Les je pro Tomáše Czernina symbolem tradice. „Na tom, z čeho žijeme, co těžíme, nemáme prakticky žádnou zásluhu. To se pro nás připravilo za dědečka, možná spíš za pradědečka. A naopak to, co my do lesa investujeme, z toho nikdy nic mít nebudeme,“ říká šlechtic a zastupitel obce Dymokury.

Se svou ženou žije na barokním zámku Dymokury ve středních Čechách, který byl vinořské větvi tohoto rodu vrácen v restitucích po roce 1989. Zde se přes dvacet let věnuje správě rodinného majetku a kromě lesů a polí vlastní i zemědělskou firmu s živočišnou výrobou a jatkami v sousední Činěvsi. Jeho svět je o dennodenním střetávání tradice a moderního bytí. „Nedávno mi starší syn vyčetl, že já i můj lesmistr jsme nemoderní,“ vypráví, zatímco v kuchyňce vedle své pracovny připravuje návštěvě kávu. Je stejně silná jako jeho vztah k lesu a rodovému hospodářství.

Jste šlechtic, zámecký pán, ale i lesník a zemědělec nebo politik. Kým se cítíte být především?

Mým životním posláním je hospodářství. Do svých dvaceti jsem rodiče trápil tím, že je opustím a zůstanu v Rakousku, kam jsem za komunismu jezdil za prarodiči. Za to, že jsem z Československa neodešel, může Karel Schwarzenberg. Jednou jsem se mu u něj v exilu s tímto svým záměrem svěřil. „My všichni jsme nešťastní, že nemůžeme být doma, tak buď rád, že tam jsi, a věř tomu, že se to jednou změní,“ vynadal mi. Můj děda ztratil majetek, vlast, zdraví, rodinu měl rozdělenou. (Rudolf Děpold Czernin se za druhé světové války hlásil k české národnosti, přišel o veškerý majetek a nacisté ho poslali do koncentračního tábora. Po válce se o majetek soudil, převod na stát v době okupace byl uznán neplatným, k fyzickému navrácení nedošlo kvůli nástupu komunistů. Roku 1964 se mu podařilo odejít do Vídně – pozn. red.) Když jsem ho později navštěvoval v Rakousku, kde žil z podpory příbuzných, tak ačkoliv byl těžce nemocný a vypadalo to, že mluví z cesty, duchem byl stále tady v Dymokurech. To už mi bylo jasné, že patřím sem a že se sem jednou vrátím. Což se mi podařilo a tak dnes hospodařím na tom, o co děda přišel.

V 19. století pařilo k velkostatku Dymokury téměř sedm tisíc hektarů půdy včetně ovocných sadů, pivovaru, cukrovaru, mlýna, cihelny, rybníků a polí. Co z toho vám zůstalo dodnes?

Dá se říci, že mám vše, co měl děda, kromě cukrovaru. Ten nám nevrátili, je zbouraný. Proto cukr bojkotuji a nesladím. Další provozy jako mlýn, pivovar nebo mlékárna zanikly. Tím hlavním, co nás dnes živí, jsou lesy, pole a rybníky. Celkem hospodaříme asi na 2100 hektarech. Rozdíl zapříčinila první pozemková reforma.

foto Tomáš Novák, týdeník HROT

V jakém stavu jsou vaše lesy?

Lesy mám druhově přesně opačně, než je republikový průměr. Mou hlavní dřevinou je dub, kterému se tady daří skvěle, smrků je tady jen kolem pěti šesti procent. Ze smrku se teď ale stalo málem sprosté slovo. Přitom to je úžasná hospodářská dřevina, nevím, jak bychom se bez něj obešli. Do krajiny rozhodně patří, krov nebo lešení se z dubu nedají dělat. To, že jsou teď tendence smrk odmítat, považuji za nebezpečnou situaci. Když debatuji s někým, kdo radikálně proti smrku vystupuje, říkám, že by se mohlo stát, že za pár desítek let nebudeme mít žádný papír. A zadnici jsem si elektronicky ještě neutřel. Samozřejmě je nutné se smrkem hospodařit citlivě a vysazovat ho na přirozených stanovištích a ne všude, jak se stalo v minulých dobách špatným zvykem. Podobně je to na poli. Po zemědělcích se žádá, aby byla krajina pestrá, abychom pěstovali co nejvíce plodin, ovšem my také musíme žít. To znamená pěstovat to, co se dá zpeněžit, včetně proklínané řepky.

Hospodaříte udržitelně?

Když byste do mého lesa přišli, mohli byste se ptát, proč mám mladé stromky v řadě. Přišlo by vám to asi nepřirozené. Ovšem dubu zkrátka musíme pomoct, on se sám přirozeně neobnoví. Je světlomilný, ideální je pro něj udělat hektarovou holinu, kterou na jaře osázíme 14 tisíci sazenic, oplotí se, aby sazenice zvěř neokusovala, a zhruba po šesti letech lze plot sundat. Stromy pak rostou v symbióze, vzájemně se táhnou nahoru, čímž se dá základ rovnému kmeni, a když si jako deseti- až dvanáctileté navzájem překážejí, udělá se první prořezávka. To se polovička stromků vyřeže, protože už si vzájemně překážejí. Později do tohoto porostu už sám nalétne habr, lípa, sem tam bříza, modřín nebo borovice. To je ideální kombinace. Habr kolikrát dub obejme větvemi a tím zabraňuje tomu, aby na jeho kmeni vyrůstaly další větve. Dub má potom tendenci se stále táhnout do výšky za světlem a vytváří rovný kmen, z něhož jednou bude kvalitní řezivo.

Než tyhle duby, které sázíte, pořádně vyrostou, bude trvat desítky let. Výsledků své práce se tak vlastně ani nedožijete. Co vám dává sílu vytrvat?

Každý, kdo s lesem žije, má v sobě vědomí toho, že co sklízí, připravili ti před ním. Že ze stromů, které se sázejí teď, už stín neuvidím a neschovám se do něj. Naštěstí se snad mohu spolehnout, že synové budou v mé práci pokračovat. Doufám, že mají les v sobě a nestudují jen z povinnosti. Oba jsou lesničtí bakaláři, starší pokračuje v inženýrském studiu.

Shodnete se, když spolu mluvíte o lese? O tom, jak v něm hospodařit?

Občas dochází ke komickým situacím a už se pomalu stává pravidlem, že se o těchto věcech přeme. Zrovna nedávno mi starší syn vyčetl, že já i můj lesmistr jsme nemoderní. Podle mě jsou ale takové neshody přirozené. S otcem jsme také mívali spory, ale vždy jsem říkal, že on je šéf, že je to jeho odpovědnost. Alespoň v polovině případů jsem později uznal, že měl pravdu.

V posledních letech postihla lesy nejen v Česku kůrovcová kalamita a sucho. Ukazuje chřadnutí lesů na hlubší problém, tedy na náš vztah k přírodě, nebo je to přirozené?

Sešlo se více okolností najednou: suché roky, velká horka, pro kůrovce ideální situace. K tomu mnohdy nedobrý postup státních lesů v chráněných oblastech i státu vůči malým vlastníkům, kterým podle mě měl v boji s kalamitou více pomoct. V Rakousku třeba spolkové lesy pečují o lesy malých vlastníků, když je o to požádají. Kůrovec je každopádně přirozený škůdce a je třeba proti němu bojovat všude a za všech okolností. Nejlepším lékem je podle mě motorová pila. Tedy napadený strom okamžitě pokácet a z lesa odstranit, aby nevznikalo ohnisko. Nejsem příznivcem bezzásahových zón, i z národních parků se tento brouk šíří do hospodářských lesů.

Co pro vás znamená půda? Závazek, vlast, investici?

Všechno z toho. Je to dědictví otců, ale zároveň chci hospodařit, protože musím živit sebe, rodinu a zaměstnance a dbát na to, aby hospodářství fungovalo. Samozřejmě chci podnikat co nejudržitelněji, abych dětem předal majetek pokud možno v ještě lepším stavu.

Pozemky předávané z generace na generaci a opečovávané jako cenné dědictví jsou dnes často chápané hlavně jako dobrá investice. Kvalitní půda v Česku rychle mizí pod obytnými zónami, výrobními komplexy či obchodními centry. Jak vám je, když to vidíte?

Bývá mi z toho dost špatně. Není to tak dávno, co jsem jezdil po D11 do Prahy a kolem byla pole. Jak se dnes blížíte k metropoli, tím více míjíte nejrůznější skladovací areály, které ani nenabízejí pořádná pracovní místa. Stáváme se skladištěm Evropy, zabíráme ornou půdu a máme silnice plné nákladních aut, zabetonovanou krajinu a problémy s vodou. To je mi líto. Samozřejmě lidé chtějí bydlet, to je legitimní, takže nové čtvrti u vesnic jsou pochopitelné. Legislativa se ale přitvrzuje a myslím, že bude čím dál těžší ornou půdu zabírat pro stavby, které nejsou ke společenskému užitku.

Tomáš Czernin (59)

• Narodil se v Plzni, s rodiči žil v Krušných horách, jelikož zámek jim zabavili komunisté. V letech 1981–1987 vystudoval Fakultu stavební ČVUT v Praze. Po absolvování základní vojenské služby pracoval do roku 1990 jako projektant v Pražském projektovém ústavu. Po převratu odešel nakrátko za manželkou do Rakouska, kde získával zkušenosti jako přípravář stavební výroby a projektant.

• V roce 1992 se vrátil do Čech, do Dymokur, kde jeho otec restituoval budovy a pozemky. Do roku 2011 se se svým otcem věnoval a sám se dosud věnuje správě rodinného majetku. Jedná se o lesy, zemědělství, chov ryb nebo provoz vlastní honitby. Je jednatelem firem Czernin Dymokury a Czernin Agro.

• Je zastupitelem obce Dymokury. Členem TOP 09 je od srpna 2009, v roce 2017 byl zvolen místopředsedou strany. V roce 2016 úspěšně kandidoval ve volbách do Senátu PČR.

• Hovoří dobře německy, stále se učí anglicky, pasivně ovládá ruštinu. Mezi jeho zájmy patří myslivost, historie a cyklistika. Je ženatý, s manželkou Ursulou mají dvě dcery a dva syny.

Článek vyšel na webu Ecoista.cz