Josef Purman z Broumovska, které coby sudetské území připadlo po mnichovské dohodě nacistickému Německu, musel v únoru 1939 narukovat do wehrmachtu. Ale již v květnu dezertoval, překročil polskou hranici a přihlásil se do tehdy teprve vznikající československé vojenské skupiny v Krakově. Po porážce Polska putoval do Sovětského svazu, kde strávil dlouhé měsíce v internačním táboře. Až v květnu 1941 se dostal na Blízký východ, kde ho ovšem vzhledem k dřívější službě v německé armádě znovu čekal internační tábor – tentokrát britský. A až v červnu 1942 se mu podařilo nastoupit do československé armády na západní frontě.

Purman se stal prvním československým vojákem, který původně oblékl uniformu wehrmachtu. Nakonec jich byly tisíce. A většina z nich nepřeběhla frontu ke spojencům, ale coby němečtí vojáci padli do zajetí, kde si je vyhlídli verbíři rozšiřující se československé jednotky na Západě. Když před 77 lety, v květnu 1945, skončila válka, měl tento sbor zhruba deset tisíc příslušníků, přičemž více než tři tisíce původně narukovalo do wehrmachtu. Další stovky se objevily také v řadách Svobodovy armády v Sovětském svazu.

Potlačovaná historie

Československo v tomto ohledu nebylo výjimkou. Ve wehrmachtu sloužili rovněž muži z Francie, Polska, Lucemburska nebo Slovinska. Dlouhé roky se o této části historie nemluvilo, protože nezapadala do jednoznačného schématu hrdina versus nepřítel, případně kolaborant. Až teprve v posledních letech začali historikové z různých zemí zkoumat i tuto součást dějin.

„Pravidelným, ba dokonce charakteristickým jevem umělého přetváření kolektivní paměti do určitého obrazu-příběhu je vybírání a následné vyzdvihování vhodných historických událostí nebo jejich aspektů, zatímco jiné, které se do modelovaného ideologického obrazu nehodí, jsou naopak umenšovány, potlačovány, zcela pomíjeny, nebo dokonce popírány,“ uvádějí historikové Zdenko Maršálek a Jiří Neminář v knize Ve dvou uniformách, která se věnuje právě osudům československých vojáků původně sloužících ve wehrmachtu.

Nejpočetnější skupinou, která narukovala do německé armády, byli muži ze zabraného sudetského pohraničí. Většinou šlo ale o „československé“ Němce. Byli mezi nimi ovšem i Češi, kteří na podzim 1938 neodešli z pohraničí do vnitrozemí, protože například nechtěli přijít o svůj majetek. Posléze se z nich stali němečtí státní příslušníci, na něž se vztahovala branná povinnost. Třetí – a velmi významnou – skupinou byli obyvatelé Těšínska a Hlučínska, které byly začleněny do Říše.

Profimedia.cz

Právě z tohoto slezského regionu pocházelo nejvíc vojáků, kteří se z německé uniformy po několika letech převlékli do té československé. „Více než 61 procent všech bývalých německých vojáků zařazených během války do československých jednotek na Západě pocházelo z pouhých dvou politických okresů Český Těšín a Fryštát,“ píše se v knize Ve dvou uniformách. Podle historiků je to jedno z nejpodstatnějších zjištění několikaletého výzkumu. Naprostá většina mužů z tohoto regionu při následném nástupu do československých jednotek totiž deklarovala češtinu jako svou mateřskou řeč.

Podle Zdenko Maršálka, který působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, existovalo mezi Slezany, ale vlastně i dalšími českými odvedenci do německé armády několik myšlenkových proudů. Někteří muži patřili mezi obdivovatele hitlerovského Německa a vstup do armády třetí říše brali jako svou vlasteneckou povinnost. Výrazně početnější ale byla skupina, která žádnou velkou lásku k Hitlerovi necítila a vojenskou službu brala jako fakt, s nímž stejně nic neudělá. A třetí část tvořili muži, kteří se báli represí, pokud by se nástupu do wehrmachtu vyhýbali.

„Zajímavé je, že podíl odvedených ze Slezska odpovídal celoněmeckému průměru, byla to celá čtvrtina veškerého obyvatelstva,“ poznamenává Maršálek.

Těšínsko a Hlučínsko

Právě slezské regiony zaujímaly před válkou poměrně specifické postavení, což pak vyústilo v masový nábor do wehrmachtu. Na Těšínsko si po první světové válce činily nároky Československo i Polsko. A tak bylo mezi obě země rozděleno. Na podzim 1938 sice zabrali československou část Poláci, ale po vypuknutí druhé světové války v září 1939 obsadili celé území stejně Němci, kteří zde vytvořili kraj Teschen.

Po okupaci se místní obyvatelé dostali pod silný germanizační tlak. Pokud nechtěli riskovat tvrdé postihy, přihlásila se většina z nich na zápis do takzvaného Německého národního soupisu, což znamenalo nejen zachování alespoň nějakých životních a ekonomických jistot, ale současně přihlášení se k němectví – a v důsledku i povinnost vojenské služby.

Zvláštního postavení se dostalo obyvatelstvu na Hlučínsku. Bylo to jediné území meziválečného Československa, které historicky patřilo Německu, a to od slezských válek v 18. století až do roku 1920. Po odtržení pohraničí na podzim 1938 proto zdejší starousedlíci dostali „zpět“ plné říšské občanství – dokonce bez ohledu na národnost nebo jejich rodný jazyk. A říšské občanství opět znamenalo vojenskou povinnost.

Československý Rommel

V první fázi války rozšířilo československé jednotky v zahraničí jen několik jednotlivců, kteří v uniformě wehrmachtu přeběhli frontu. Zlom ovšem nastal koncem roku 1942, kdy se vývoj válečného konfliktu začal obracet, Německo začalo prohrávat, ustupovat a do zajetí upadalo pořád více příslušníků wehrmachtu.

Při hledání náhrady za stále citelnější ztráty se němečtí velitelé rozhodli povolávat i ty skupiny obyvatel, které byly dosud pokládány za méně spolehlivé. Vedle obyvatel Alsaska, Lucemburska, Pomořanska nebo jižních Korutan byli mezi nimi i bývalí českoslovenští občané. Mnozí z nich se pak při bojovém nasazení dostali do zajetí – část se dobrovolně vzdávala, někteří přebíhali frontu, jiní se při ústupu někde schovali a pak se vydali spojencům. Nejsnazší to bylo, když hromadně kapitulovalo větší obklíčené uskupení.

Mezi zajatými vojáky se posléze prováděl nábor, aby se početně posílila exilová vojenská uskupení. Mezi prvními, kdo si tento způsob vyzkoušeli, byli Čechoslováci, kteří bojovali v německém Afrikakorpsu. Prvního z nich – Karla Matyáška – zajaly britské jednotky na počátku července 1942 jižně od Tobruku. Už za tři měsíce byl přijat do československé jednotky, kde si vysloužil přezdívku Rommel podle německého polního maršála, který velel německým jednotkám v Africe. Mimochodem, „rommelovci“ se posléze začalo říkat všem zajatým československým vojákům v německé uniformě. Matyášek vlastně ani žádným vojákem nebyl. Pracoval jako číšník v Berlíně, kde ho přidělili do důstojnické jídelny německé pancéřové divize. Když s posilami pro Afrikakorps odjela právě i důstojnická jídelna, ocitl se na černém kontinentu také Matyášek.

Zajímavý je rovněž osud pilota Luftwaffe Waltera Bláhy, který začátkem prosince 1942 letěl se zásobami do obklíčeného Stalingradu. Jenže tam nedorazil a ani se nevrátil na svou základnu. Zkušený letec dokázal oklamat posádku svého stroje, nepozorovaně otočil kurz nad Černé moře a přistál v Turecku. Po internaci a zpravodajském prověření byl do československé jednotky v Británii přijat v květnu 1943.

Profimedia.cz

V polovině roku 1943 přešel nábor zajatců do další fáze, protože do zajetí se začaly dostávat poměrně početné skupiny vojáků wehrmachtu. To následně vyvolalo značné diskuse mezi exilovými politiky. Především komunisté odmítali, aby do československých jednotek byli přijímáni vojáci, kteří původně sloužili nacistickému režimu.

Exilová vojenská správa se ale na prověřování přijímaných zajatců speciálně zaměřila, aby odhalila muže, kteří se přihlášením do československé armády jen chtěli rehabilitovat za své předchozí prohřešky a neloajalitu k předválečnému Československu. Přesto se do exilových jednotek dostali i bývalí příslušníci SS nebo muži, kteří se dopustili válečných zločinů na východní frontě. Šlo ale jen o jednotlivce, kteří byli časem odhaleni a odesláni zpět do zajateckých táborů nebo do vězení.

Jak připomíná historik Jiří Neminář z Muzea Hlučínska, do československé armády se ani zdaleka nehlásili všichni bývalí českoslovenští občané. Armádní řady posílila jen menšina ze zajatců. Například už v lednu 1943 se do zajatec­kých táborů v deltě Nilu dostalo 24 vojáků z Československa, ale podařilo se získat jen dva – ostatní nabídku většinou striktně odmítli.

Historik Zdenko Maršálek zase upozornil na práci badatele Milana Kopeckého, jenž v archivech narazil na případy několika vojáků z Československa, kteří bojovali za Německo, ale padli do zajetí na východní frontě. Následně se sice přihlásili do Svobodovy armády, ale v bitvě u Dukly opět přeběhli k wehrmachtu.

Nepřítel v naší uniformě

Čechoslováci, kteří původně sloužili v německé armádě, sice podepisovali dokument o dobrovolném vstupu do exilové armády, ale u mnohých z nich lze pochybovat, že by to udělali z lásky ke své původní vlasti. S velkou pravděpodobností u většiny z nich převládal pragmatický postoj. Čím dál tím více bylo zřejmé, že nacisté válku nevyhrají, a oni nechtěli být za kolaboranty, kteří by po porážce Německa přišli o svůj majetek.

Profimedia.cz

Jak se ale na ně dívali vlastenci, kteří utekli před Hitlerem a vstoupili už na počátku války do zahraniční jednotky s jasným odhodláním osvobodit Československo? Jak je brali židovští vojáci, kteří si útěkem za hranice zachránili holý život a nyní měli být ve stejné jednotce s někým, kdo předtím sloužil v nacistické armádě? „Ke konfliktům v tomto ohledu skutečně docházelo, jak však dokládají mimo jiné i paměti vojáků, postupně pominuly,“ píše se v publikaci Ve dvou uniformách.

Jedním z důvodů bylo, že většina z „převlékačů kabátu“ byli velmi mladí muži, spíše chlapci, často prostého původu, nad nimiž starší spolubojovníci spíše mávli rukou. A časem dokonce začali oceňovat jejich vojenské schopnosti: německý dril je naučil poslušnosti a pro nejnižší funkce měli dostatečný výcvik. Stali se tedy vítaným doplněním nepočetných stavů exilových jednotek. S ostatními vojáky se příslušníci wehrmachtu postupně sžili. Ostatně v bojích nakonec platili stejnou daň jako jiní. Desítky z nich padly a další utrpěli zranění, mnohdy velmi těžká.