Stromy u silnic a cest jsou dávným pozůstatkem barokní krajiny. Šlechta si aleje dopřávala už dřív, ale teprve budování císařských silnic z nich za Marie Terezie učinilo dominantní prvek českého venkova. Silnice – široké tak, aby se na nich dokázaly pohodlně vyhnout dva plně naložené formanské vozy – připadaly současníkům jako příliš násilný zásah do krajiny a zároveň neodpustitelné mrhání drahocennou půdou. Povinně vysazovaná stromořadí měla tento hřích moderní doby zmírnit.

Zmíněný idealistický pohled přežíval po celé 19. století v myslích romantiků, o čemž se můžeme přesvědčit na stránkách dobových knih a novin rozplývajících se nad „utěšeností“ české krajiny ozdobené dlouhými, přímými liniemi stromů. Pohled praktiků, tedy obcí a majitelů přilehlých pozemků, kteří měli stromořadí zakládat a udržovat, byl – jak brzy uvidíme – mnohem skeptičtější. Stromům u cesty hodně uškodil rozvoj automobilismu a to se dodnes nezměnilo. Ovoce není kvůli výfukovým plynům k jídlu a z policejních statistik navíc plyne, že při nárazech aut do stromů se každoročně zabije téměř stovka lidí. Není divu, že stromů u silnic dlouhodobě ubývá. Ve statistikách, které aktuálně zveřejnil spolek Arnika, si lze přečíst, že za každé tři pokácené nejsou dnes vysazeny ani dva nové.

V sadě skví se jara květ

Povinnost sázet u silnic stromy zakotvila zřejmě jako první Francie a roku 1752 ji následovala habsburská monarchie. Důvody byly hospodářské, estetické a orien­tační, přičemž se navíc často zmiňuje stín, jímž stromy ulevovaly procházejícím civilistům a vojákům. Až do konce 18. století se budování hlavních – císařských – silnic spíš vleklo (kolem roku 1800 jich měly Čechy dle knihy Pavla Schreiera Příběhy z dějin našich drah 562 a Morava 683 kilometrů), pak ale přišel boom. Povinnost stavět silnice – a podél nich sázet stromy – přenesl stát na šlechtu (ta zase na poddané), a tak jich roku 1848 bylo jen v Čechách už 3830 kilometrů. Navíc se stavěly i okresní a místní komunikace, takže v říjnu 1849 činila dle Havlíčkových Národních nowin celková délka silniční sítě v Čechách 1517 rakouských mil a 3768 sáhů (zhruba 11 500 kilometrů). Dokonce i v revolučním roce 1848 přibylo skoro patnáct mil, a „tak také rozmnožilo se za dotčený rok i stromořadí po silnicích wysázené o 19 714 sazenic“.

Aleje podél cest šuměly a lidé vládnoucí perem o nich psali jako o symbolu civilizované středoevropské krajiny. Když spisovatel Karel Vladislav Zap vydal roku 1854 svůj Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska, zdůvodňoval své tvrzení, že okolí Jičína je jedno z nejhezčích u nás, slovy: „Na všech stranách homolovité vrchy nahoře bývalými hrady ozdobené; do okolních míst vedou krásná lípová a jiná stromořadí.“ Časopis „přírodnický“ Živa s pýchou konstatoval, že „krásná lípová stromořadí v Čechách jsou daleko známá“, a dávno zapomenutý spisovatel Štěpán Bačkora líčil roku 1850 v dětské knize Malý kejklíř idylické okolí fiktivního městečka „Z.“ následovně: „Leží v utěšeném údolí, podobajícím se pro množství stromů a stromořadí, jenž cesty a silnice lemují a zastiňují, jediné veliké zahradě.“

Ovocnářské perpetuum mobile

Spoustu detailů si lze přečíst v knize Stromořadí při cestách veřejných a soukromých, kterou roku 1885 vydal učitel Zemské rolnické školy ve Velkém Meziříčí Antonín Večeř. V ní – samozřejmě kromě povinného konstatování, že krajiny osazené stromořadími se podobají „zahradám, jež za každé doby roční mile naše oko dojímají“ – autoritativně tvrdil, že jde o vysoce ziskovou záležitost a výhodně uložené peníze. Ovocné stromy (doporučoval především hrušně) u silnic měly podle jeho optimistického propočtu vynášet obcím či jiným majitelům pozemku 16 až 26 procent vložených peněz ročně, a prodej dřeva z přestárlých stromů měl navíc nakonec zaplatit vysázení nového stromořadí.

Tři pokácené, dva zasazené

Dlouhodobý trend stromům u cesty nepřeje. Podle údajů spolku Arnika bylo od roku 2023 do konce loňského roku u krajských silnic pokáceno celkem 326 497 stromů, zatímco vysázeno jen 202 394. Zdaleka ne všude je ale tak zle. Tradičně „prostromový“ je Liberecký kraj, ovšem loni si mimořádně zeleně počínali Středočeši: stromů okolo silnic skáceli jen 602, ale vysázeli jich 2529. Zle je naopak v Karlovarském, Plzeňském či Královéhradeckém kraji, v němž loni padlo k zemi 4402 stromů a nahradilo je jen 185 nových.

V praxi však toto ovocnářské perpetuum mobile nikdy moc nefungovalo. Svědčí o tom mimo jiné nekonečný proud vyhlášek, nařízení, dekretů a zákonů, kterými stát povinnost sázet stromořadí stále dokola nařizoval a upravoval. Z Večeřovy knihy a letmého nahlédnutí do dobových novin lze vyčíst, že se tak dálo například v letech 1865, 1868 (majitelé měli za stromy u cest platit daň, čímž podle týdeníku Šumavan hospodáři „ztratili všecku chuť“ stromy sázet), 1869 (daň byla opět zrušena), 1874 a 1878. Roku 1884 pak poslanci schválili „velký“ zákon o vysazování stromořadí, ovšem zřejmě ani poté věci nešly tak, jak by jít měly. Stačí opět nahlédnout do týdeníku Šumavan, z něhož plyne, že okresní výbor v Klatovech považoval za nutné vydat v letech 1888 a 1895 vyhlášky, které znovu „přiváděly na paměť“ všem dávno známou věc, že kolem silnic musí obce a majitelé pozemků sázet stromy, „housenky s nich sbírati a vůbec v dobrém stavu je udržovati“.

Vandalové a zloději

Nechuť hospodářů měla své důvody. Do vzdělávání stromů museli investovat čas a peníze, zabíraly jim část pole, pokácet je mohli jen se svolením úřadů, a zisk z prodeje ovoce navíc zdaleka nebyl jistý. Zaprvé tu byli vandalové (Šumavan vzpomínal, jak si jistý „podnapilý husar“ zkoušel roku 1851 ostrost šavle tak, že stovce „bujných mladých stromků podél silnice“ vršky usekal) a zadruhé zloději, na něž zjevně neplatila Večeřova rada, aby se k silnicím sázely odrůdy dávající „ovoce neúhledné, méně ku krádeži svádějící“.

Polního pychu bylo nehledě na škaredost či tvrdost ovoce vždy dost. Například v září 1875 katolické noviny Čech informovaly o tragickém případu ze Třebotova u Prahy, kde začalo několik dělníků ve stromořadí „svévolně švestky trhati“, a když se je snažil hlídač odehnat, obořili se na něj, „a tak velice ho strýznili“, že zůstal „v krvi s roztříštěnou hlavou ležeti“.

Řepa a auta

Nové století navíc přineslo stromořadím další výzvy. Nejdřív to byla řepa, jejíž pěstování bylo v některých krajích tak výnosné, že se pokušení vykácet stromy na kraji pole dalo jen stěží odolat. Současníci to samozřejmě zaznamenali a v roce 1904 Pražské hospodářské noviny (nepochybně poněkud nadneseně) tvrdily, že „rozšířené pěstování řepy vymýtilo ovocné stromoví z našich zahrad i stromořadí“. Mnohem větší vliv ale měl rychlý rozvoj automobilismu a veřejné dopravy. Řadu silnic bylo třeba rozšířit, což zároveň znamenalo skácet stromořadí, která se pak na mnohá místa – hlavně uvnitř měst a obcí – už nevrátila. Těsně před Vánocemi 1924 něco podobného potkalo dle Lidových novin například stromořadí – tvořené až 160 let starými lípami – v Pražské (dnes Štefánikově) ulici v Brně, což úřady zdůvodnily „regulací silnic“ a kladením „druhé koleje pouliční dráhy“.

Stromořadí poté přežila druhou světovou válku i komunisty a dnes jsou stará už více než čtvrt tisíciletí. Stáří sice není žádná zásluha, přesto by ale byla škoda se tohoto dávného barokního vynálezu symbolizujícího „utěšenost“ středoevropské krajiny úplně zbavit. 

Stromu vstříc

Nehod, v nichž nějakým způsobem figuruje strom, není moc. V letech 2010 až 2021 se jich podle Portálu nehod událo „jen“ 43 tisíc (všech bouraček bylo 1,1 milionu). Jenže střety s kmenem jsou mnohem nebezpečnější a smrtí končí zhruba čtyřiapůlkrát častěji než jiné dopravní nehody. Každoročně jde téměř o stovku mrtvých.