Ten konec srpna jsme si prohodili s Islandem. Zatímco ostrov na dohled severního polárního kruhu úpí pod teplotami, jaké by slušely střední Evropě, my si užíváme letní reykjavické pohody a podle meteorologů tato nadějná perspektiva vydrží. Jestli je tady něco přehřáté, pak poptávka po bytech a ceny stavebních materiálů i prací, což v profilovém tématu Hrotu z různých úhlů rozebíráme. Cokoli související s výstavbou podražilo, ještě relativně nejméně tradiční cihly, ale stavební prvky ze dřeva, kovů i plastové výrobky šly nahoru skokově. Nikdo neví, na jak dlouho, byť všichni doufají, že jde o přechodný „covidový“ fenomén. Jenomže než se tak stane a inflační vlna opadne, je v podstatě nemožné sestavovat pevné rozpočty staveb a nabízet na trhu byty za konečnou cenu. Případný další vzestup cen vstupů by seškrtal buď marže developerů, nebo stavařů, podle toho, kdo fixní závazek přijme, což se nikomu nechce. Přenést je na koncového zákazníka, byť tím nejtransparentnějším způsobem - otevřenou účetní knihou - také nejde.
Palčivě pociťovaný nedostatek bytů za dostupné ceny (měřeno příjmy) teprve nemá jednoduché řešení, což neznamená, že jej voličům politické strany a hnutí před volbami nemohou nabízet. V Hrotu jsme zkusili udělat průnik množin různými nápady v jejich programech a - jaké to překvapení - nic kloudného z toho nevychází.
Co vzejde z cenzury čínského popu v tamních nespočetných karaoke barech, tak aby „povzbuzovaly zdravé a povznášející písně“, netuším, ale představa, že se k mikrofonu hrne někdo, kdo si vystřihne tu nejzdravější píseň „Východ je rudý“, je k popukání.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
