Ne že tě napadne se na NĚJ ptát, běží mi hlavou, když zavírám domovní dveře. Cestou na tramvaj HO pustím z hlavy, jen co si ale v plném voze vybojuju sedadlo, cestující přede mnou – dvě starší dámy – mě donutí o NĚM znovu přemýšlet. Ovládnu se, sleduju hladinu Vltavy. Hovor o NĚM ale neustává. To mi moc nepomáhá, ale stále jsem přesvědčený, že odolám a ptát se nebudu. Stejně to za pár dnů utichne. Nebo taky ne, vždyť únor byl nejkratší měsíc – a co se toho stalo! Co ON dal všechno do pohybu. Na Dejvické jsem už v takovém stavu, kdy vnitřní konverzace vypadá, jako když člověk přemlouvá střeva, že cíl je ještě daleko. Vydrž to, vnitřně se brzdím, když vystupuju z metra. Zbytečně.

„Narážíme na strop toho, že dělat s českými penězi pro české lidi v Česku není konkurenceschopný přístup. Takže je potřeba, aby Evropa více spolupracovala. Teď, od nástupu Donalda Trumpa, jsem nikdy necítil větší momentum.“ Dynamiku nové americké administrativy nelze přehlédnout. Trump. Často skloňovaný, proklínaný, chválený. „Já jsem pozitivní. Věřím, že Evropa si uvědomuje, že už je v dostatečně velkém průšvihu, že potřebuje začít budovat svou vlastní budoucnost.“ Muž, který sedí naproti mně, by mohl být zosobněnou reklamou na produkt, který vám dává křídla. Ohromná energie, zároveň soustředění a jasně formulované odpovědi. „Beru to jako obrovskou příležitost, že se Evropa může postavit na vlastní nohy. Můj byznys i neziskové aktivity, na kterých se podílím, jsou na to do vysoké míry navázané,“ říká Vít Horký. Potkáváme se v coworkingovém prostoru Worklounge v pražských Dejvicích, kde ve vrátnici spočívá přenádherná reklama na to, že i odpor větru lze vhodným zpřehýbáním plechů překonat tak, aby nám to záviděl celý svět – stojí tam kopřivnický tatraplán.

„Já jsem prostě superšťastný člověk, takový evropský founder technologického byznysu a investor. A vedle toho se tady snažím měnit věci, aby Česko bylo víc podnikavé. Sám jsem začal podnikat v sedmnácti letech, vyrostl jsem tady v Dejvicích, na Babě,“ ukazuje rukou za sebe. „A mám za sebou superšťastné dětství, rodiče mě nechávali dělat si, co jsem chtěl.“

Vypráví, jak v sedmnácti letech začal programovat, kódovat, jak jej rodiče pustili na počítač za podmínky, že nebude hrát hry. Vzpomíná, jak tatínek učil na ČVUT, kam za ním i kvůli rychlému internetu chodil do kanceláře. Nebo jak naprogramoval své první webové stránky, „které vypadaly naprosto strašně“.

Záhy získává své první klienty a buduje v Dejvicích první firmu. „Nejdřív na živnostenský list mého táty, následně na vlastní živnostňák a potom s. r. o., které dělalo webové stránky pro firmy – zpočátku pro malé, potom pro větší, pro ministerstvo dopravy... A pak přišla první liga: práce pro banky, mobilní operátory a tak dále,“ vypráví nadšeně Vít Horký. Po osmi letech prodal firmu skupině Kindred Group.

„To byla moje první podnikatelská zkušenost. Pak jsme měli firmu na distribuci softwaru, což byla tři roky profitabilní firma, až jsem udělal několik stupidních chyb. Blbě jsem vedl cashflow.“ Musím říct, že se mi líbí, když někdo připustí, že se něco nepovedlo. A skoro by se dalo říct, že je to pro podnikání klíčové. „V té době jsem byl de facto finanční ředitel, což je úplná blbost, protože já jsem na finance excelentně špatný. A firmu jsme museli zavřít,“ popisuje Horký. Později, v roce 2011, zakládá technologický startup Brand Embassy, jehož pohádkový příběh patrně znáte – firma stačila nabrat od investorů 150 milionů korun a v květnu 2019 ji odkoupila globální izraelská softwarová firma NICE, která je členem americké burzy NASDAQ. Částka akvizice se tají, média psala o desítkách milionů dolarů.

Chci se zastavit u momentu, kdy Vít Horký popisuje, co v podnikání udělal špatně. „Moje celé životní motto je failing forward. To znamená, že každý den dělám hrozně moc chyb. Důležité je ty chyby zaprvé co nejlíp identifikovat a zadruhé pokusit se neudělat stejnou chybu dvakrát. Chyba má člověka posouvat, proto se snažím mít to ve firmách nastavené tak, že lidé nejenže své chyby neskrývají, ale také o nich mluví s ostatními. Takže já jsem za tu vzpomínanou velkou chybu hrozně rád, i když samozřejmě tenkrát jsem to tak nevnímal.“ Líčí, jak po deseti letech podnikání přišel „na buben“. „Je přirozené, že sedm z deseti startupů shoří v prvních pěti letech existence,“ vrací se k minulosti Vít.

Nedávno jsem vedl rozhovor s člověkem z úspěšného startupu pro osobní mobilitu. Měl zajímavou myšlenku: „Je tu stát, ekonomika a vedle startupy.“ Vnímal jistý nesoulad. Vít Horký vrtí hlavou: „Podle mě to takto nejde říct, protože my fungujeme v rámci právního státu a benefitujeme z toho, jak to tady funguje, že tady lze založit firmu, že tady můžu zaměstnávat lidi.“ Pak se ale zamyslí a dodá: „Druhá věc, jestli je to disconnected od domácí ekonomiky, to vlastně trochu ano. Startupy lítají v úplně jiné letové hladině. Mnohdy je jejich první zaměstnanec někdo, kdo sedí na druhém konci planety nebo druhém konci Evropy. Možná ho potkáte až po devíti měsících, co pro vás pracuje, protože nemáte ani na letenku, aby přiletěl do Prahy. Ale to je úplně jedno, pořád to ve vaší firmě může být klíčový člověk. Nebo váš první zákazník vůbec nemusí být z Česka – a tak dále.“

Z tohoto pohledu se tak asi dá o jistém odpojení od ekonomiky uvažovat. Jenže to má být úplně naopak. Podle Horkého mají být startupy integrálně začleněné do české ekonomiky. „Potřebujeme budoucí růst ekonomiky, založit ji na tom, že tady budeme dělat hotové produkty, které budou globálně konkurovat. A startupy jsou k tomu brutální příležitost. Jenže když se podíváme na připravenost startupových ekosystémů v jednotlivých zemích EU, jsme na nějakém 20. místě ze čtyřiadvaceti.“ Evidentně máme co dohánět, řada zemí už byla schopna vytvořit komplexní zákony, které startupům usnadňují existenci.

„Tím pádem vezmeme startupy jako samostatné ‚bestie‘ a podíváme se, jak odemknout jejich potenciál. A tady zákonodárci stále nevědí, co dělat. Ve výsledku vidíme, jak se čtyři roky dělá na zákonu o zaměstnaneckých akcích,“ popisuje. Často se jako hlavní soupeř, potažmo symbol zaostávání Česka uvádí Polsko. Infrastruktura, stavební boom. Polsko dokázalo rozhýbat svůj kapitál. „Tam začala poměrně slušným způsobem fungovat lokální burza, kam si jejich technologické startupy mohou sáhnout pro peníze. Prostě lokální kapitál pro vlastní budoucí růst.“ Vít Horký se ale víc dívá na Západ. Třeba na to, jak tamní země zvládají nalákat talentované lidi ze všech koutů světa – odborníky schopné špičkově programovat nebo posouvat AI.

Tím se dostáváme na další pole, kde se Vít Horký angažuje. Je ambasadorem neformálního spolku špičkových podnikatelů Druhá ekonomická transformace, jenž má za cíl pomoci znovu nastartovat Česko a změnit ho v moderní zemi.

Horkého snem je posunout zdejší startup scénu ke světovým parametrům. I proto od roku 2021 věnuje více než padesát procent svého pracovního času neziskové sféře a spoluzakládá iniciativu Czech Founders. „Začal jsem investovat do startupů. Nejdřív jako andělský investor. Jenže jsem zjistil, že tohle není moje parketa: dal bych peníze komukoliv, kdo má globální ambice a je sympatický. To je sice hezké, ale není to dlouhodobě finančně udržitelná strategie,“ směje se.

„Založili jsme fond, který funguje tak, že jsme vzali pětačtyřicet super lidí, kteří vybudovali vlastní firmy, mají zkušenosti a chtějí pomáhat startupům hned od začátku. Chtěli jsme od těch lidí kapitál a kus jejich drahocenného času, aby mohli začínajícím podnikatelům poradit. Jsme nejaktivnější venture capital fond v Česku, máme velmi dobré výsledky. Samozřejmě, nějaký čas to trvá, návratnost je deset dvanáct let a jsme teprve ve třetím roce. Ale už teď narážíme na strop. Dělat ‚jen‘ s českými penězi pro české lidi v Česku, to není konkurenceschopný přístup. Proto teď taky připravujeme nový celoevropský investiční fond, který je jistým řešením těchto bariér.“

Znovu se tak vracíme k tomu, jak moc je potřeba, aby Evropa víc spolupracovala. To stojí a padá s financemi. Kapitálem. „Znamená to rozinvestovat Čechy, sedíme zbytečně na penězích a nemáme nástroje, jak dostat do byznysu, ideálně startupového a trochu rizikovějšího, peníze, protože téměř vše financují banky – a to na pokrokovějších trzích není možné.“

Popisuje, že v zemi je sice přes třicet venture capital fondů, ale stále se tu investuje pětkrát méně než třeba v Německu nebo dvakrát méně než v Rakousku per capita. A nevynechá poznámku, jak si Evropa vede v porovnání se Spojenými státy – o poznání hůř. „Přitom kdyby se rozhýbal kapitál, který leží třeba v penzijních fondech, byl by to krok dopředu. Zatím se tak neděje, ale věřím, že třeba během roku dvou se to může zásadně změnit.“

Horký dává příklad, kdy deset procent německých startupových jednorožců vlastní američtí penzisté právě skrze penzijní fondy. „To znamená, že americký penzista vydělává na tom, že se německé miliardové firmě daří.“ Zároveň s úsměvem odmítá, aby čeští penzisté dali většinu svých úspor do startupů. „Penzijní fondy dávají do venture kapitálu maximálně dvě až tři procenta. Jenže venture kapitál většinou nese dvacet až padesát procent ročně. Za posledních třicet let americké penzijní fondy v rizikovém kapitálu neztratily peníze. Když se to udělá správně, je tam velká příležitost,“ vysvětluje Horký.

Příležitost vidí i v nedávno zveřejněném kompasu konkurenceschopnosti Evropské komise. Konkrétně v tzv. 28. režimu, právním rámci pro firmy platném po celé Evropě. Byl by to de facto Schengen pro firmy usnadňující jejich expanzi po Evropě, a zejména investice do firem. Investor zkoumá jen jeden právní rámec, nikoliv právní rámce Polska, Česka, Francie… „Věřím, že to jsou věci, které teď mají rozhodně větší šanci uspět, než měly před rokem. Jsem v poradním orgánu ESNA (Evropská startupová aliance), která radí Evropské komisi, jak podporovat technologické startupy. A slovo deregulace tam bylo ještě před půl rokem sprosté slovo. Nemohlo se o tom pořádně mluvit, nepadalo to na úrodnou půdu. A najednou jeden ze čtyř základních pilířů, o kterých se bavíme, je právě deregulace.“ Horký tak věří, že zažíváme docela zajímavé momentum. „To samozřejmě neznamená, že se to určitě zvládne. Když se podíváme na deset nejhodnotnějších firem na světě, jsou to technologické startupy z Ameriky. Evropské nejhodnotnější firmy jsou zatím módní a průmyslové značky. Takže jsme ještě hodně daleko, aby to prostředí začalo fungovat. ‚Osmadvacátý režim‘ je super pokus, ale Evropská komise jej cílí jako režim dobrovolný. Takže i když to naplánuje skvěle, členské státy se k tomu ještě musejí přidat a dát svým firmám šanci jej využít,“ vysvětluje s částečnými obavami Vít Horký.

Jedna věc je kapitál, druhá lidské zdroje. Není snad den, kdy by média nerozebírala téma finanční gramotnosti. Cokoliv, co by mladé a dospívající motivovalo k byznysu a podnikání. Vít Horký popisuje, jak je pátým rokem ve vedení neziskové organizace Můžeš podnikat a jak se snaží pracovat se středoškoláky. „Chceme je inspirovat, aby jako kariéru zvážili podnikání. Vidíme, že pokud student nebo studentka na střední škole nemá v nejbližším okolí nějakého podnikatele, živnostníka, tak vůbec nepřemýšlí, že by se mohl či mohla podnikání věnovat,“ vysvětluje Horký.

Inspirace je jedna věc, uvést myšlenku do praxe druhá. „Teď dáváme dohromady speciální výukový program, říkáme mu podnikatelské ‚lyžáky pro středoškoláky‘,“ popisuje Horký a ptá se, zda jsem byl na lyžařském výcviku. Matně lovím vzpomínky, lyžák se snažil člověk důstojně přežít a ne vždy odjel s nějakou nosnou myšlenkou o vlastní budoucnosti. „Kdyby fungoval nějaký týdenní nebo pětidenní program,“ pokračuje ‚lyžařský‘ instruktor Horký, „kde by se studenti učili kreativitě, angažovanosti a podnikavosti, mohlo by je to nakopnout, aby byli víc podnikaví a angažovaní ve svých životech. Ne nutně se snažíme vytvořit ze všech mladých lidí podnikatele, ale chceme, aby si uvědomili, že podnikavost vlastně znamená řešení problémů. Tady máme velký potenciál pro zlepšení. Problém je příležitost.“

V rámci organizace Můžeš podnikat už dnes funguje letní vzdělávací kemp, ale Horký chce jít dál. Připravuje se komplexní program, který by se měl testovat minimálně na jedné škole v každém kraji. Investor připouští, že by chtěl, aby se podobný program postupně zaváděl na více školách v Česku. „Musejí se protnout zřizovatel školy, její ředitel a taky učitel. Nejdůležitější pro nás je, že na každé škole, se kterými skrze program Můžeš podnikat spolupracujeme, je vždy nějaký zapálený učitel nebo učitelka. Většinou už na té škole něco podobného dělá, třeba vyučuje nějaký volitelný předmět. Jsou to právě tihle lidé, kteří zažehnou oheň a jdou do toho pilotu s námi.“

Má Česko na to, aby se stalo jedním ze startupových hubů střední a východní Evropy? ptám se. Možná naivní otázka, zvlášť poté, co jsme v rozhovoru popsali stav a nedostatky tuzemského startupového ekosystému. Horký ale zůstává optimistický. „Nyní máme zhruba tisíc dvě stě startupů, já bych to rád zosmi- až zdesetinásobil.“ Deset tisíc startupů by byl podle něj ideální cíl v horizontu několika let. Pomocnou rukou má být právě organizace Czech Founders. Projekt, o kterém již byla řeč. Na začátku přitom stála „jen“ touha potkat lidi, kteří mají také startupy a potýkají se se stejnými problémy nebo výzvami. „Klíčové bylo uvědomění si, že v tom nejsem sám. To je strašně důležité,“ popisuje Horký. „Zadruhé, naprostá většina českých startupů nemá lokálního konkurenta. Já mám konkurenta někde v Americe, v Británii atd. Tak proč bychom navzájem nesdíleli své zkušenosti?“ ptá se řečnicky.

Zvedáme se z pohovky a jdeme fotit. Vít Horký poslouchá pokyny fotografa, který má na mikině nápis Balimcigara, vyvedený do tvaru loga jedné módní značky. Ta si může oddechnout, ani tohle nebude pro módní gigant lokální konkurence.