrem Péterem Márki-Zayem, to představuje stejně hořké zklamání. Pro úplně všechny pak je Orbánovo vybrání volební zatáčky povinným studijním materiálem, protože potvrdil, že takových politických matadorů je málo. A to platí, i když s jeho politickým mixem ani trochu nesouhlasíte.

Židle, na kterou se neposadíš

Je třeba říct, že Viktor Orbán není maďarská verze Roberta Fica, natožpak Andreje Babiše, byť oba k Orbánovi vzhlíželi a snažili se jeho politické grify kopírovat, jak se dalo. Nezapomenutelné je zasnění Andreje Babiše, jehož přijel Orbán podpořit před loňskými parlamentními volbami do jeho volebního okrsku v Ústí nad Labem, že na společné přátelství bude vzpomínat v důchodu.

Kombinace ruského vpádu na Ukrajinu a Orbánova velmi přesvědčivého vítězství udělala z „visegrádské čtyřky“ něco na způsob židle, na níž se nedá sedět. Zatímco v Polsku už dlouho před 24. únorem nešlo najít nikoho, kdo by měl trochu politický vliv a zároveň dovedl Putinovu velmocenskou politiku alespoň trochu vystát, v Praze provedl Miloš Zeman během jediné noci obrat své politiky vůči Putinovu Rusku o 180 stupňů. Slováci po pádu Fica s maďarským premiérem zas až tak nekamarádí; ono by k bdělosti Bratislavy mělo stačit už jen to, že Viktor sám sebe označuje za premiéra patnácti milionů Maďarů (tedy včetně příslušníků maďarské menšiny v sousedních zemích).