Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Gabriel Attal je ideální kandidát středu. Barvy měnící chameleon, který někdy vyzdvihuje svůj progresivismus, jindy staví na silných populistických akcentech. Vydrží mu to do Elysejského paláce?
Novým francouzským premiérem se stal dosavadní ministr školství Gabriel Attal. O historicky nejmladším francouzském ministerském předsedovi ještě určitě nejednou uslyšíme.
Změny na postu francouzského premiéra nejsou ničím mimořádným. V tamním poloprezidentském modelu je totiž dominantní politickou figurou takřka vždycky prezident. A právě ten si obvykle premiéra vybírá a mění jej dle vlastního vkusu a politické strategie.
V logice tohoto konstatování je i to, co teď ve Francii vidíme. Prezident Macron potřebuje nakopnout exekutivu a zároveň si naklonit veřejné mínění. Potřebuje proměnit poslední tři roky svého druhého mandátu v co největší úspěch, který mu zaručí, aby odcházel jako oceňovaný politik. Politik, který si udrží vliv na další dění.
Úplně konkrétně jde o to, aby Macron zastavil pád svého centristického bloku a limitoval ztrátu na různé oponenty z krajní pravice i levice. Jde o to, aby to byl právě on, kdo bude mít hlavní slovo při výběru kandidáta do boje o Elysejský palác v roce 2027. Tomuto cíli padla na oltář dosavadní premiérka Élisabeth Borneová. A tomuto cíli bylo očividně podřízeno i hledání jejího nástupce.
K překvapení mnoha komentátorů i řady vlastních spolustraníků Macron nakonec vybral čtyřiatřicetiletého dosavadního ministra školství Gabriela Attala. Ten dosud nepatřil do vnitřního kruhu prezidentových největších oblíbenců.
Attal nezapře, že před přijetím ministerského postu působil jako mluvčí Macronova hnutí La République En Marche, nyní přejmenovaného na Renaissance, a později jako mluvčí promacronovské vlády. Zvlášť během covidu byl ochoten dělat psí kusy, jen aby vládě udržel popularitu. A dělá je vlastně pořád.
Nový premiér se už v roce 2018, kdy vstoupil do vysoké politiky, otevřeně přiznal k homosexualitě. Nyní je tedy prvním gayem v čele francouzské vlády. Také se netají svými barvitými kořeny. Attalův otec je tunisko-židovského původu a část jeho rodiny byla během války deportována. Matka, jejíž původ sahá pro změnu do Ruska, jej však vychovala jako ortodoxního křesťana.
Netají však ani své elitní vzdělání, které se nicméně snaží vyvážit tvrzením, že byl jako student opakovaně terčem šikany. A údajně ze strany Juana Branca, tedy bývalého právníka Juliana Assange.
Jako ministr školství prosadil ve jménu sekularismu zákaz muslimské abáje ve všech francouzských školách. Prosazuje i povinné nošení stejného oblečení ve školách. Zvažuje jen, zda má jít přímo o uniformy, nebo o nějaký předepsaný typ oblečení, který odstraní zjevné znaky odlišných kulturních a sociálních zázemí jednotlivých žáků a studentů.
Několik francouzských regionů již tento experiment zavádí do praxe. Tleská tomu významná část francouzské společnosti – od levého středu až po krajní pravici.
Attal se momentálně jeví jako ideální kandidát středu – barvy měnící chameleon, někdy vyzdvihující svůj progresivismus, jindy stavějící na silných populistických akcentech. Kopíruje tak trajektorii vzestupu svého šéfa, neboť i Macron začínal jako umírněný a nekonformní socialista a postupem času se stále více vtíral do přízně středu a umírněné pravice.
A všechno mu to zatím funguje, což dosvědčuje i prosincový průzkum popularity politiků provedený agenturou Ipsos. Podle něj už Attal předběhl nejen všechny své stranické soky v čele s expremiérem Édouardem Philippem, ale i všechny tři možné prezidentské kandidáty nacionalistické pravice – Marine Le Penovou, Jordana Bardellu i Marion Maréchalovou.
Jestli Macronovi – a především Attalovi – tato taktika vydrží a zúročí se následující tři roky, je těžké předpovědět. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že sledujeme zrod nové velké hvězdy. S ambicemi, které sahají nejvýše, kam se dá ve francouzské politice vyšplhat.
