České nemocnice obstály v pandemii se ctí, ale pro systém veřejného zdraví to neplatí ani náhodou.
ilustrační foto | Profimedia.cz
Milovníci vojenské historie si vzpomenou na to, že vietnamský generál Vó Nguyén Giáp zvítězil nad Francouzi u Dién Bién Phu ne proto, že měl víc lepších zbraní, ale proto, že měl „high concept“ a ovládl terén. Ve válce s covidem to bylo stejné: ukazuje se, že korelace s penězi, počty lůžek nebo jejich vybaveností přístrojovou technikou či specializovaným personálem je ve skutečnosti hodně slabá.
Vítězi byli ti, kdo měli funkční systémy ochrany veřejného zdraví, připravené pandemické plány, byli schopni rychle přijímat opatření a přesvědčit o jejich smyslu veřejnost. Nejlépe obstál ten, kdo zvládl dělat organizační změny, bourat bariéry mezi zdravotnickými obory a přesouvat personál i techniku tam, kde jich bylo potřeba, i když hospodařil s málem. Kdejaký technologicky vyspělý zdravotnický systém se sofistikovanými specializovanými nemocnicemi, docenty a profesory kolaboval a za hvězdy byly často nesrovnatelně chudší země, které obranu rozvinuly včas, postupovaly od začátku promyšleně, a hlavně doopravdy chytře.
Nejsou lidi?
Flexibilita a bourání organizačních bariér šly některým zemím o hodně lépe, a tak dokázaly v zájmu účinné „mobilizace lidských zdrojů“ velmi rychle, byť třeba dočasně rozvolnit striktní požadavky na specializaci zdravotnického personálu a převést pracovníky na činnosti související s bojem proti pandemii. Internisté, geriatři, pneumologové, anesteziologové, ale i praktici, často i penzionovaní lékaři nebo nedostudovaní medici a střední zdravotnický personál vytvořili podporu jednotkám intenzivní péče. Zcela běžné bylo zaškolení zdravotnického personálu v covidových protokolech ve virtuálních kurzech, absolvovaných těsně před převelením do „covidárií“.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
