Konec německého mýtu? Volkswagenu láme vaz historicky zakořeněné toxické řízení

Automobilka Volkswagen čelí největší krizi ve své historii. Někdejší tahoun německé ekonomiky láme rekordy v zadlužení, už za týden má začít série zaměstnaneckých stávek, jež by mohla ochromit celé odvětví. Kde se stala chyba? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti.

Automobilka Volkswagen čelí největší krizi ve své historii. Někdejší tahoun německé ekonomiky láme rekordy v zadlužení, už za týden má začít série zaměstnaneckých stávek, jež by mohla ochromit celé odvětví. Kde se stala chyba? Pro odpověď se musíme vrátit do minulosti.

Celý článek
0

Esej: Hlavolam peněz ve 21. století

Cena, kterou za cosi zaplatíte, má sklon naznačovat hodnotu onoho čehosi, říkají ekonomové. Vztah mezi jedním a druhým se však komplikuje ve chvíli, kdy de facto neexistují ani peníze, jimiž byste platili, ani ono cosi, co byste za ně koupili. Existuje reálná obava, že jsme v rozřeďování významu pojmu hodnota zašli příliš daleko – a čeká nás ostrá, nepříjemná korekce.

Cena, kterou za cosi zaplatíte, má sklon naznačovat hodnotu onoho čehosi, říkají ekonomové. Vztah mezi jedním a druhým se však komplikuje ve chvíli, kdy de facto neexistují ani peníze, jimiž byste platili, ani ono cosi, co byste za ně koupili. Existuje reálná obava, že jsme v rozřeďování významu pojmu hodnota zašli příliš daleko – a čeká nás ostrá, nepříjemná korekce.

Celý článek
0

Argentinský „řezník“ Milei radí Muskovi: státní zaměstnance vyhazuj ve velkém

Prezident Argentiny Javier Milei se proslavil pózováním s motorovou pilou. Symbolizovala razanci, s níž se chystal ořezat státní výdaje. Po svém zvolení zrušil polovinu ministerstev a propustil desítky tisíc státních úředníků. To samé radí Elonu Muskovi, jenž má pročistit americkou federální byrokracii.

Prezident Argentiny Javier Milei se proslavil pózováním s motorovou pilou. Symbolizovala razanci, s níž se chystal ořezat státní výdaje. Po svém zvolení zrušil polovinu ministerstev a propustil desítky tisíc státních úředníků. To samé radí Elonu Muskovi, jenž má pročistit americkou federální byrokracii.

Celý článek
0

Urob si sám. Jak (ne)funguje hygiena

Léto má mnoho podob a některé nejsou kvůli covidu-19 úplně šťastné.

Již dříve jsem psal, jak se v jisté třídě jisté pražské základní školy, do které chodí jeden z mých synů, objevil poslední den vyučování covid. Byl tu sice pozitivní test, ovšem „hygiena“ si dala na čas a nechala děti, aby se v poklidu rozjely na prázdniny, když karanténu na spolužáky nemocného uvalila (a to prostřednictvím e-mailu ředitele školy) až 2. července. Na to, že se v té době denně nakazilo lehce přes 100 lidí, opravdu slušný výkon.

Pitomý začátek léta měl bohužel ještě pitomější pokračování. Když si děti odbyly karanténu, odjely na tábor a 30. července se vrátily domů, chtěli jsme jet na dovolenou – „na vodu“. Sami jsme očkovaní, dětem jsme proto udělali preventivní testy a o den později vyrazili. Jenže starší syn dostal 2. srpna horečku, a tak se jelo zase zpět. Vzhledem ke dva dny starému negativnímu testu jsme se k novému rozhoupali až 4. srpna – shodou okolností jen pár desítek minut předtím, než vedoucí tábora rozeslal e-mail, že už 31. července (tedy v den, kdy jsme odjížděli na vodu) vyšel jednomu z účastníků tábora pozitivní test.

Afghánistán, Banánistán…

Druhý test staršího syna byl za těchto okolností celkem očekávaně pozitivní a my skřípali zuby vztekem, že jsme o nemoci na táboře nevěděli včas a vůbec někam jeli. Na vodě se lidé naštěstí pod střechou zrovna moc nevyskytují, takže konečný účet tohoto zbytečného výletu k vodě nebude snad až tak zlý: jeden další nakažený člověk a čtrnáctidenní karanténa, která změnila několika lidem letní plány. Dodejme, že hygiena se telefonicky ozvala až za další tři dny (7. srpna), přičemž o nemoci staršího syna neměla zatím ani tušení a s velkou slávou nás „informovala“ pouze o tom, že mladší syn měl na zmíněném táboře rizikový kontakt. Na možnost, že se na táboře mohl nakazit (obě děti na něm byly spolu), skutečně se nakazil a už týden je nemocný i starší syn, přišli hygienici až 9. srpna, když o sobě dali vědět automaticky rozesílanou esemeskou. Dokonalé.

Je léto, covidu je pomálu a hygiena přesto naprosto nestíhá, byť vláda měla rok a půl na to, aby z ní udělala aspoň trochu funkční organizaci. Člověk jaksi chápe, že hygienikem se člověk nestává, aby dřel víc než osm hodin denně, ovšem tato státem produkovaná ležérnost má své důsledky. Když se konečně člověku někdo z hygienické stanice ozve, má dotazujícímu tendenci doporučit, aby si své zbytečné – protože beznadějně zpozdilé – otázky zasunul někam, a pěkně hluboko. Ještě horší ale je, že i ten, kdo má s dodržováním karantén a izolací jen ty nejlepší úmysly, cítí nejednou neodolatelné nutkání se na státem zavedená pravidla zvysoka vykašlat a zařídit se podle vlastního rozumu.

Je to zkrátka takový malý Afghánistán ve střední Evropě: když nefunguje stát, pomoz si sám.